Režie:
Adéla Jandec SirotkováKamera:
David PloyharObsahy(1)
Skrývají se, vypráví si a uvolňují se za internetem. V reálném světě ale současní „náctiletí" neumějí komunikovat a navazovat normální sociální vazby. Je těžké si jich, dokonce i v současném přeplněném mediálním prostoru, nepovšimnout. Skupinku lidí, kterou už i v češtině označujeme anglickým slovem „singles". Jsou častými protagonisty televizních seriálů, jako např. Sex ve městě, Přátelé, nebo Ally McBeal. Co to znamená? I tato humornější podoba mediální prezentace poukazuje na závažné proměny společnosti.
Západní sociologická literatura již delší dobu vyčleňuje novou životní fázi, kterou označuje jako pozdní mladost. Vyznačuje se tím, že v životě dnešních dvacátníků a třicátníků chybí něco z definičních charakteristik spojovaných s dospělostí.
V mnoha případech se však za kamennou tváří hypermoderního kluka nebo holky ukrývá osamělá smutná duše, která touží po lásce. Ale bojí se to přiznat, protože se to už dneska prostě nějak nenosí.
(oficiální text distributora)
Recenze (11)
"V čo veríš?", "Verím v seba!" .. aj tento domument veril v seba, veril v silu svojej témy, jej atraktívnosť, závažnosť a zaujímavosť natoľko, že sa mierne povedané precenil. Ľudia obsadení do rozhovorov boli nemastní - neslaní .. jediné, na čo sa počas celého dokumentu dalo sústrediť, bolo žiaľ iba pár postrehov zo strany odborníka. ()
"Mam dvacatštyri rokou, já do tricatpětky móžem létat po světě..však ten svět tu je pre mňa!" Boha, opravdu pěkný vzorek jedinců, kteří by měli problém najít si někoho, i kdyby fenomén singles neexistoval. Hypertrofovaný individualismus dnešní doby spojený se sobectvím a hlavně slabostí - strachem ze vztahů, do kterých se musí i něco vkládat, které nelze pouze konzumovat. Pokaždé mě fascinuje, jak si většina "singles" o svém životě myslí, jak zajímavý ho mají a jak si ho užívají a přitom ho mívají nejednou povrchnější a stereotypnější než ti, kteří dali přednost životu rodinnému. ()
Víc se mi líbil o pár let starší český dokument o několika kamarádkách, z nichž většina je single. O tom tématu tam bylo víc, protože režisérka byla jednou z nich. Tento film k tématu nepřinesl vůbec nic nového. Autorka se z těch lidí nesnažila dostat víc než řekli. Naopak nutit je k účasti na trapné seznamce mi přišlo úplně mimo a styděl jsem se za všechny. ()
Kdo chce říct, že bychom měli být pořád stejní, a kdo si myslí, že to lze vůbec bez násilí a pokrytectví prosadit? A kdo chce vůbec říct, že lze i takové násilí a pokrytectví prosadit? Nebylo to dřív snad jiné, protože lidé byli jiní a jejich svět byl jiný? - podstatně jiný? Ještě tu přece nebyla doba, v níž by si pamětníci nebo romantičtí tradicionalisté různých směrů nestýskali po poměrech dob minulých, o nichž si zpravidla - podobně jako o zájmech sebe a svých současníků - vytvářeli velice pomýlený obraz, upravený obvykle natolik, aby se mohli klamat o své připravenosti v podmínkách zaniklého světa přežít. Proč děláme, jako by se snad svět kdy zásadně neproměňoval a náš současný stav byl jakousi osudovou singularitou? Cožpak neexistovaly jiné a ve svých podmínkách i leckdy úspěšnější modely kupříkladu výchovy (komunitní)? Nebyly rovněž ohromné války? Nenacházela se i v oblastech nejvyspělejších a dnes právě nejvychvalovanějších kultur střediska toho nejkrajnějšího vybíjení elementárních pudů (třeba dionýsie)? Neprosazovala se kdy předtím naprostá nezřízenost, nespravedlnost a svévole? Nestřídaly se režimy s často protikladnými hodnotami v popředí? Teď zase pro změnu - a nutno zdůraznit, že po dvou staletích industrializace a v ní zakořeněného, environmentálně necitlivého globálního populačního velebujení - v některých regionech poněkud „vymíráme“, dožívajíce se přitom nezdravě vysokého věku. Přitom evidentně na každou potíž, zvláště ekonomickou, je nějaké řešení, což je také právě to, čím dějiny inspirují mnohem spolehlivěji než antikvárními breky momentálně zesláblých, ochromených a otrávených morouzů děsících se i jen pomyšlení, ve svém opojení tekutě zastupitelnými parametry a proprietami, obecně známými sotva z knížek, že by dějiny dále vznikaly. Tomuto reakcionářství velmi trefně odpovídá detektiv Rust Cohle v 2. dílu seriálu True Detective/Temný případ (2014): „Well, if things were so great, they never would have changed.“ („Kdyby to bylo tak skvělé, nezměnilo by se to.“) A obdobně, jen ještě rozvinutěji se takovým jedovatým výpadům proti současnosti brání Šalda (Zápisník 5, konec druhé části stati Rádlova kapucináda), když připomíná onu banalitu, že k poměrům současným nás samozřejmě nedovedly jiné než ty právě neosvědčené a pokrytecké poměry dřívější. V kauzalitě podléhajících dějinách (myšlení, morálky, politiky, estetiky,…, všech těch ostatně navzájem propojených aspektů humanity) je chybné binárně lokalizovat zodpovědnost a předpokládat jakési absolutní přechody podle nějak dobově vymezitelné „svobodné“ vůle zrovna aktuálních mas a osobností. Každá doba je se sebou nespokojená a děsí se toho, co stejně bez ohledu na onu nespokojenost s různou mírou předvídatelnosti nastane: doba nová, s člověkem, nebo bez. A ne že by druhá varianta právě životu na planetě obecně nějak uškodila… ()
Sme mladí, sami a veríme si! Až na slečnu, ktorej manželom by mal muž, Boha milujúci viac než ju. Sociologizujúca sonda do životov piatich singlov ukazuje skupinu skoro tridsiatnikov, trendovo užívajúcich neviazanej voľnosti alebo kresťanských radostí. Spoločnosť im ponúka toľko príležitostí a zážitkov, že partnerstvo (rodinu) kvôli zaťažujúcej zodpovednosti odkladajú. Sonda dosť povrchná, odpovede pripomínajú ankety v časopisoch s fotografiami, vynechané sú generačné menšiny. Plusové body vidieť vo forme. Hovoriace postavy vidieť pri trávení voľného času, bloky odpovedí predeľujú zábery na matky s kočíkmi alebo cvičenia v posilňovni, čo oživuje štandard televízneho dokumentu, plný hovoriacich hláv preložených archívnymi fotkami. ()
Galerie (2)
Photo © Česká televize
Reklama