An Earthy Paradise for the Eyes
Režie:
Irena PavláskováScénář:
Tereza BoučkováKamera:
Diviš MarekHudba:
Jiří ChlumeckýHrají:
Vilma Cibulková, Tereza Ramba, Dana Marková, Ondřej Vetchý, Miroslav Etzler, Jiří Dvořák, Barbora Seidlová, Jan Zadražil, Jan Hartl, Eva Salzmannová (více)VOD (2)
Obsahy(1)
V létě roku 1968 se matka se dvěma dospívajícími dcerami a přítelem vrací z letní dovolené v Itálii. Je noc na jedenadvacátý srpen. A rozvedený tatínek se právě oženil ve Vídni se svou mladou přítelkyní. Takový je začátek filmu, jenž zachycuje jejich intimní osudy v nastávající éře normalizace, a který vrcholí Chartou 77. Vypráví příběh Marty, dvou dcer - Gábiny a Majdy - a jejich postupně přicházejících a odcházejících "tatínků". Zatímco někteří "tatínkové" se postupně snaží zvrátit kolo českých dějin, Marta a její dcery vzdorují následkům, které tyto jejich pokusy u komunistického režimu zákonitě vyvolávají. Matku a dcery poznamenává jak disidentské působení jejich blízkých, tak situace, do nichž se samy svými činy dostávají. Intimní pohled na soukromé životy v nelehké době napsala Tereza Boučková a inspirací jí byly vlastní zážitky a vzpomínky. Režisérka Irena Pavlásková natočila film plný bizarních i tragikomických scén, v němž dostaly velký prostor především herečky Vilma Cibulková, Dana Marková a Tereza Voříšková v hlavních rolích. (Česká televize)
(více)Recenze (314)
Když si uvědomím, že přes tuhle sterilitu budou příští generace vnímat normalizaci (a chápat ji jako zářivou éru, kde jsou všichni krásně upravení, oblečení a načesaní jak v retro klipech Terezy Kerndlové, bez hlubšího vysvětlení akorát píchaj a občas se rozesmutní, když jim hloupí fízlové zatrhnou mejdan), tak mi není úplně dobře. Jako připitomělá retrokomedie bez ambicí by to znepokojovalo méně. Ale zas když to s odstupem srovnám třeba s Anglickými jahodami, tak to výrazně horší není. ()
Český Lev 1 nominace: Herečka VR - Tereza Voříšková ()
Trochu mě zneklidňuje, že si někdo chce pamatovat normalizaci jako dobu relativní bezstarostnosti, kdy jste se do problémů mohli dostat jen vinou disidentů, kteří kázali vodu a pili víno (Havlův život v pravdě aplikuje Vetchého postava na život pohlavní). Oproti jiným důkazům, že čeští filmaři z větší části stále nevědí, jak se bez urážlivých zjednodušení vypořádat s normalizací, je tento nejen špatnou tragikomedií (žánrová nekonzistence, neujasněnost vypravěče, nemotivované jednání), ale také odpudivým alibi pro občanskou zbabělost. Důvody k hrdosti nenacházejí postavy v sobě, nanejvýš přicházejí zvenčí (vítězství národní reprezentace v hokeji). Jednotlivec se tedy žádnými hrdinskými skutky projevit nemusí a vlastně by se ani projevovat neměl. Emigrace postrádá smysl, protože v cizině budete buď okradeni (italský prolog), nebo se tam z vás stane arogantní sketa (Hána je karikaturou zákeřného zápaďáka jako z Majora Zemana). Kdo se vzepře, zaručeně dopadne špatně (infarkt, vězení), případně jde o člověka, který si navenek statečným jednáním jen honí ego. Primárními zdroji konfliktů byly podle filmu za pozdního socialismu osobní křivdy nebo manželská nevěra, nikoli občanská nesvoboda, pokrytectví či uplácení. Jediný obranný prostředek proti zamrzlosti času a morálnímu úpadku očividně představovalo souložení s co největším množstvím lidí. Větší intelektuální ambice jsou vysmívány vykreslením intelektuálů jako roztržitě komických figurek, jejichž šikana ze strany státu zjevně patřila mezi úsměvné normalizační obyčeje. Vážněji než vzpomínání na výslechy Státní bezpečnostní je rámována partnerská hádka a podobně jsou aktivity bezpečnostních složek démonizovány pouze tehdy, dotýkají-li se někoho jiného než disidentů. Nositeli negativních vlastností, kteří mají také moc, tady nicméně nejsou konkrétní lidé, ale „oni“, nadosobní a beztvářná entita, proti které malý český člověk nic nezmůže. Disidentské úsilí o navázání dialogu s mocí bylo tudíž slepou uličkou, jejíž prozkoumávání způsobilo jen zbytečné potíže. Nic nedělat, vyhýbat se intelektuální opozici a doufat, že příště budou ty řízky poddajnější – to byl nejlepší způsob, jak přečkat normalizaci podle filmu, jehož název, obávám se, není míněn ironicky. 10% Zajímavé komentáře: ORIN, tahit, Pilířek, joywork ()
