Všechno co mám rád

Keď sa vo filme otvorene nadáva, objaví sa náznak bobra a celé to nedáva zmysel, tak je to hneď umelecký film? A so záberom na vychádzajúce Slnko sa akože chceli hrať na Kubricka alebo Tarkovského? Okrem Giny a Studenkovej tam nikto poriadne nezahral. Studenková vo svojej hysterickej úlohe ani veľmi nemala čo hrať, a Angličanka bola jedinou znesiteľnou postavou. To na film nestačí a prvýkrát je mi ľúto paňazí použitých na reštaurovanie filmu. (28.11.2016)

Popravdě netuším čím si tenhle film zasloužil tak vysoký hodnocení. Žádnej velkej filmovej zážitek (se u mě)nekonal. Mě snímek těžce nudil a měl jsem co dělat abych ho vůbec dokoukal. Možná tenhle kousek něco do sebe má, možná jsem na něho filmově nedozrál a tak ho zatím nedokážu patřičně docenit a ocenit. Ať je to jak chce z filmu mám prostě pocit, že kdybych ho neviděl tak o nic zásadního nepřijdu. (05.04.2023)

Film o slovenskej uzavretosti a neschopnosti odist, riesit a byt dosledny v tom, co robim. Par scen je srandovnych a v dosledku to stoji len na trapnosti danej situacie. Okrem toho Nvota je podla mna celkom slaby herec. Moc sa mi to nepacilo ked som to videl v kine, nepaci sa mi to ani po rokoch, ked som uz v zahranici. (18.01.2008)

Když jsem to napsala, jak mě to v průběhu sledování napadalo, a znovu přečetla, vychází mi, že jsem možná příliš přísná. Jakkoli je hlavní hrdina roztomilý, pořád je neodpustitelně tupý. Hrdina, který říká „nerozumíš? ozvi se!“, i když přes dveře slyší, že jeho syn uvnitř zvrací. Jak říká Soňa, slabého muže milovat nedokážu. Ale ani s první ženou nelze soucítit, a druhá je zase jenom nevyzrálá představa femme fatale, totálně iluzorní, která existuje jenom ve chvíli, kdy se na ni muž dívá, jinak ne. Ačkoliv jsou dávány jisté šance prostoru a přírodě, pořád mám dojem, že je to spíše divadelní hra, že všechny kulisy by velmi dobře mohly být jen nakreslené na papíře. A v nich by se odehrávaly vypozorované epizody plné bědujících lidí. Kde jsou detaily. Chladný režijní přístup mi způsobuje křeče v kontrastu s proklamovaně subjektivním vyprávěním. Zdá se mi to, nebo režisér ve svém plánu s formou příliš neoperuje? To bych možná potřebovala vysvětlit. Smysl pro humor jsem zde necítila, ale v nedávné době jsem začala uvažovat o tom, že ho sama nemám. Zajímá mne, zda v Šulíkovsko-Šulajovském světě existují milenecké páry, které si vzájemně neroztírají jídlo po tvářích a těle. Příběh s rozvolněným dějem poskládaným z epizod také zkouším, i moje plánovaná romance z obskurního kapitolu má takto vypadat, možná právě obava, že budu tak moc rozvolňovat, až nic nezbude, mě stále nutí do vlastních příběhů strkat kouzelné koně nebo zombies. (02.12.2013)

Melancholický, ba priam až patetický dej, dotvorený hlavným hrdinom (Tomáš) - pasívnym introvertom, ktorý by mal najradšej od všetkého pokoj - rozdelený do niekoľkých scén s vlastným názvom, pretkaný porevolučnou atmosférou a ponurými náladami nemôže dovoliť nikomu zavrieť oči až do konca filmu. Napätie založené na vyčkávaní, kedy niekto vylepí Jurajovi Nvotovi (Tomášovi) zaklincuje nenásilná, ale o to viac emočne nabitá scéna odohrávajúca sa na stanici: otec nášho hlavného hrdinu odmietne v úplne banálnej situácii, a ako typicky urazený otec, ktorého dieťa nedosiahlo žiadaný úspech v živote, postaví sa do absolútneho odporu. Tomáš je postavený opäť do vzťahovo krízovej situácie, v ktorej však už naberie snahu a odváži sa naprávať počas niekoľkých desiatok sekúnd vzťah s otcom, aj napriek tomu, že si neuvedomuje, že to je viac či menej nemožné. V tomto malom deji v deji nastane prevratná peripetia, keď otec syna požiada o peniaze na autobus, ktoré utratil za hotel, kedže k synovi sa hanbil prísť spať. Scéna vyznieva absolútne melancholicky na dôvažok celému filmu. Film nemá štandardnú kompozíciu, ale je skôr sledom udalostí samých v sebe. (02.07.2016)