Sladký život

Sladký život som videl už v roku 1963 v rámci Filmového festivalu pracujúcich. Bolo to v hradnom amfiteátri, ktorý zaplnili diváci vysoko nad jeho kapacitu. Dôvodom boli chýry, že vo filme "platinová samica" predvedie striptíz, čo v tej dobe bolo nepredstaviteľné. Už vtedy som si všimol, že tento film má množstvo iných kvalít, ktoré zatieňujú pôvodný motív jeho návštevy. Tento dojem silnel pri každom ďalšom zhliadnutí a v dnešnej dobe, keď človek narazí na odhalené prsia tisíckrát častejšie, ako na kvalitný film, ustúpil erotický prvok filmu úplne do pozadia. Túto veľkolepú mozaiku mám z Felliniho filmov najradšej. Fellini bol bystrým, až geniálnym pozorovateľom a pokiaľ sa nevŕtal vo svojom detstve, vo svojich predstavách, fóbiách a obsesiách dokázal nakrúcať vynikajúce filmy. Sladký život je jedným z nich. Napriek dobe vzniku je stále aktuálny. Veď predstavy našich novozbohatlíkov o "sladkom živote" sa príliš nelíšia od predstáv figúrok z tohto filmu. (04.10.2011)

Já jsem to čekal, ne že ne. Celý den jsem se psychicky na Sladký život připravoval. Ze školy jsem přišel v půl jedné po poledni, odpočinul si u klipů na MTV (světe div se, dávali samé skvělé písničky), pak se zasmál u tří za sebou jdoucích dílů Simpsonů, následně zatáhl závěsy a pohodlně se usadil do křesla. Bez jakýchkoliv předsudků prohlížím prvních pár minut a zjišťuji, že půjde o docela těžce koukatelnou látku. Přežívám první hodinu. Přicházím na to, že se film asi bude snažit něco kritizovat a oceňuji, že natáčí život takový jaký je. Čili nudný a nezajímavý. Také se vám určitě stalo, že vaše nejzajímavější životní okamžiky někdo nahrál na kameru a po následném koukání na kazetě vám to přišlo neskutečně nudné a únavné? Mně ano. Z toho se dají odvodit 2 skutečnosti. Za prvé: většina filmů je ukrutně nereálných, za druhé: natačení života takový, jaký je, ve filmu podle mě moc nefunguje. Ale pokračujme dále v naší sledovací pouti. Další půlhodinu prožívám krizi. Nedokážu se plně soustředit, neustále se převaluji a do toho všeho do bytu přijdou příbuzní a otravují...Naštěstí je včas urazím nemístnou poznámkou a oni z pokoje odejdou. Zjišťuji, že zápletka je takřka nulová a že děj je velice rozpačitý a neuchopitelný a také, že kritizuje něco, co kritizovat už ani nepotřebuje, jelikož to bylo kritizováno již mnokokrát. Uvažuji, jestli nepřesunout film na jindy, překonávám se však, ale neskutečná únava snímkem způsobená zapříčiňuje můj náhlý přesun z křesla na poměrně vzdálenou a ostrým úhlem k obrazovce postavenou pohovku. Léhám si a náhle slyším ob pokoj na plné pecky bouřící hudbu z reprobeden do bratrových uší. Proklínám ho, ale přesto se podívám na televizi, co že se to tam zrovna děje a se s děšením zjišťuji, že i přes zatažené závěsy prosvětluje bílý den na obrazovku své paprsky a já místo filmu sledují spíše statický nábytek obývacího pokoje. Ale což, za pohodlí se platí. Snažím se opět zabrat do děje, zpozorovávám docela zajímavou scénu v autě, ale z nenadání se mi zavírají oči, přes přemáhání si nemůžu pomoci, často zjistím, že místo našponování na obrazovce, mé oči spíše odpočívají ve skrytu víček a z usnutí mě povětšinou vybudí nějaký ten klakson nebo zvýšený hlas. Po 20-minutách dřímání si bouchám do hlavy, mnu si oči, propleskávám obličej a v duchu říkám: "Já to přece dokoukám!" Dokoukal. Ten film mi nic nedal, jsem za něj rád jenom proto, že si můžu vyrovnat svůj poměr mezi kladným a záporným hodnocením. To je chabé že? Taky myslím. Sladký život mě připravil o 3 hodiny života a já je chci zpět! Ale co, stejně bych je promrhal... (05.05.2006)