PŘIPADÁM SI JAKO VINNETOU. Snaha Terezy Boučkové je vidět, ale chtělo by to něco víc mrazivého, živoucího, životného. Třeba jako scéna zatýkání. Irena Pavlásková je stále na vlně svých bezbarvých filmů, ať točí zmatené výkřiky pomlýlených rádobyfeministek, anebo pokus o zachycení doby. TO JE ŽIVOT, NO. ()
Obdivuju Irenu za to, že několikrát dokázala téměř z minuty na minutu navodit neskutečně emotivní okamžik, jenže bohužel to samý "dokázala" i opačným směrem. Film je vyprávěn hrozně nešťastným způsobem, protože většinu filmu to vypadá že v 70. letech existovaly dvě skupiny vyvolených, komouši a chartisti. Vždyť si to vemte. Jedna skupina má absulutní moc nad vším a může si dělat co chce a druhá se náremně baví tím, že je prudí a provokuje a dělá uplný hovno stejně jako ta první. Jen chlastá, šuká a bere prachy ze západu. Opravdu náramně blbý převyprávění tehdejší doby. Vše zachraňujou jen některé velmi silné scény, při kterých pamětníkům normalizace musí ťapat po zádech mráz. Jedna drobnost, ve filmu je scéna z mého pohledu samozřejmě ta nejlepší vůbec, kdy se všechny tři hlavní představitelky slíkají před Ondrou Vetchým a protože má pozornost se soustředila výhradně na Terezku, všiml jsem si že má na sobě kalhotky, který v tý době neexistovaly. Rozhodně ne pro socky z totáče. Takže to měla na sobě Terezka asi svoje vlastní z roku 2009. Vůbec Terezka by měla hrát ve všech filmech na světě, protože je neskutečně krásná a v každým filmu by se měla alespoň tak 5x slíknout. Kurva, vždyť jsem divák a mám svý práva ! ()
Tenhle film já nedokážu pochopit. V té době jsem nežil, ale rád bych si představil nějakou určitou konstrukci. Nevím ale, jestli mi to tento film nabídne, když tu každý tvrdí, že pravda v něm je hodně rozmazaná. Jenže když už se odprostím od skutečnosti, že se k pravdě nedostanu, tak mě ani ten blbej příběh nedokáže potěšit. Takže je to vážně docela sračka, která má tohle hodnocení oprávněný. Každopádně i režisérka sama se nemůže pochlubit něčím, co by mě bavilo, takže se mýmu hodnocení ani nedivim. Chvílemi mi ale přišlo, že se ti lidi měli vlastně docela dobře....není z toho cítit ten strach jako třeba v Pupendu nebo Pelíškách. Po druhém shlédnutí jsem dal dvě hvězdičky. Ten film zase tak hroznej není, i když mě tam pár věcí strašně štvalo. ()
║Rozpočet $-miliónov║Tržby Celosvetovo $204,244║ ()
Tak neprávem podhodnocený film se na čsfd hned tak nepotká. Asi by se nejdříve slušelo připomenout, že scénáristka Tereza Boučková je dcerou Pavla Kohouta, tedy že mluví ,,zevnitř". Jistě, zobrazit disidenty jen jako sexuální štvance, a determinantu štvance politického odsunout někam na druhou kolej, to je velmi neobvyklý pohled a nezapadá do kánonu, jakým si tu představujeme točit o okolnostech kolem Charty 77. Proč ale zavedený kánon neporušit? Jistě se jednou dočkáme i sitcomu z období normalizace, proč ne tedy trochu kontroverznější pohled Terezy Boučkové a Ireny Pavláskové? Jak velký vlastně musí být onen časový odstup? Osobně mám silné výhrady ke scéně, kdy matka spolu se svými dcerami předvádí striptýzové vystoupení, což je sama o sobě tak zvrhlá představa, že i kdyby to byla nakrásně pravda a Tereza Boučková takovou situaci zažila, režisérka ji nejspíš měla se zdravou sebereflexí