Zmizení

Film o strachu, nejistotě a běsech, které více či méně hluboko vězí v každém z nás. Villeneuveho považuji už nějaký čas za jednoho z nejtalentovanějších režisérů současnosti a i když umí vytvořit i lepší atmosféru, stačí sledovat scénu zběsilé automobilové jízdy s oslepeným řidičem napříč městem, abyste si uvědomili, čí snímek máte před sebou. Podobně i scénář představuje ve svém žánru velmi slušnou práci, která umí překvapit a být originální. Tvůrci trpělivě budují napětí, tíseň a pocit ohrožení, nechávají svého detektiva tápat a přesvědčivě naplňují zadání thrillerového žánru. Pro rodiče neexistuje noční můra než zmizení dítěte a filmaři své postavy nijak nešetří. Aniž by se topili v sentimentu, dokážou vybičovat emoce na maximum. Filmem silně rezonuje ještě jeden motiv - pokušení vzít vyšetřování a spravedlnost do vlastních rukou. Otec ztraceného dítěte této touze neodolá a scénárista nachází pro mučení ve jménu vyšších cílů určité ospravedlnění. To podle mých měřítek stojí film jednu hvězdičku. Z herců je nejvýraznější Jake Gyllenhaal, který odvádí vynikající herecký výkon a je dalším z důvodů, proč věnovat téhle kriminálce více než 150 minut svého času. Celkový dojem: 85 %. (21.07.2017)

Občas mám nepochopitelné chutě něčemu nasolit odpad jen kvůli debilnímu názvu, kvůli přihlouplému plakátu, nebo proto, že tam účinkuje Paul Dano, neboť ten pedofil, co si hraje na herce, nahání hrůzu mně i mému penisu. Jenže, jak vždycky pravily naše moudré babičky: "žer ty zmetku, nebo ti to narvu do prdele!", tak jsem se i já zbavil předsudků. Na snímek jsem tedy jako uvědomělý divák bezdůvodně nepíčoval a rozhodl se jej shlédnout, abych na něj záhy mohl píčovat s důvodem. Uvařil jsem si čajík, v pohodlí své betle se natěšeně zabalil do peřinky a chtě nechtě musím uznat, že ze začátku to získalo moji pozornost a já si spokojeně pomlaskával a tetelil se blahem, dlaní si nenápadně zajížděje pod svoji teflonovou roušku, jenže pak jsem to přepnul z redtube na samotný film a moje genitálie se smrskly stejně rychle, jako když mě při sexu s ovcí načape koza. Zdlouhavé, bez gradace, s nudnou pointou. K tomu všemu jsem to já debil omylem stáhl, tedy pardon, zakoupil limitovanou blu-ray edici s bonusy a figurkami protagonistů, v českém dabingu!!! Jsem přesvědčen, že film namluvili análně zneužívaní autisté v Klokánku, když si krátili čas mezi dávkami chloroformu. Samozřejmě je mi jasné, že nemohu strhávat hvězdy za dabing, neboť to bylo čistě moje selhání, proto strhávám hvězdy za ekonomickou krizi v Barmě. (13.02.2014)

Intenzívna krimi-dráma s dôrazom na psychologický rozbor postáv, v ktorej vás Hugh Jackman vezme na výlet naprieč emóciami, ktoré človek zažíva v tých najtemnejších chvíľach. Chúlostivé dramatické momenty, kde ide režisér až na kosť vo mne zanechali silný dojem realistickosti, a ani vy sa nevyhnete silným emočným turbulenciám a veľkým morálnym dilemám. Tým režisér priamo zapája diváka do deja a umocňuje tak senzitívne všetky pocity spojené s osudmi hlavných postáv. Upršané počasie, mrazivé, chladné prostredie umocňujú pocit temnej atmosféry, tempo je pomalé, no o to intenzívnejšie sa vám vrýva pod kožu. Herecké výkony veľmi potešili, Jackman a Gyllenhaal sú fenomenálni. Na záver upozorňujem - slabšie povahy ruky preč, prinajmenšom sa aspoň obrniť voči empatickosti. 85%. (25.03.2015)

Déšť, tma, podmanivá atmosféra a příběh, jehož jednotlivé dílky zpočátku zdánlivě nezapadají moc do sebe, aby následně začaly tvořit inteligentní mozaiku. Speciální poděkování scénáristovi, který dokázal najít onu sympatickou hranici mezi extrémy "vysvětlit každou nejasnost tak, aby ji pochopilo i dítě předškolního věku" a "předhodit divákovi spoustu informací a pak ho bez jakékoliv nápovědy nechat, ať si je poskládá dohromady sám." (23.11.2013)

Villeneuve vždycky nejezdil jen ve formuli a Jackman si taky vždycky nehrál na zvlčelýho Fredy Krugera s pejzy. Věděl jsem, že ten Kanaďan umí, ale zároveň jsem taky nečekal, že by snad Prisoners odvyprávěl nějak tendenčně, na efekt. V prvé řadě? Zmizení není strhující film, vyprávění je striktní, nevybočuje, neuhýbá z veskrze autentické linky. Je chladný, pomalý a neustále po vás něco chce, abyste se vcítili do zoufalství, abyste tápali, byli empatičtí k zápletce. V duhé řadě? Kamera! Roger Deakins drží obrazové prostředky čistě a syrově, velmi jednoduše se topí v táhlých záběrech, netlačí na pilu. A v třetí řadě? Hudba! Jen málokterý abstraktně ambientní sountrack dokáže fungovat nezávisle na filmu a zároveň přenášet svrchovaně filmový dojem tak, jak se to povedlo Jóhannu Jóhannssonovi. A dál? Už po půl hodině mi z Gyllenhaalova tiku tikalo, přesto u mě Hugha přehrával, držel v šachu a spolu se slušným scénářem udržel v šachu i celou pointu. Pointu, která si díky roztříštění příběhu mezi dvě hlavní a co chvíli jediné postavy, dokázala uchovat moment překvapení. Ne, tady už dávno nejsme v dobách The Silence of the Lambs, aby se rozhřešení stalo nadčasovým, aby to nemělo žádný mouchy a divák se chtěl, potřeboval vracet. Přesto jsou Prisoners somatickou kriminálkou, která není úplně tím, co byste od současný podoby žánru čekali, ale ani tím, čím by vlastně mohla (a měla) být. Ve Ztracených se ztratilo pár nedostatků, ale já se v nich s dojmem našel, rozvážně, uvážlivě, za [final rate: 80%] (22.02.2014)