Raději se na něj dívat, než si jej žít – to je logický poznatek vyvoditelný ze sledování Sladkého života, který již prvními minutami dává tušit, nakolik ironicky je takový název míněn. Ježíš Kristus opouští Řím, zdánlivě jenom dočasně, ve skutečnosti na věčnost. V helikoptéře jej pronásleduje bulvární novinář Marcello, který se na chvíli zastaví, aby si promluvil s opalujícími se ženami na střeše jednoho domu, jenže nemůže, bariéra vytvořená hlukem motoru je příliš silná. Těmito symboly je prostoupen celý film – víra, zábava, mezilidská komunikace a odcizení. A celý film je uzavřen nádhernou scénou, kdy Marcello stejně jako na začátku neslyší, co mu dívka na druhé straně říká, jenomže rozdíl je v tom, že nyní ani slyšet nechce, zcela podlehl vábení jiného světa. Je to svět známostí na jednu noc, pokrytectví, úplatků, lidského hyenismu a hlavně divokých a nesmyslných orgií, v tomto ohledu je vrcholnou scénou závěrečný striptýz, kdy dochází k nevyhnutelné kulminaci nastřádaného napětí. Scéna je to pozoruhodná bravurní režií, odvázanou kamerou, hereckým nasazením a rovněž hořkým konstatováním, že pro tyhle lidi už není cesty zpět. Ale jim je to jedno, oni si prostě jenom žijí svůj sladký život! Přiznávám, že jsem se ke sledování tohoto filmu musel dlouho přemlouvat a že jsem nevěřil v jeho sílu po tolika letech, ale on nezklamal a vlastně ani nenudil. Nenechte se odradit téměř tříhodinovou délkou, černobílým formátem a dějovou roztříštěností (je to spíše soubor povídek) a zkuste to taky. Jenom na jednu noc. 90% Zajímavé komentáře: Pohrobek, Marigold, Dan9K, Eddard, RAPIDUS, MIMIC, AGO, crozet (01.08.2007)

K téhle klasice si musí většina diváků vztah nejen najít, ale občas i vybojovat. Zatnout zuby a zkousnout tři hodiny vlekoucí se příběh-nepříběh, který začíná i končí bez nějakých větších emocí. Při první projekci někdy před lety jsem po půlce odplul do říše snů, po roce jsem Sladký život poprvé zhlédl celý v kuse, ale teprve nedávno, když jsem si ho kvůli studijním účelům pouštěl potřetí jsem najednou viděl jednotlivé epizody z Marcellova života, jak precizně, jedna s druhou, tvoří komplexní obraz \"sladkého\" (tedy hořkého a prázdného) života hlavního hrdiny, přetvářky a zpustlosti vyšších kruhů římské společnosti, odlidštěných bulvárních novinářů, pošetilých náboženských fanatiků a mnoha dalších aspektů života Itálie na počátku 60. let. Felliniho Sladký život vás odmění až po tom, co ho řádně strávíte a necháte si ho projít hlavou. 80% (02.03.2007)

I tento Felliniho film snad poprvé v časovém sledu celku jeho díla nastoluje s otázkou nedějově dějovosti - fakticky dalším záběru neorealistického proudu - problém srozumitelnosti a sdílnosti na jedné a sebevzdělávání-sebezušlechťování-autokultivace na straně druhé. Proč mají mít děj a vzruch životy, které svým směřováním i utonutím v konzumní absurditě, to všechno popírají. A proč by měly být následováníhodné? Poprvé tyto otázky začaly nabývat na vážnosti právě v okamžiku zřetelnějšího zvyšování a projevů hmotného blahobytu. Nejživotnějším momentem filmu je rána pěstí, kterou budoucí představitel Old Shatterhanda uštědří Mastroianniho redaktorovi v okamžiku, kdy užuž přestupuje hranice cizího teritoria. Fellini se vůbec vedle Sicy stane dalším osudovým režisérem tohoto italského suveréna stříbrného plátna. (26.08.2007)