Wallander

Dobré detektivky. A také mini-sondy do duše člověka, který si neví rady sám se sebou. Krásně natočené, výborná kamera, hudba, herecké výkony...i zápletky jsou dobře vymyšlené. Jen mne příšerně vytáčí, jak amatérsky si někdy Wallander jako policajt počíná. Ponechme stranou, že tak labilní a nevyrovnaný člověk by snad neměl vybalovat ani banány v Lidlu...natož dělat u policie. Hodně mě na Wallanderovi - policajtovi štve jak hrozně pomalu reaguje, nezajistí ochranu důležitých svědků (kteří mu logicky dost často chcípají), nemá připravenou zbraň když jde do akce, nezajistí zbraň pachateli (a ten člověk se mu následně zastřelí...). Chodí do terénu bez průkazu a občas i s pistolí bez nábojů (WTF)...chodí s rozpřaženýma rukama směrem k pachateli, který na něj míří zbraní. Toto může dělat jen dement!:-) P.S Díl z Rigy byl v porovnání s ostatními strašný...scénáristé si ukrojili trochu moc velký krajíc. Měli by se držet Švědska...to jim šlo:-) (21.01.2014)

Je to velmi příjemné, baví mě hlavní představitel, i tempo jakým série běží. Bohužel v příbězích a především pak v postupu vyšetřování jsou obrovské faktické chyby, které nelze jen tak přehlédnout a ignorovat. Chápu, že je to v rámci gradace děje, ale přesto. Ale i tak doporučuju, je to poctivá detektivka. Třetí série je bezesporu nejlepší, především intermezzo v Rize se opravdu povedlo. (20.11.2013)

Absolutní zjevení pokud jde o žánr krimi-seriálu. Dlouho předtím jsem si lámala hlavu, jestli je ještě možné natočit v tomhle oboru něco nezaměnitelného a tohle je zřejmě odpověď. (I když je asi paradoxní, že mezi vší tou sériovou výrobou tenhle poklad ční taky tím, že nikoho neutluče nespočtem pokračování - díky za to!). Tradičně se předpokládá, že divák chce vidět akci, tady si přijde na své ten, kdo chce především VIDĚT. Přesto dynamika nechybí, jen všechno je jaksi uměřenější a doplněné překvapivě vytříbeným vizuálnem s prostorem pro emoce, ticho, vítr, krajinu... O co volnější tempo, o to lépe umožňuje uvědomit si konečně pozapomínaný detail, že všechny kriminálky jsou především příběhy o smrti a smrt je SMRT. Definitivní, krutá, důstojná, opředená spoustou strachů i zvláštními reakcemi živých. Téměř každý díl disponuje silou severských ság, ale taky uvěřitelností, lidskostí a pokorou. Dost mě těší i to, že sám Wallander není prvoplánově líbivá ústřední postava - což ještě víc umocňuje skvělý herecký výkon hlavního představitele. (18.10.2010)

Kdybych chtěla bejt jó protivná, podotkla bych něco v tom smyslu, že tihle utahaní, vyhořelí kriminalisté mi přijdou podobní jeden druhému jako vejce vejci a rozdíly mezi vejci jsou schopné vnímat tak možná slepice, zatímco Faidra neztrácí podobnými podružnostmi čas. Jelikož po třech probdělých nocích s miminem s klubajícími se zuby nějak nemám sílu už ani být protivná, ocituju jen slova klasikova, že vyprávět o tragických věcech tragicky je jako jíst škvarky zalité rozpuštěným sádlem a přikusovat k tomu máslo a že kdyby se na olympiádě soutěžilo ve zdeptanosti, Švédsko by se dík Kurtu Wallanderovi topilo ve zlatě. Ani nevím, jestli jsem měla větší chuť toho chlapa vzít kolem ramen, objednat mu pivo a pak mu v nějaké přilehlé místnosti vyšukat mozek z hlavy, nebo s ním pořádně zatřást a sdělit mu, že člověk v jeho stavu nemá u policie co dělat. Jelikož Branagh pořád stojí za nějaké to zmuchlané prostěradlo mezi honem na lišku a odpoledním čajem, asi by to vyhrála první možnost, ale dost těsně. Nějak mi tihle detektivové s vyhaslým pohledem a permanentním strništěm přijdou jak beznadějný klišé a snaha chmurnit za každou cenu krapet laciná. Podobně jako Marigold jsem si vzpomněla na Larssonovo Milénium s tím rozdílem, že nehorázně přeceněná mi přijdou obě díla. No nic, pochmurně se zvednu ze své pochmurné židle v pochmurném domě v pochmurném severním kraji a půjdu zkontrolovat své nepochybně pochmurně se tvářící mládě, abych mu chmurně pomazala dásně mastičkou a zachmuřeně ho utěšovala "neřvi, trubko, bude hůř," ale ještě předtím dodám něco jen tak bokem pro ty, kteří se ohánějí sebevražednou depkou severských zemí. Depresemi trpí daleko víc Američanů a Kanaďanů než Skándinávců a co se sebevražedného skóre a duševního zdraví celkově týče, je na tom Švédsko nejen líp než země bývalého sovětského bloku, Čína nebo Japonsko, ale taky než ČR, Švýcarsko nebo Francie, ale vsadím se, že o galské pochmurnosti jste nikdo v životě neslyšel, n' est pas? Ať žije stádnost a stereotyp. Že si tady většina lidí honí triko žvásty o věcech, o kterých nemá ponětí, na to jsem dávno zvyklá, ale dělat to i v takovém tématu, to je příliš velký cynismus i na mě. (19.03.2012)