Satyrikon

Tak jsem jednou zase zažila psychedelický úlet, a ani se mi nechtělo věřit, že jeho strůjcem je božský FeFe - i když vlastně jsem i uvěřila. Tato excentricky oplzlá snůška obrazů ze starověkého Říma má prostě nesmírnou dávku originality, která vás však někdy vezme za ručičku a převede do míst, ve kterých se tak říkajíc nelze moc zorientovat, je tu spousta průpovídek o umění, životě, smrti ... někdo by řekl "kecy o ničem, naservírované na zlatém podnose úchylnosti". Satyrikon může být vníman i tak, ale pokud se do něj zakousnete s chutí audio-vizuální a zapojíte nějaké ty přemýšlivější části mozku, možná i najdete smysl a téměř dekadentně dokumentární krásu starověkého Říma. (22.05.2006)

A co je na tomhle filmu uměleckého? Tucty šílených a nepochopitelných postav v papírových kulisách, kde to místy vypadá jako na technopárty. Jestli se snažil Fellini zachytit odlidštěný svět nebo jakousi alegorii na špatné stránky lidské duše, tak se mu to sice určitým subjektivním způsobem podařilo. Zůstává otázka, jaký má tohle smysl. Tohle bohužel zůstalo za hranicemi mého chápání slova umění. (19.05.2006)

No... tohle je oběktivně první film, který sem nedokoukal. Jednotlivé episodky bez jakéhokoliv tempa jsou prostě ubíjející. Občas probleskne zajímavý a originální nápad ( Když v Divadle useknou otrokovi ruku, načež diváci odchází se slovy "Zahrál to výborně") V těchto chvílích se projeví pravděpodobná myšlenka celého filmu, totiž že Řím jako takový nebyla ani tak vyspělá civilizace ale spíše politováníhodná parodie čehosi, čemu by se mělo říkat "vyspělá kultura". Občas působí velice zajímavě také bejmenné postavy v pravém, či levém rohu, nejblíže ke kameře, které sedí mimo dění a dívají se do kamery. Taktéž depresivní kulisy jsou velmi originální, nicméně vzhldem k faktu, že jsem film v půlce vypnul, nemohu jako takový hvězdičkově hodnotit. (15.05.2006)

Mám takovou teorii (ale fakt je to jen teorie, ruku do ohně za to nedám), že Fellini chtěl Satyriconem v dekadentním stylu varovat před lidskou zvráceností a ukázat, kam by mohla taková skoro-anarchistická společnost, ve které je dovoleno skoro vše, vést (hlavně co se sexu týče, protože v tom filmu to všichni dělají se všema, kluci s holkama, kluci s klukama, holky s holkama, starci s dětmi, lidi se zvířaty...). Tím pádem by to mohlo působit i nadčasově. Ale skutečně si nejsem jistý, jestli nešlo jen o experiment, protože to tak i vypadá. Po vizuální stránce si s tím Fellini skutečně vyhrál a i když se mi zrovna nedívalo dobře na ty homoscény, i tak celý ten film něco do sebe má. A pokud má tu myšlenku, kterou jsem v tom viděl já, tak o to líp a mnoho scén pak není samoúčelných. Líbila se mi i hudba a herecké výkony. Akorát se ten film s přibývající stopáží stále víc a víc vleče, jelikož skoro odnikud nikam nejde. On ale taky natočit film podle knihy, z níž se dost nedochovalo nebo se to blbě překládá, to snad ani pořádně nejde. Stejně se ale jedná o nejdivnější Felliniho film, protože se vizuálem a tématem nepodobá čemukoli z jeho tvorby, spíš to vypadá jako něco od Jodorowského. Ale ne, překvapivě za tím vším stojí Fellini... Rozhodně to nepatří mezi jeho nejlepší filmy a ani to není žádný nedoceněný klenot, ale i tak to není špatný film. Jen jedno jeho zhlédnutí stačí. Když si budu stát za svým výkladem (jakože stojím), tak je to na lepší 3*. (08.01.2021)

Antické road movie. Roztrieštené fragmenty putovania dvoch bisexuálnych mladíkov (a sem-tam aj ich mladučkého súložníka), sa s pomocou odpudivých a zároveň uchvacujúcich výjavov, skladajú do jednoliatej cesty, ukazujúcej šírku pohnutí ľudskej duše. Inšpirovaný fragmentami prvého románu v dejinách ľudstva, doplneného neznámym renesančným autorom (teda akousi pokútne skompletovanou verziou nedochovaného Petroniusovho originálu), prináša Fellini (popri Brassovom Caligulovi), výtvarne najúchvatnejší obraz antického Ríma, so starostlivo zrekonštruovanou kakofonickou antickou hudbou a hovorovou latinčinou. Vizuálne obžerstvo tvárí, prostredí i architektúry. Zhýralé obecenstvo s tvarohovitými, vyžranými tvárami pod hrubou maskou líčidiel nacápaných na tukových vankúšoch neukazuje žiadne ozajstné pohnutie. Len hurónsky rehot nad všetkým, čo má akýkoľvek nádych šokantnosti je odpoveďou na nevyslovené otázky. Žiadne dráždidlo nie je dostatočne dráždivé, žiadna lahôdka dostatočne dekadentná (k vrcholom patria scény vyvrhovania upečeného prasaťa, verejnej súlože, či pojedania nebožtíka). (16.05.2006)