Vzpomínka na Hamleta (útržek norský) (E07)

"Láska je vidět, Horacio. Pro toho, kdo se dívá." Dokonalá pointa už tak brilantního dramatu, konverzačního apokryfu k patrně nejproslulejší tragédii všech dob. Strašidlo, které obchází Elsinorem, není duchem zemřelého otce, ba ani manifestem Karla Marxe, ale jde o dobře sehrané divadlo, které mělo mladého prince obrátit proti strýci. Toto vysvětlení, nabídnuté Klaudiem, zní rozhodně věrohodněji než zásah shůry, od kterého se odvíjí řetězec dalších malých tragédií, jež ústí v konec dánské samostatnosti. Je skvělé zkusit o zažité klasice přemýšlet jinak, rozdat jinak úlohy, vidět Klaudia nikoli jako strůjce zla jen proto, že tak jeho příběh vypráví Horacio. To je velmi užitečná schopnost. I v životě jsou často rozdány úlohy a dobro a zlo na základě logických klamů "jak všichni víme", "nezpochybnitelná autorita XY říká, že", "XY byl vždycky takový" a tak dále. Díky, Oldřichu Daňku, díky, pánové Vinkláři a Preissi, i díky, zde skutečná královno Brožová. (23.11.2017)

I ve své sedmé a poslední hříčce o královnách přichází Oldřich Daněk s novým, osobitým pohledem na známé události. Ale zatímco protagonisty předchozích šesti komorních her jsou historické figury, hrdinka sedmé z nich je postavou čistě literární. V Daňkově Hamletovi "naruby" se překvapivý obraz dánské tragédie rodí z dialogu mladé manželky norského panovníka a vězně Klaudia. Role se začínají měnit. Klaudius vystupuje jako klidný, suverénní muž a od první chvíle je jasné, že jeho hlavním protivníkem bude Horatio. Bývalý král vyvrací všechna obvinění a podává příběh o tragédii na Elsinoru ze svého hlediska. Jeho podání má naprostou logiku a zaznívá z něho skryté obvinění proti Horatiovi, proti tomuto "vlídnému zloduchovi". Ale dějiny změnit nelze... Sedmá hříčka je opět skvělou ukázkou Daňkova scénického rukopisu, v níž způsobem dramatického apokryfu předkládá, "jak to také mohlo být". Z hereckých výkonů si lze doslova pochutnat na neobyčejně sevřeném, bez pathosu ztvárněném Klaudiovi Josefa Vinkláře, který divákům připravil další výjimečnou příležitost spatřit velkého hráče v akci. Postavu Horatia se skrytým napětím přesvědčivě ztvárnil Viktor Preiss, Kateřina Brožová už v předloze nebyla královnou, kolem níž se točí děj a stává se spíše jakýmsi prostředníkem mezi oběma mužskými protivníky. Bohužel jedinou vadou na kráse jsou krátké vsunuté blackouty, připomínající původní hamletovský příběh a převzetím z Macháčkova jevištního nastudování jen rušily a je škoda, že si je autor nevytvořil sám. I tak se Oldřich Daněk k potěše diváka bravurně rozloučil se svými královnami a nezbývá než litovat, že oněch skvělých hříček je skutečně jen sedm. (28.08.2011)

Legenda o Hamletovi patří z pera anglického klasika k největším divadelním kusům naší civilizace. Oldřich Daněk v ní ale jako historik viděl příliš mnoho trhlin. A tak nechal Klaudia přežít a vyprávět nám svou interpretaci Hamleta se všemi v podstatě logickými zákulisními čachry. Celé to do sebe pěkně zapadá a zdá se to být téměř pravdivější než původní hra. Zkrátka precizní fabulace... anebo že by vůbec ne? 90% (05.01.2012)

Takováto dokonalost už v ČT nevznikne! Kde také vzít druhého Daňka? Kde vzít herce typu Vinkláře? Herectví je spolehlivě ničeno telenovelami. Úžasný kus, u kterého si vůbec neuvědomíte, že je celý postavený a odehraný v ateliéru. Mistrné dialogy a fabulace. Herecký koncert pod režijním vedením autora. Myslím, že Kateřina Brožová už nikdy více takovou příležitost zahrát si v mistrné nejvyšší herecké lize asi nedostane. (26.08.2011)

Pan Oldřich Daněk si vypůjčil dánského kralevice Hamleta a podíval se na jeho tragický osud očima Klaudiovýma, no páni, to byl brilantní útržek norský na závěr hříček, velmi zajímavý, překvapivý, poutavý.. Josef Vinklář jako nepoddajný vězeň, bývalý král a provinilec byl dech beroucí, moc krásná role.. U mě spokojenost nejvyšší.. (24.05.2020)