Lurdy

Nestranný film, který jsem si jako ateista užil jako sympatickou černou komedii, ale dokážu si představit, že věřící se na něj budou dívat jako na vážné drama a nebudou s ním mít žádný problém. Lurdy jsou v podstatě krásným důkazem toho, že významy nevznikají plně na straně zdroje sdělení, nýbrž někde na cestě zdroj - přijímač. (06.01.2012)

Nejdřív filmařsky. Ten televizní styl mi časem hodně lezl na nervy. Vlastně se to nijak nelišilo od hraného dokumentu. Také střih je televizní a ubíjející. Velmi podivná je práce s hudbou a zvukem - jednou kontaktní zvuk až příliš hlasitý, jindy (když by byl potřeba) zcela chybí. Hudba vybrána zcela strašidelně. Co se dějové linky týče. V tom pomalém rozvíjení jednoduchého příběhu vynikají povrchnosti postav. Vlastně o těch postavách nic nevíme. A v tom je zakopaný pes. Zde jsou jen nemocní a zdraví. Věřící a ne až tak věřící. Závistivci a snaživci. Pochybovači a hledači pravdy. Zamilovaní a nemilovaní. Osamocení a plní života. To vše by mohlo dát dohromady zajímavý výsledek, ale vše je podáno strašně povrchně. Vojákovi se nejdřív líbí sestřička, potom holka na vozíku. Sestřička zapomíná své povinnosti, a ráda lyžuje. Co víme o hlavní hrdince? Proč sem jela? Z vlastní vůle? Má nějaké příbuzné? A co ta starší paní, co se o dívku na vozíčku stará, když ošetřovatelka stále odchází? Čím ta je nemocná, proč tu je? Nevíme. Celkové vyznění je také takové nijaké, dokonce se zdá, že spíše negativní vůči věřícím, Lurdám a podobným akcím obecně. Jenže v Lurdách se někteří lidé prokazatelně uzdravili. Proč o nich není pořádně řeč? Proč se neříká, jaký měli život oni? Takto mi to přijde příliš jednostranné a povrchní. Navíc Lurdy nerovná se jen nemocní, sestřičky a kněží. Třeba můj nevěřící otec sem jel párkrát jako řidič zájezdního autobusu, a i když je nevěřící, udělalo to na něho dojem. Zkrátka, co člověk, to jiný pohled na Lurdy. Takto okleštěný skoro dokument vlastně nakonec nevypovídá nic o ničem, jen klade otázku, kdo si uzdravení zaslouží, a zda skutečně šlo o uzdravení. Asi nejsilnější je scéna se zpovědí, kdy kněz říká, že i lidé, kteří mohou chodit, mohou žít neplnohodnotný život. (12.11.2013)

Lurdy představené s chladným „kubrickovským“ odstupem a s jízlivostí jak z „Hoří, má panenko“. Zájezd poutníků, který má lidem nemocným a osamělým, pomoci aspoň na chvíli rozehnat samotu a přinést duchovní, případně i tělesné uzdravení, je ve skutečnosti poznamenán mnoha podobami lidské lhostejnosti, zatvrzelosti a sobectví. Ani ta ochrnutá, opuštěná žena, která tu posléze možná je a možná není uzdravena, není výjimkou. Není to zbožný film ani film snadný, nýbrž hořká, místy přímo zlovolná podívaná, která nepřipraveného diváka duchovně spíš vysaje, než posílí. „Lurdy“ Jessiky Hausner představují výtečnou provokaci, drsnou, ale neřekl bych, že přímo rouhavou. Útěchu však neposkytnou. [díky Artranovi za postřehy] (16.05.2011)

Rakúska dokumentaristická škola nezúčastnených, nekomentovaných pohľadov na svet okolo zúročená v hranom filme. Meditačný pokoj v očistnom kúpeli a tiché kontemplovanie sa len ťažko znáša s obrovským dopytom žízniacich po vyzdravení, či duchovnom zážitku. Nevyhnutne sa preto oáza pokoja v kombinácii s modernou technikou sprostredkúvajúcou kázne a zážitky vyzdravených spolu s organizovaným, časovo ohraničeným vstupom zmenila na turistické miesto, kde si duchovnosť uchovala svoje miesto. Miesto poznačené masovou túžbou. Nechcenú tragikomiku rozporu, kde sa každý jeden z tisíchlavého zástupu túži nerušene oddať nerušenému spojeniu s Bohom, no je neustále konfrontovaný očami davu vystihuje film dokonale. Placebo viery ako najsilnejšie z najsilnejších síce umožňuje naozajstné skutky pomoci zvonka, no ich okaté zviditeľňovanie (hoci často zo strany príjemcov pomoci nechcené) skutočné a viditeľné účinky zázrakov paradoxne až príliš často vracia späť sivej všednosti. Zaujímavosť samotného hraného filmu sa miestami vytráca v dlhých záberov liečebno-náboženských procedúr. (18.12.2012)