Anvil! The Story of Anvil

Metal mi nic neříká, o kanadské kapele Anvil slyším poprvé díky tomuto dokumentu, ale režírujícímu fanouškovi Gervasiovi musím smeknout. Vyspělost a dospělost, se kterou nenápadně řídí dokument je obdivuhodná a navíc ho naplnil nejrůznějšími emocemi. Zachytil přátelskou atmosféru i chemii samotné kapely a divákovi pěkně srozumitelně interpretuje jejich cíle, sny a motivace. Celý snímek je něco mezi underground Wrestlerem a, dnes už klasickým, mockumentary filmem Hraje skupina Spinal Tap. Pro našince není příliš dobrou vizitkou pikantní návštěva kapely v Praze. 75 % (11.11.2009)

Vynikající dokument o skupině Anvil, jež měla kdysi parametry zapsat se do hudební historie nesmazatelným písmem. Bohužel okolnosti byly proti a na padesátileté chlapíky z Anvilu si dnes málokdo vzpomene. Je opravdu až neuvěřitelně s jakou neprofesionalitou se musí potýkat (koncert v Praze, čekání na nádraží...) a člověk neví jestli brečet nebo se smát. Nevím čím to je, že na neúspěch jiných se tak dobře kouká, ale tím co si Anvil musí protrpět se stává dokument zajímavější a zajímavější. Držím "klukům" palce (i když podle mého dnes už trochu zaspali dobu a potřebovali by jiný zvuk) a doufám, že tenhle dokument jim alespoň pár peněz a prodaných show přinese, protože kdyby nic, za těch 30 let si to zaslouží. Protože jak říkal Slash - kolik skupin spolu vydrží hrát 30 roků? Family's important shit, man. (03.01.2010)

Perfektní dokument se vším všudy. Inspirace Wrestlerem je očividná (nebo naopak?). Ovšem nálepku "nejsmůlovatější skupina všech dob" si Anvil zaslouží. Pokud neudělala komerční průlom v 80.-tých letech, tak dnes už těžko. Ale je fascinující vidět Lipse, jak se nevzdává v jakékoliv situaci. Šokující je vidět, jak se zachovají (spíš nepřekvapující) k Anvilům v Praze. Nechybí ani rozhovory s Arayou, Ianem, Lemmym, Ulrichem.... A nechybí emoce, ty nehrané. Dlouho jsem neviděl upřímnější dokument, na jehož závěru je přece jen určité blýskání na lepší časy, i přes všechny prohry..- (26.03.2012)

Slash to pekne zhrnul na konci... Takúto dobu spolu vytržali Stouni, The Who a Anvil. Ale zatiaľ čo prvé dve menované kapely držali možno po kope aj sláva, prachy a manažéri, Anviláci 30 rokov tlačí dopredu len neskutočná vytrvalosť, láska k heavy metalu a možno fakt slepá vidina toho, že raz sa konečne dočkajú a prijde zaslúžený úspech a uznanie, aké sa dostalo všetkým kapelám, s ktorými začínali (Bon Jovi, Metallica, Motörhead) a ktoré teraz prehadzujú doma peniaze vidlami, zatiaľ čo Anviláci si berú bočáka popri práci, aby mali za čo zaplatiť nahrávanie albumu...Takú zapálenosť a vytrvalosť, to som v tejto branži ešte nevidel. Každý dokument o nejakej inej rockovej legende je povačšinou sled drogových a alkoholových exscesov, že z toho máte dojem, že sláva im nakoniec proste spadla z neba sama, zatiaľ čo "Anviláci" sa krvopotne otrocky snažia a bez výsledku. Ale veľké sympatie a rešpekt páni. Hold, shit happens. (15.02.2013)

Anvil! môže vzbudiť v potenciálnom divákovi túžbu vidieť niečo podobné, ako This is the spinal tap!, ale nenechajte sa zmýliť, fiktívny dokument a ten reálny je niečo úplne odlišné! Zhoda mien bubeníka Anvilu a režiséra Spinalu Roba Reinera je čistá náhoda! (keď už sme pri tých výkričníkoch, baby....). Takže kto vydržal viac ako 30 rokov? Stouni, The Who a ...Anvil! Zažili 15 minút slávy, aby ich dokázali držať nad vodou a nekonečnom (a nereálnom sne) celý život a budú až do smrti. Keď sa na ich životy pozrieme z pohľadu nášho, čiže členov davu, absolvujúcich každodenný rituál bez možnosti zmeny, tak oná päťtýždňová dovolenka, ktorá chvíľami pripomínala nočnú moru, vzhľadom na množstvo miest, ktoré chlapci navštívili, asi stála zato a nič na tom nezmení ani česká "pohostinnosť". Stačí nahrať jeden solídny album, poslať ho do Japonska a nakoniec sa môže dostaviť niečo ako krásna nostalgická satisfakcia. (12.04.2013)