vystřihnout, jelikož je hodně neuvěřitelná. Zbytek filmu ale funguje a vztahy byly také součástí života disidentů. Lze samozřejmě mnohé namítat proti zobrazení dramatika (podobnost s Václavem Havlem je samozřejmě nabíledni) či hamletovského herce (Pavel Kohout se takto jistě neuvidí rád, i když je maskován prvky z biografie Pavla Landovského), ovšem jinak lze Zemský ráj to napohled akceptovat, i když určitě nedosahuje autenticity Špačkových Pout či třeba sugestivního PF 77 Jaroslava Brabce. Za analýzu by jistě stály pro režisérčinu tvorbu tak typické silné postavy ženské a mdlé až připrděné postavy mužské, proti tomu lze mnohé co namítat, ale paní režisérka asi takhle vnímá svět. Irena Pavlásková prostě točí ,,ženský film". Přesto si nenechejme tenhle film podobným vyhraněným rastrem zkazit a neberme celý projekt jen jako osobní vyřizování si účtů uvnitř klanu Kohoutových. Nadhodnocuji a dávám 4 hvězdičky, cca 50 procent si tenhle originální pohled nezaslouží. I když ,,mrazivá" není tahle komedie bohužel ani trochu... ()
(2,5*) ()
ZEMSKÝ RÁJ TO NA POHLED je kvalitativně na úrovni porna ze 70. let, ale na rozdíl od něj diváka nedokáže a nejspíš ani nechce uspokojit. Všechno špatně, ale protože tahle feministická redukce dějin a derridovská dekonstrukce disidentů dává sama divákovi náboje i se zbraní, aby si z ní mohl střílet, neudělám to. ()
"Pojďte žít! Já vás zvu." Snímek o bandě chartistů, která, v myšlenkově moudrostním, finančně zabezpečeném, sexuálně nevázaném a lihu neprostém prostředí, začala nahlodávat pevné základy systému, nešel do mých chuťových buněk tak daleko, jak jsem očekával. Zábava to sice kdovíjaká nebyla, ale kromě vhodně obsazených ženských partů musím ocenit i to, že mě fantazie tvůrců ochudila o nyní velmi oblíbené černobílé vidění doby minulé. ()
Promiskuitní. ()
Musim uznat, že už dlouho jsem neviděl českej film, kterej se má odehrávat v minulosti, bez nějakejch do očí bijících anachronysmů. Tady jsem pouze zahlídnul asi na 2 vteřiny jedno rozmazaný moderně vypadající auto (identifikoval jsem to jako Forda Fiestu) a pak jsem se teda v komentáři od kolegy Enšpígla dočet o spodnim prádle Terezy Voříškový. Ale toho bych si ani nevšimnul. Holt asi nemoc z povolání. Čumim po autech a né po ženskejch :-) A když už jsem zmínil Terezu Voříškovou, tak ta se mi fakt líbila. Jednak po tý vizuální stránce, ale zároveň i po herecký stránce, což mě dost překvapilo. Dřív jsem jí znal z filmů jenom jako takovou figurku, na kterou je hezkej pohled, ale nic moc neni schopná zahrát. Tady zahrála přesvědčivě. Celkově herce bych pochválil, protože většina z nich ty svoje šablonkovitý postavy dokázala zahrát celkem uvěřitelně. Příběh mě nějak nezaujal. Cibulková každou chvíli šuká s někym jinym, do toho nějaký prostřihy ze života těch protistátních živlů a občas nějaká křečovitá snaha ukázat, jaký byli fízlové dementi. Třeba naprosto zbytečnou scénu "Nevíš, jaký je město v SSSR na 3? - OMSK." jsem nějak nepochopil. Kdo se tomuhle zasmál, může si přidat 1 hvězdičku... ()
Zemský ráj to na pohled má svoje negativa (a má jich nepříjemně mnoho), přesto se nemohu ubránit dojmu, že jsem viděl relativně dobrý český film, který ve mě zanechal kus doby a hořkost ze všeho toho dění okolo. Pavlásková prohrává boj s televiziním vizuálem a nedokáže věrohodně nastínit atmosféru šedesátek ani zachytit motivace postav, skrze drobné fórky i nečekaně ultimátní hlody se jí ale daří posouvat film od minuty k minutě (i když 110 minut je příliš). Skrze hlavní tři ženské postavy (skvostná Voříšková, skvělá Cibulková, a objev roku Marková - očekávám alespoň nominace na Českého lva) popisuje mužský disidentský boj jako klukovské hašteření a absurdní hru na vojáky... Škoda jen, že když se člověk začne až příliš hrabat v inspiracích a začne si za postavy dosazovat konkrétní lidi... Zvrtne se Zemský ráj to na pohled do povrchní frašky, v níž mužské postavy jsou skutečně nesnesitelné (Etzler, Vetchý, snad jen Jiří Dvořák z toho vychází se ctí) a novodobí hrdinové českých dějin se stanou jen ošklivými karikaturami, která spala každá s každým. Píseň C'est la vie od Gotta mi každopádně nepřestává znít v uších, hromadná svlékací scéna je neco neuvěřitelného a posledních 20 minut filmu je imho za plnej počet. 6/10 ()
