Obsahy(1)
Co se stane, není-li Bůh. Záznam scénické fresky na motivy románu Fjodora Michajloviče Dostojevského v Divadle Husa na provázku.
Divadelní inscenace Bratři Karamazovi: Vzkříšení měla premiéru v roce 2006 a byla čtvrtým, posledním dílem originálního projektu Sto roků kobry. V jeho rámci byly na scénu brněnského Divadla Husa na provázku uvedena čtyři největší díla Fjodora Michajloviče Dostojevského - Zločin a trest, Idiot, Běsi a Bratři Karamazovi. Režisér Vladimír Morávek v něm navázal na "sto roků" úsilí převést Dostojevského romány na divadelní jeviště, neboť pravděpodobně první pokus o scénické provedení díla tohoto klasika ruské literatury se odehrál v roce 1899 v St. Petěrburgu.
Román Bratři Karamazovi vyšel roku 1880 a je posledním dílem Fjodora Michajloviče Dostojevského. Již v době dokončování jiného svého velkého románu Idiot se Dostojevskij zabýval myšlenkou na velký román o hledání Boha, který by obsahoval jeho náboženské a filozofické úvahy. Zamýšlenou knihu sice nenapsal, ale jednotlivé myšlenky a postavy chystaného díla se objevily ve všech jeho dalších prózách a nejvíce právě v Bratrech Karamazových.
V tomto románu autor líčí osudy rodiny statkáře Karamazova, cynického nevěrce a nemravného člověka, a jeho tří vlastních a jednoho nemanželského syna - Směrďakova, jenž starého Karamazova zavraždí. Tato kriminální zápletka Dostojevskému slouží k tomu, aby se ve svém díle pokoušel najít odpověď na otázku, je-li ještě ve světě přítomen Bůh. A není-li, jaké to má důsledky. Nejkrutější odpověď na tuto otázku vysloví nejmladší syn Aljoša: "Není-li Bůh, je všechno dovoleno!" Zřejmě a nejpřesněji tak pojmenuje osud i tvář doby, jež nastala a v níž je i nám dáno žít.
Morávkova inscenace Bratři Karamazovi: Vzkříšení navazuje na dramatizaci stejného díla, která vznikla v Divadle Husa na provázku v roce 1981. Na jejím vzniku se tehdy podíleli režisér Peter Scherhaufer a spoluautor scénáře J. A. Pitínský. Současná inscenace má v základu původní scénář, avšak režijní ztvárnění Vladimíra Morávka, jenž své dílo spíše než dramatizací nazývá "scénickou freskou", je originální, současné a strhující, tak jak jsou diváci u jeho výtvorů zvyklí. Na výsledné podobě inscenace má výrazný podíl i scéna Jana Štěpánka, kostýmy Kamily Polívkové a hudba Petra Hromádky. Především však je nutné vyzdvihnout herce a jejich výkony, především Jiřího Vyorálka, Jana Budaře a Petra Jeništu v rolích bratrů Karamazových. V dalších rolích vystupuje téměř celý soubor Divadla Husa na provázku a vynikají především Tomáš Sýkora, Gabriela Pyšná, Dita Kaplanová, Michal Bumbálek, Pavel Zatloukal, Eva Vrbková, David Steigerwald, Jiří Kniha či Jiří Jelínek.
Režie televizního záznamu se ujal samotný režisér inscenace Vladimír Morávek, jeden z nejuznávanějších současných divadelních režisérů, který už však také natočil desítky televizních dokumentů i filmů, a jenž je také tvůrcem originálních filmů Nuda v Brně a Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště. Na výsledné podobě záznamu má významný podíl také hlavní kameraman Jiří Kovář, mistr zvuku Ladislav Ježek a střihač Jiří Mikula. Záznam vznikl v dubnu roku 2008 během představení v Divadle Husa na provázku.
(oficiální text distributora)
Recenze (9)
K čemu je Morávkovi výtečný ansámbl a geniální látka, když stačí zvolit nevhodnou stylizaci a vše jde do háje? Natlačení veškerých postav do teatrální uřvané roviny plné přehrávaných grimas i gest se k tomu ani trochu nehodí. Dochází totiž k efektu, že místo aby se postavy divákovi přiblížili, tak zůstávají v odcizené rovině "těch pitvořících se figur na tom dřevěném pódiu co prskají až do třetí řady". Čest výjimkám. Nikdy bych neřekl, že je možné Karamazovi pojmout tak, abych těm postavám nerozuměl. A co hůř, aby mi byly zcela ukradené. Přitom v jiných pojetích mi ty samé charaktery mluví z duše a regulérně je miluju. Ano, je to čistě můj problém založený na možná až přílišné adoraci konkurence, ale tohle mi regulérně lezlo na nervy. Což je škoda, jelikož jsem Morávkovi i Huse hodně věřil. ()
Morávkovi se povedlo uzavřít největší dílo jeho kariéry vůbec. Z Raskolnikova se stal ještě pochybovačnější Ivan. Ze Stavrogina se stal pobožný, všechny utěšující Aljoška. A z Myškina se vyklubal bohabojný světák Dmitrij. Nejnehoráznější osoba Starého Karamazova se "provtělila" mezi ně a vznikl brutální, rituální mutant. Největší román všech dob v Huse na provázku... ()
Podle mě zatím nejodvážnější a nejvíc vzrušující převedení Karamazových na "prkna". To o čem píše uživatel DaViD´82 jako důvod, že se mu to nelíbilo, se mě líbilo. Převtělování postav byl skvělý nápad. ()
U Morávka již tradičně nepatřičný humor. Nápad využít všechna tři esa k zahrání starého byl zajímavý, ale ne příliš funkční. Zachraňoval to Vyorálek a samotný Dostojevský. ()
Souhlasím s Moviegodem, těším se na film. ()
Výborná hra. Teď ještě zhlédnout ten film. ()
Naprosto se ztotožňuji s komentářem, který tu napsal DaViD82. Lépe bych to nenapsal. Čím to je, že autoři tak rádi dělají klasiku takzvaně "jinak"? Nebyl jsem to schopen ani dokoukat. ()
Tak na tomhle sem byl osobně a bylo to hodne dobrý. ()
Morávek a jeho brněnská parta v nejlepší možné formě. Obracet postavy i jejich charaktery byl od Morávka geniální nápad. Představení které jsem viděl už vícekrát v jiných nastudováních tak dostalo jiný rozměr. Ďábelský rozměr v tom nejlepším možném slova smyslu. Starý Karamazov už není tak zcela člověkem. Je na pomezí představitelného, obludného, ale bohužel stále z části lidského. Něčím z čeho jde strach. Jiří Vyorálek ten hnus a smrad utáhne s velkým přehledem přes dvě hodiny, klobouk dolů ! Především na jeho výkonu celý kus stojí, ostatní prominou, tak to prostě je ()