Škoda, žes taková potvora

Příjemně svěží a zábavná komedie, která se ve velkém stylu slov a akcí valí nezadržitelně vpřed, aby pak nakonec slavila láska své vítězství. Řidič taxíku Paolo (dobrý Marcello Mastroianni) versus zlodějka Lina Stroppiani (skvělá Sophia Loren, nespoutaný živel). Pokus o krádež, lhaní, honění a chytání zlodějky, podvody, nezkrotná výřečnost, umanutost po spravedlnosti a touze po pomstě, náhody a nehody, karneval emocí a slov, svérázná partie na komisařství a uvolnění při vzájemném zjištění lásky. Je to nespoutaný gejzír, který se valí směle a nebojácně do výšin, aby postupem času mohutněl. Jeho tok místy zpomaluje, aby v ještě větší síle chrlil svojí horkokrevnou a neposednou zábavu. Poťouchlou, rošťáckou, výřečnou a především dodávající dobrou náladu. Třetím důstojným hráčem do party ústřední dvojice je Linin otec Vittorio Stroppiani (skvělý Vittorio De Sica, jinak vynikající režisér), otec zlodějské rodiny s pragmatickým pohledem na posouvající se realitu, jehož výřečnost a schopnost se dostávat ze zapeklitých situací je úchvatná. Z dalších rolí: zlodějíčci Peppino (Giorgio Sanna) a Totò (Michael Simone), snažící se ukrást Paolův taxík, přísný policejní komisař (Mario Passante), okradený Michele (Umberto Melnati), a jeho žárlivá žena Elsa (Margherita Bagni), a zloděj Fortunato (Vittorio Braschi), spolupracující se starým Stroppianim. Skvělá zábava, hravá a svižná, která nenuceně vhání úsměv do tváře a dobrou náladu do duše. (28.06.2012)

Úchvatná (tehdy 20 letá) Sophia Loren ve filmu, který mě zcela dostal. Vyloženě mi sednul do nálady, je to taková mile starosvětská komedie, plná italského temperamentu a bezstarostné pohody (ačkoli se ve filmu občas objevují i sociální motivy a zmínky o 2. sv. válce, jejíž trauma bylo v té době stále živé), která i po těch letech stále stojí za vidění, a to z mnoha důvodů: jako zajímavá zpráva o své době (film zaujme například coby svědectví o rapidně postupující motorizaci tehdejší společnosti), jako příjemný protipól americké soudobé produkce, a především pak jako doklad tehdejší krásy a mistrovského herectví Sophie Loren i jejích hereckých kolegů (De Sica & Mastroianni - oba jsou zde naprosto skvostní). Máte-li podobné staré černobílé filmové libovky v oblibě, pak je tenhle film sázka na jistotu. UPDATE 10.11.2019 - Dostal jsem po 3 letech chuť vidět to znovu a opět mě to strašně bavilo, především závěr na policejní stanici je neuvěřitelně vtipný a hodně jsem se u toho nasmál. A ta Sophia Loren? Och bože, ty její oči, křivky, hlas a pohyby - není divu, že jsou z ní všichni chlapi v tom filmu úplně vedle; ona mě zde dostává naprosto do mdlob a stavu krajního erotického vytržení a fascinace. Btw. je hezké, že je stále na naživu (na rozdíl od všech hereckých kolegů v tomto filmu), je to už 85 letá dáma, ale tehdy za mlada to vážně byla mimořádně překrásná žena, jaké není rovno! Akorát může člověk prožít lehký otřes, když ve dvou záběrech ukáže své zarostlé podpaží - marná sláva, móda (d)epilace měla teprve přijít. Třeba i v tomto detailu je ten film zajímavým svědectvím o své době. (I když - teď mě tak napadá - dnešní feministky by z toho ochlupení v podpaží S. Loren byly nejspíš nadšené, jenže ty určitě nekoukají na staré italské filmy). (18.08.2016)

Mimochodom, i napriek tomu, že Vittorio De Sica, je uvedený, ako prvý v obsadení (v úvodných titulkoch), nemal pred kamerou až toľko hereckého priestoru, ako zrovna Sophia Lorenová & Marcello Mastroianni, kde tentoraz zaznamenávam ich už v poradí 'tretiu', spoločnú spoluprácu (začínajúcu titulom Cuori sul mare z roku 1950), ktorá de-facto; podľa mňa až práve teraz, konečne nastavila latku hodne vysoko, čo bude s prestávkami pokračovať až do roku 1994; končiac pri "altmanovke" Prêt-à-porter, keď počas štyridsiatich-štyroch rokov, spoločne účinkovali až v rovných 14 tituloch, z čoho snáď automaticky vyplýva, že sa jednalo o naprosto ikonickú, filmovú dvojicu v dejinách kinematografie! • On stelesnil mimoriadne dôverčivého taxikára Paoloa Silvestrelliho, ktorý sa zapletie s akousi podivuhodnou skupinkou ľudí, medzi ktorými sa rovnako zrovna nachádzala i ona, hriešne zvodná: Lina Stroppianiová, ktorá sa začína pomaličky pohrávať s jeho (po)citmi. • Ďalší taliansky režisér A. Blasetti, s ktorým sa premiérovo stretávam, vytvoril nadštandardne svižnú komédiu, kde sa to len tak hemžilo samými, vtipnými dialógmi, ktoré je neuveriteľná radosť vstrebávať. A síce to finále je predsa z mojej strany trochu diskutabilnou bodkou za predchádzajúcim dianím, ale nakoľko som sa počas sledovania titulu: Peccato che sia una canaglia, sotva pozrel na hodinky (ani jediný raz!), tak opäť sa dostavuje vysoká spokojnosť, pozostávajúca najmä z ústrednej dvojice, ktorá odštartovala hviezdne duo Lorenová-Mastroianni.  (01.09.2023)

Jedna z nejlepších italských komedií, natočená v době, když vznikaly nejkrásnější italské filmy. Působí neuvěřitelně příjemným dojmem a doba, ve které se film odehrává působí i přes své nesporné problémy pohodově a lákavě. Příběh o zlodějské famílii, v níž mistrně krade babička i ti nejmenší a poctivém taxikáři, který se jen tak nevzdává, aby se dočkal spravedlnosti. Divák se baví od začátku do konce a vychutnává si výborné herecké výkony Sophie, Marcella a skvělého Vittoria De Sica. (16.01.2017)

No italštinu neumím, ale asi jsem konečně pochopil, že italsky canaglia je něco jako lump nebo potvora a proč Kemr v Na samotě u lesa říká tý koze kanálie. Viděl jsem ho v italštině s angl. titulky a byl to tedy fofr to stíhat... Sophia ze sebe sypala úplnou kanonádu, ani stihnout číst se to občas nedalo. (29.05.2023)