Když jdu na nějaký film do kina, tak k němu většinou napíšu i komentář. Protože ono přece jen jak se člověk vrací domů přes půl města mrazivou nocí a hovoří o právě shlédnutém díle se soudruhem či soudružkou, najednou se mu začne chtít své myšlenky sepsat a vykřikovat tím: Dívejte, co si o tom klenotu/průseru myslím já! No a přesně to teď zrovna neudělám, i když jsem původně chtěla. Hvězdičky zhruba zprostředkovávají můj názor, i když se tím nějak moc přesně nevyjadřuju. Chtěla bych jenom říci, že během zpáteční cesty ze Zemského ráje jsem plakala hořké slzy, proč jsem raději nešla do kina na Tři sezóny v pekle, což jsem měla původně v úmyslu. ()
Panoptikální léta normalizační viděná panoptikálním okem Ireny Pavláskové v sobě našli ideální symbiózu. Pro mě další nečekaně milé překvapení. Český film má svou tvář a má i nadále co rozvíjet. To je ideální stav, pokud by to ovšem platilo plošně, že. Zemský ráj to napohled nešetří přepáleným vizuálem, ale nutno dodat, že jen ku prospěchu hereckých kreací. Ona nakonec něco bude umět i ta Voříšková a Zadražil. Což je skutečně fascinující moment prohlédnutí. Stejně jako fakt, že nejde o další lichou variaci na párování Etzlera a Cibulkové, ale že tato hraje opět vynikající femme fatal a dokáže projít všeobjímajícím čtyřúhelníkem. Skvěle našlápnuto má Marková a setkání s Hartlem bylo vyloženě radostné. A samozřejmě Seidlové je ve filmech více třeba. Doufám ve stále výraznější nabídky pro Irenu, protože nejen v bohémských scénách utužuje svůj um. Takto si ideálně představuji vývoj od ženy-svině v Čase sluhů ke sviňské době. ()
Film, který mohl být excelentní a konec konců, předpoklady pro to měl. Obsazení je skvělé, herci odvádějí svou práci na jedničku, ale scénář je chabý a režie mdlá. Jen ze dvou scén na mě něco opravdového dopadlo (výhra nad Rusy a následné oslavy a konec, který mi (spíše) přišel, že už jsem ho viděl v jiném filmu). Zemský ráj to napohled je v mých očích naprosto průměrné drama(?), které selhalo. A to říkám jako člověk, který tu dobu nezažil a doufá, že nic podobného ani nebude muset zažít. 50 %. ()
Myslím, že tvůrci leccos podcenili.. na filmových kotoučích uvařili omáčku bez pořádného základu, přičemž potenciál by tu byl. Jenže postavy jsou jen letmo načrtnuté, moc se o nich a jejich minulosti nebo motivacích nedozvíme (třeba proč se otec chová jako sobecký debil), některé podněty si musíme domýšlet, vzpomíná se tu velmi povrchně a Irena Pavlásková jen dokazuje, že bezzubost Bestiáře nebyla náhoda. Rozutekl se jí obsah i forma, scénách chybí rytmus, napětí.. jiné jsou strojené, podivné. Plusem jsou pak herecké výkony Voříškové, Cibulkové nebo Hartla.. ** až *** ()
Kde domov můj, kde domov můj? Voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách, v sadě skví se jara květ, "Zemský ráj to na pohled!"... Za vlády totalitného režimu KSČ to v Československu ale žiadny raj veru nebol. Nesmieme na to zabúdať. Treba si to pripomínať. Hoci aj takýmito, nie moc kvalitne spracovanými, filmami. Irena Pavlásková je slabá režisérka. Dalo sa z toho vyťažiť oveľa, oveľa viacej. No nevadí, hlavne nezabúdajte, že komunisti boli strašné svine. ** ()
