Zmizení

Přesně ten typ filmu, který všechny trumfy vytáhne v první třetině, aby je pak už jen marně ředil a rozpačitě promíchával. Těšil jsem se na pomalý psychologický krimi thriller, ten se ale postupem času rozpadne do jednostrunné litanie, ze které vyčnívá výtečná Deakinsova kamera a postava Jakea Gyllenhaala, která na rozdíl od ostatních má tu výhodu, že se o ní v podstatě nic nedozvíte (tím je alespoň trochu tajemná). Film podstatně selhává i jako detektivka, když informace dávkuje velmi neefektivně a nedokáže ospravedlnit nadměrnou délku (na jedno odhalení připadá nesmyslné množství repetitivních a zjitřených dialogů bez hlubšího smyslu). Hudba, kamera a některé "mimodějové" režijní momenty z toho však dělají solidní záležitost. EDIT 2020: Beru zpět, funguje to celé geniálně jako příběh o nepřekonatelné úzkosti a ničivém vzteku. A vlastně i jako detektivka o spasmatickém detektivovi, který trpělivě čelí pocitu nedostatečnosti. (10.10.2013)

Villeneuve vždycky nejezdil jen ve formuli a Jackman si taky vždycky nehrál na zvlčelýho Fredy Krugera s pejzy. Věděl jsem, že ten Kanaďan umí, ale zároveň jsem taky nečekal, že by snad Prisoners odvyprávěl nějak tendenčně, na efekt. V prvé řadě? Zmizení není strhující film, vyprávění je striktní, nevybočuje, neuhýbá z veskrze autentické linky. Je chladný, pomalý a neustále po vás něco chce, abyste se vcítili do zoufalství, abyste tápali, byli empatičtí k zápletce. V duhé řadě? Kamera! Roger Deakins drží obrazové prostředky čistě a syrově, velmi jednoduše se topí v táhlých záběrech, netlačí na pilu. A v třetí řadě? Hudba! Jen málokterý abstraktně ambientní sountrack dokáže fungovat nezávisle na filmu a zároveň přenášet svrchovaně filmový dojem tak, jak se to povedlo Jóhannu Jóhannssonovi. A dál? Už po půl hodině mi z Gyllenhaalova tiku tikalo, přesto u mě Hugha přehrával, držel v šachu a spolu se slušným scénářem udržel v šachu i celou pointu. Pointu, která si díky roztříštění příběhu mezi dvě hlavní a co chvíli jediné postavy, dokázala uchovat moment překvapení. Ne, tady už dávno nejsme v dobách The Silence of the Lambs, aby se rozhřešení stalo nadčasovým, aby to nemělo žádný mouchy a divák se chtěl, potřeboval vracet. Přesto jsou Prisoners somatickou kriminálkou, která není úplně tím, co byste od současný podoby žánru čekali, ale ani tím, čím by vlastně mohla (a měla) být. Ve Ztracených se ztratilo pár nedostatků, ale já se v nich s dojmem našel, rozvážně, uvážlivě, za [final rate: 80%] (22.02.2014)

3/4 filmu jsem se připravoval, že po jeho skončení okamžitě volám ségře (a to jí je skoro třicet), jestli je v poho a jestli se kolem jejich domu neplouží omšelý obytňák, ale nakonec jsem ten hovor neuskutečnil. Jinými slovy: 3/4 se jedná o brilatní filmařinu, plnou hutné atmosféry a prvotřídních hereckých výkonů, aby to ta poslední čtvrtina odpálila do ´pouhé´ nadprůměrnosti. Závěr se tváří příliš vykonstruovaně, možná bych si ho představoval více důstojnější tomu, co jsem viděl před ním. I tak velmi zneklidňující, podmanivé a filmařsky uhrančivé. 46 miliónů dolarů(rozpočet)/122 miliónů dolarů(výdělek celosvětově) (10.01.2014)

Deakinsova kamera je občas zamlžené, ale přitom pořád průzračné sklíčko, velkou ručičku představuje Jackman, tou malou, pomalejší, ale za to důkladnější, je mrkáček Gyllenhaal, mix detektivní a psychologické roviny Villeneuve sladil s Greenwichským poledníkem a Guzikowskeho scénář je precizně seřízený hodinářský stroj. Možná zamrzí, že to dokonalé soukolí začne ke konci nepatrně drhnout (za neobjevení stop po pohybu „vraku“, potažmo poklopu skrýše by Horatio Caine strhával prémie), jenže od tichých ovčích mláďat už uběhlo tolik znamení zvěrokruhu a kolik tak řemeslně i emociálně působivých filmů měl člověk na přelomu Milénií možnost vidět? Šest, Sedm? Už jen z tohoto důvodu si užijte balancování na laně napnutém mezi ohebností víry a Nietzscheho varováním o nebezpečenství boje s monstry, přičemž hlavní postavy zosobňují věčný boj citu (otec Dover) a rozumu (detektiv Loki). A kdo tento zápas vyhrál? To se divák dozví až po závěrečném hvizdu.. (05.05.2014)

Tak filmovej říjen je zatím dodavatel mnoha hvězdiček, po Gravitaci tu máme další kvalitku a já z pytle tahám tentokrát hvězdy čtyři. Mám jedinou výtku a to jsou ty kecy o bohu, nepasovalo to tam. Ovšem zbytek ,to už je slušný žihadlo. Když pominu výborně budovanou atmosféru, solidní napětí a velmi kvalitní herecký výkony, tak mě totálně odpálila postava Kellera Dovera, to jakým způsobem vzal "spravedlnost" do svých rukou a divák tak vidí téměř v přímým přenosu co dokáže z člověka udělat silná, emotivní a bolestná událost. To, alespoň z mýho pohledu strčilo do kapsy všechno ostatní. (08.10.2013)