Manila ve spárech světla

Údajně nejlepší filipínský film všech dob. Jediný zástupce rozsáhlé (byť v západním světě nepříliš známé) filipínské kinematografie v populárně naučné publikaci 1001 filmů, které musíte vidět, než zemřete. Snímek, který Martinu Scorsesemu připadá tak úžasný a výjimečný, že jeho nadace zaplatila jeho digitální restaurování. Důvodů, proč navštívit projekci Manily na 42. Letní filmové škole, bylo dost a dosti. Na film jsem byl skutečně zvědavý; a jak to tak chodí - když se člověk na něco těší, bývá zklamán. Nejde o to, že není technicky úplně bravurní, to se snad ani u filipínského filmu ze 70. let nedalo očekávat. A nejde ani o to, že sociálně-kritické filmy z dělnického prostředí nepatří k mým oblíbeným. Jde o to, že jsem tomuto filmu jaksi elementárně neporozuměl, i když jsem se opravdu snažil k němu přistupovat pozorně, s otevřenou myslí. Je tu spousta podivností, nelogičností, u kterých prostě nevím jak je chápat. Je to chyba? Nebo nějaká osobitá asijská poetika? Nebo mi prostě jen něco uniklo? Příklady (spoilerovitého charakteru): Jak je technicky možné, že kýbl zabije dělníka - zpěváka, když je v místnosti a nevyklání se? Proč se jde Julio po vyhození z práce hned prodávat postarším nechutným gayům – opravdu by nesehnal něco méně ponižujícího? (Působí to tak, že je tato linie ovlivněná pouze orientací režiséra a jeho touhou vidět hlavního herce v podobných situacích, a nikoli že to vyplývá z logiky děje a postav.) Holka jeho kamaráda je v podstatě prodána do otroctví, ale oni s tím pak už nic nedělají, nehledají ji, nechtějí ji zachránit… Jen to konstatují a proberou, ale pak se na ni úplně zapomene. Prostě dějová linka, která vede do nikam. Obdobně absurdně působí např. scéna s policistou, který Julia zatkne, načež mu řekne, ať nikam nechodí, že si musí odskočit do baru na záchod. Julio chvíli čeká (my diváci samozřejmě s ním), pak jde dovnitř. Policistu nenajde, tak jde zase pryč. Co to mělo znamenat? Nevím… A konečně hlavní zápletka – milá Julia, Ligaya, je držena násilím u Číňana v otroctví. Celý film je lemovaný jejím hledáním a divák je napjatý - jak asi dojde k velkému shledání hlavních postav?! A jak k němu pak dojde? Julio jde náhodou do kostela a přisedne vedle nějaké holky, ze které se náhodou vyklube Ligaya, která náhodou zrovna ten den po x letech dostala u Číňana volno. Celkem nevzrušeně pokecají, pak spolu jdou domů, milují se, pak si opět strašně dlouho povídají (protože po každé větě musí následovat dramatická pauza), zkrátka celé to trvá asi tak pět hodin, aniž by uprchlou otrokyni někdo hledal. Julio ji poradí, ať uteče, ona na to, že se bojí, že jí Číňan zabije. A on? Přestože nemá v záloze žádný plán, řekne jí, ať to přeci jen zkusí. Pak jde spát, pak jde s kamarádem do hospody a baví se o tom, proč nemají rádi jukebox, jestli bolí, když člověk dá ruku nad hořící zapalovač a tak dále… (Gradace napětí není zrovna silnou stránkou Lina Brocky.) No a pak se taky mimochodem dozví, že jeho milá je mrtvá. Chce se skoro dodat – překvapivě, když mu říkala, že když se pokusí utéct, Číňan ji zabije, že? Jak už se tu píše v jiném komentáři, Manila připomíná evropské umělecké filmy a má velmi hezká místa. Rád jsem se podíval mezi filipínské dělníky 70. let a zhlédnutí Manily nepovažuji za ztracené dvě hodiny... Ale přesto si nemohu pomoct - titul "nejlepší filipínský film všech dob" neznamená, že jde obecně vzato o skutečně výborný film. (16.08.2016) (méně) (více)