Alespoň trochu znalý divák tvorby Ireny Pavláskové si je vědom, že hlavními postavami jsou zejména silné emancipované ženy, do jejichž života zasáhne několik osudových vztahů s muži. Ve filmové novince tomu není jinak. Ani se nechce věřit, že snímek vypráví o závažných událostech domácí historie počínaje sovětskou okupací v létě roku 1968 a následnými politickými represemi v průběhu celého dalšího desetiletí až ke vzniku Charty 77 počátkem roku 1977. Příběh se točí okolo ústředního tria ženských hrdinek – matky Marty (Vilma Cibulková) a dcer Gábiny (Tereza Voříšková) a Majdy (Dana Marková). V návaznosti na vztahy, které Marta již prožila nebo prožívá, se film soustředí také na vznik disentu a obecně disidentského hnutí a jeho činnost v průběhu 70. let. Odborné texty hovoří o disentu jako o „označení jednotlivců a skupin, které veřejně a otevřeně vyjadřují názory odlišné od oficiálních vládnoucí ideologie.“ Dále se v nich píše o tom, že „disidence vytvářela vlastní paralelní kulturu, povzbuzovala občanskou a mravní uvědomělost obyvatelstva, často však byla od širších vrstev odtržena.“ S prvním tvrzením je ve vzácné shodě i film, u toho druhého dochází již k určitému rozporu. [==] Filmoví disidenti, konkrétně Petr Hána, bývalý manžel Marty (Jiří Dvořák) a Jan Pavel (Ondřej Vetchý), jsou tak trochu prototypy skutečných reálných postav. Dvořákův Hána jakoby připomínal Pavla Landovského, daleko více diskutovanou postavou se ale zdá být Vetchého Pavel, jehož přirovnání k Václavu Havlovi se dá asi jen velmi těžko vyhnout. Je velká škoda, že u těchto předobrazů veškerá živoucnost postav končí. Hezky a vkusně odění hrdinové filmu nejenže skutečně nežijí a nedýchají, protože vlastně jen zobrazují určitý typ postav, ale jsou i na základě skutečných historických souvislostí poněkud vágně a nedostatečně propracovány. A to je právě největší problém celého snímku, který Pavlásková nedokázala ze scénáře Terezy Boučkové sofistikovaněji vyextrahovat. Disidentské hnutí je dle režisérky divákovi podáno asi takto: na začátku přečte za přítomnosti televizních kamer Hána protestní projev proti vpádu sovětských vojsk do republiky, zhruba v polovině se načrtne vznik textu Charty 77 (bez jakékoli zmínky o tzv. Antichartě) a v závěru je po neúspěšném setkání odpůrců režimu s francouzským filosofem Jacquesem Derridou ukázán hromadný soud, po kterém je Jan Pavel odsouzen ke 4 letům vězení a Petr Hána nucen emigrovat do Rakouska. Tyto tři výše popsané části však tvoří nevelkou výplň mezi tím hlavním, co si divák (a především ten neznalý československé historie) odnese z kina; a tím je z filmu jasně vyplývající tvrzení, že disidenti jsou lidé pořádající nekonečně dlouhé večírky či neustále se bavící o zažitých výsleších Veřejné bezpečnosti nebo jiné složky Sboru národní bezpečnosti (Pavlásková a Boučková se omezují pouze na věty typu „nedali mi ani židli“). Ale ať už byly výslechy v tomto společenství jakkoli závažné, sexuální příhody jakkoli ojedinělé či časté, hlavní potíž je v tom, že některé důležité aspekty disidentského hnutí zůstávají upozaděny, další úplně skryty a ty nedůležité vystupují do popředí. Předpoklad, že téměř každý český divák skutečně ví, co je to normalizace a o co v ní šlo, se tady v mnoha ohledech značně míjí účinkem. [==] Kladné a záporné postavy není podle Pavláskové potřeba podrobně rozebírat a vysvětlovat jejich motivace, divák by to měl vnímat mechanicky. Snaha rozbít představy o neúnavných a bojovných odpůrcích totalitního režimu je na jednu stranu zobrazena nedostatečně, alespoň je možné ji považovat za snahu nejednostranně zaměřenou, což se o záporných postavách představitelích režimu (omezeni jen na složky SNB) říci nedá. Tohle nablýskané zúčtování s dobou nedávno minulou je příliš povrchní na to, aby mohlo divákovi něco zásadního sdělit. () (méně) (více)