Včelař

Melancholicko-filozofický portrét stárnoucího muže, který nedokáže najít své místo v moderním světě, a proto putuje po místech svého mládí a bilancuje svůj život. Snímek nabízí jednu z nezapomenutelných a famózním způsobem uchopených hereckých rolí tehdy šedesátiletého Marcella Mastroianniho.

Stáří jako prostor pro bilancování a hledání skutečného smyslu lidského bytí, ale i historie a paměti národa – to je ústřední myšlenka filmu řeckého režiséra Thea Angelopoulose Včelař (O Melissokomos, 1986) – prostředního filmu z tzv. „trilogie ticha“, která vznikla v 80. letech minulého století a tvoří ji dále snímky Cesta na Kythéru (Taxidi sta Kithira, 1984) a Krajina v mlze (Topio stin Omichli, 1988). Angelopoulos napsal scénář společně s Dimitrisem Nollasem a Tonionim Guerrou – spoluscenáristou režiséra Michelangela Antonioniho a do titulní role včelaře hledajícího vlastní kořeny obsadil svého nejoblíbenějšího italského herce Marcella Mastroianniho.

Vypráví příběh učitele v důchodu Spyrose, který opouští svou manželku a dceru a rozhodne se vrátit se k práci svého otce a dědečka – k včelaření. Putuje po Řecku, aby se vrátil do rodného kraje, a na své cestě se setkává se starými přáteli. Jezdí od města k městu, ve své paměti znovuoživuje vzpomínky a pokouší se urovnat si svou minulost v konfrontaci s rychle se proměňující přítomností. Osudový střet s mladou stopařkou (Nadia Mourouz), která ho bude na jeho cestě doprovázet, ho konfrontuje s mladou generací bez paměti a vztahu k minulosti. Přestože ho dívka provokuje a irituje, nachází v kontaktu s ní i jisté spojení s budoucností. Právě skrze ni si uvědomuje, jak se vytrácí historická paměť jeho země a jak rychle umírá tradice. Ale co může následovat?

Angelopoulos si vybudoval charakteristický režijní rukopis, který byl nejednou srovnáván s poetikou filmů Andreje Tarkovského. Skrze své příběhy – filmy o putování – vždy variuje téma „cesty“, stáří, bilancování vlastního osudu i hledání kořenů. Ve spolupráci se svým stálým kameramanem Giorgosem Arvanitisem pak buduje dlouhé filozofující záběry, v tlumeném barevném ladění lehce zastřené všudypřítomnou mlhou. Právě tato dvojice je pověstná svou specializací na „plující“, dokonale choreograficky ztvárněné obrazy a patří tak mezi nejlepší tvůrce, pokud jde o zachycení krajiny.

Podle Angelopoulosových slov je Včelař „film o tichu dějin, o lásce, o Bohu... Je to náznak beznaděje na konci života a můj hrdina je vězněm situace, když se pokouší komunikovat s minulostí. Včelaři jsou vlastně velmi poetické bytosti. Jsou spojeni s přírodou a sběr medu je něco jako umělecká činnost. Spyros se dorozumívá skrze své pocity, ale na konci své cesty dospěje k tomu, že už v tomto způsobu komunikace nemůže pokračovat. Jeho závěrečné zoufalé gesto, kdy se pokusí převrhnout včelí úly, je podobné tomu, když zemře sochař, na kterého se zhroutila jeho vlastní socha.“ (Pavla Bergmannová, LFŠ 2007) (oficiální text distributora)