Satyricon

Na počátku 60. let měl za sebou Federico Fellini osm a půl filmu (ta "půlka" se vztahuje k filmu Boccaccio 70, u něhož se o režii dělil s V. De Sicou, M. Monicellim a L. Viscontim). A taky velkou tvůrčí krizi. Paradoxně právě ta mu pomohla k dalšímu triumfu: vypovídal se z ní totiž ve filmu 8 1/2 (1963) tak originálně a působivě, že mu vynesla v roce 1964 Oscara za Nejlepší cizojazyčný film. V příštím roce byla uvedena ještě Giulietta a duchové.

Satyrikon (1968) natočil Fellini podle fragmentů antického románu Gaia Petronia Arbitera. Na scénáři s ním spolupracoval nový "člen týmu", