Lurdy

Lurdy pro mne představují více než jen výpověď o skryté materiálnosti a komice poutních míst. Film sice místy připomíná Tatiho Playtime, avšak střetnutí zesvětštěných náboženských rituálů s nepochopitelným a neuchopitelným zázrakem, který režisérka připravila jako potměšilou past, rozumím jako obnažení rozporu lidské existence, která si navzdory své touze po transcendenci vynucuje svou oblast osvětlenou rozumem, aby se cítila v bezpečí známého. Tento paradoxní archetypální dualismus se hmatatelně vtěluje do těla ochromené Christine, do jejích končetin, které přízračně touží po pohybu. Když se její ruka konečně zdvihne, aby se dotkla kamene, je to jen viditelné vyjádření úporné obecně platné lidské touhy po překonání neštěstí. Možnost existence zázraku je totiž vždy jen vědomím nepřekročitelného a jeho uskutečnění lze chápat jako cosi nepatřičného, co je ve svém vzepjetí rozumem odmítáno. Lurdy ukazují, že není podstatné samotné uskutečnění zázraku, ale schopnost unést a přijmout jej v rámci lidského společenství, neboť osamocenost ochromeného hmotného těla bojujícího zázrakem o své uznání, nakonec selhává vstříc pochybujícímu vědomí, duchu ostatních a je k všeobecné úlevě zatlačeno zpět do kolečkového křesla. Toto tragické odcizení těla je maximálně umocněno distancí kamery a praktickou neexistencí detailních záběrů - tedy důrazů oka jakožto synekdochy zřejmého smyslu - a všeobecnou precizností a barevným chladem prostoru. Lurdy jsou filmem, ze kterého se mi svírá srdce a obestírá mne melancholie z jejich závěrečné otázky. (09.05.2011)

Pomalu a téměř dokumentárně vyprávěný film. Lurdy, jako podivné spojení zbožnosti a zbožněpeněžních vztahů, vypadají zde dosti bizarně. Na tomto pozadí se však lépe odraží tento na první pohled nenápadný a neatraktivní příběh, který má konec tak víceznačný, že záleží na diváku, co si vybere. Ani po druhém shlédnutí mi není jasné, zda je režisérka věřící či atheistka.Přikláněl bych se k druhé možnosti. (29.01.2012)

Asi nejpůsobivější film, který jsem za posledních 5 let viděl. Pravý opak kýčovitého barvotisku. Vlastně mu nemám, co vytknout. Podáno s takovou přesvědčivostí, že jsem měl pocit, že je to skutečnost, jako bych byl u toho. Sylvie Testudová v hlavní roli ochrnuté dívky naprosto skvělá! Ten film v "nezúčastněném dokumentárním stylu" je o tajemství života, o tajemství člověka, o tajemství smyslu jeho bytí. Jednoduchý příběh jedné z poutnic a současně průhled do každodenního života Lurd, které tu Jessica Hausnerová podává, jsou jako nádoba, do níž si divák může nalít víru nebo skepsi (je možné, že autorka filmu je ateistka, ale ani to na mém hodnocení nic nemění). Divák je tu spoluautorem... (27.01.2012)

Velký lidský sen v poněkud zvláštním komickém účinku o naději, že by se mohl někdy člověk uzdravit, aby nebyl odkázán na své bližní. Je třeba říci, že filmy obvykle tohoto druhu jsou totiž nejen dobrým marketingovým tahem, ale mimořádně zajímavou podívanou, když je obohacena slušným myšlenkovým zázemím. Možná film sliboval více, než mohl splnit, dokonce na řadu otázek příběh hmatatelnou odpověď nedává. Snad je to tak i lepší. Obsazení herečky Sylvie Testud do role Christine je nepochybně přesvědčivé a nečiní si jiných nároků, než obrazně vyjádřit svět lidské bytosti, o tom, jak vážná nemoc už od nepaměti zrodu lidstva zcela jistě ve většině případů dokáže přetvořit celý život. Ostatně vše, co charakterizuje Christine při všech strastech, nejsou katechismy, ale zvídavost, a také pocity nezaviněného zla a snad i výčitek, na které nemůže najít uspokojivé odpovědi. Může snad víra přemoci nepřízeň osudu? Možná ano, protože rituál návštěvy poutního místa Lurd pro dosažení povahy cíle jako takového, může mít z hlediska osobního určitou reálnou motivační hodnotu, očekávající v duchovní terapii náplň lepších dnů a akt naděje. I to je snad důvod, proč byste neměli tento film minout. Závěrečné shrnutí je, že i přes některé drobné vady na kráse filmu musím uznat, že jde skutečně o výjimečně kvalitní film. (19.05.2012)