London River (festivalový název)

Pařížský rodák alžírského původu Rachid Bouchareb patří mezi přední představitele tzv. „beur cinéma". Beur cinéma reprezentují filmaři pocházející ze zemí Maghrebu (bývalé francouzské kolonie Maroko, Alžírsko a Tunisko), kteří buď emigrovali do Francie, nebo se již ve Francii narodili a kteří se ve svých filmech věnují tématu imigrace a diaspory. Většina tvůrců beur cinéma se postupně etablovala ve francouzské a evropské kinematografii a klíčová témata již nehrají v jejich filmech dominantní roli, ale přesto jsou stále přítomna. Je tomu tak i ve snímku jednoho z čelních představitelů beur cinéma Abdellatifa Kechiche Černá Venuše i ve filmu London River Rachida Bouchareba.
Dne 7. 7. 2005 se v Londýně odehrály největší teroristické útoky od září 2001 - tři bomby byly nastraženy v soupravách londýnského metra a jedna v autobusu. Vybuchly v době ranní dopravní špičky (mezi 8.51 a 9.47 místního času). Útoky, za kterými pravděpodobně stála izolovaná čtveřice arabských fundamentalistů, nepřežilo pět desítek lidí a stovky dalších byly zraněny. London River začíná právě 7. 7. 2005. V centru děje se ocitají dvě hlavní postavy, jež reprezentují dva střetávající se společenské i náboženské systémy: Britka (křesťanka) Elisabeth a Etiopan (muslim) Ousmane. Oba po útocích pohřešují své děti a jejich osudy se v kulisách strachem ochromeného Londýna postupně propojují…
Boucharebův film (stejně jako řada dalších snímků této sekce) pracuje s kontrastem malých a velkých dějin. Životy dvou ústředních hrdinů a jejich dětí jsou zásadně ovlivněny velkými dějinami, ale tragédie a vnitřní dramata každého z nich jsou čistě osobní. Oba dva tvoří modelové příklady každodenních obětí střetů křesťanského a arabského světa, modelové zástupce svých světů narážejících na sebe ve světě 21. století ovládaném ideologií a mediální propagandou (předsudky ve vnímání rasových a náboženských odlišností jsou zpočátku ovlivněni i oni dva). Film je záměrně natočen v chladných a odosobněných odstínech modré a šedé a jeho celkové vyznění upomíná na drsný a lakonický režijní styl Kena Loache. - Jan Jílek (Letní filmová škola)