My děti ze stanice Zoo

Nechvalně proslulý počin producenta Bernda Eichingera se připojil k vlně fascinace příběhu mladistvé narkomanky Christiane F. Připomíná se mmj. jako záznam určité atmosféry a doby, nezapomíná se na účast Davida Bowieho. Nicméně, pokud vnímáte zobrazované peripetie optikou dospělého, vidíte naivní děcko, které pobíhá po sídlišti s igelitkou v ruce, bere drogy a začíná s prostitucí jenom proto, aby se zalíbilo prvnímu příteli. Žije si v sociální bublince, ve které neexistují žádné hranice, postihy. Občas sice přichází facka v podobě úmrtí kamarádky nebo známého, ale rodina je netečná, prakticky neexistuje, stát se nestará, ani nic neřeší. Krást a fetovat je snadné, absťák se dá přežít a iluze "mám to pod kontrolou" vesele pokračuje dál. Poselství filmu je sporné, už jen reakce těch, kteří film a knihu glorifikovali jako puberťáci, jsou na pováženou. Únik ze strastí dospívání nikdy nebyl snadný, ale zároveň nikdy nebylo tolik jiných možností, jak se s tím poprat. (29.03.2021)

.„Chtěla jsem vědět jaký to je“. Autobiografický příběh čtrnáctileté narkomanky ze Západního Berlína, který je u nás známější spíš ve své knižní podobě. A kniha byla podle mě i mnohem lepší (asi by se spíš hodilo slovo drsnější nebo působivější ). Přesto je tahle doslova šokující předloha ( i přes značné zkrácení) zfilmována s veškerou tou hrůzou a hnusem jakým svět drog je. Příběh naivní dívenky, která chtěla udělat dojem na kluka a zapadnout do party, aby se z ní stala zoufalá, bolavá bytost věčně štvaná potřebou sehnat něco než přijde další absťák „Jenom jedinkrát.- To říkají všichni“. Pro K212: Film vysílala Česká televize, konkrétně ČT2. (27.04.2006)

Čakala som lepšie pretavenie knihy do filmu, od polovičky to bolo ale lepšie. Je mi jasné, že do filmu sa nedá dať všetko, ale niektoré dôležité časti a vysvetlenia z knihy mi tam chýbali. Je smutné, čo prežila Christiane, smutné, že hodnú chvíľu trvalo, kým sa z toho vyhrabala, a ešte smutnejšie, že sa z toho nikdy nedostala, pretože sama nechcela a život s drogami ju baví. Muzika parádna. (02.09.2015)

Myslím že knížka byla ještě lepší. EDIT: Po zhlédnutí Requiem za sen už vím, proč se mi to nějak nezdálo. Oba filmy o drogách, ale přesto tak odlišné. Tady to je bráno až moc učitelsky (pořád si někdo píchá, pak skončí špatně), kdežto v Requiem je to podáno pro mě nenásilnější formou. Toť můj názor. (02.11.2007)

Silně působící snímek, jemuž ani roky nic neubraly na sugestivnosti. Nahlédnutí do života lidí, tedy spíše dětí, jejichž měření času se smrsklo na dobu od dávky k dávce, případně od dávky k absťáku. Ačkoliv začátek ještě vypadá skoro idylicky a z obrazovky/plátna krátce na diváka vydechne pozitivní atmosféra "osmdesátek" v západoevropské verzi (skvěle proložená hudbou Davida Bowieho), brzy do děje vstoupí bezútěšnost a deprese. Mrazivě zní vzájemné ujišťování protagonistů, že co nevidět začnou odvykačku, když už při vyslovení jejich slov je zřejmé, že budou přebita další dávkou. Přežít toto peklo muselo vyžadovat obrovskou vnitřní sílu a další sílu pak určitě stálo i sepsání tohoto svědectví do knižní podoby, která se stala předlohou filmu. (02.07.2008)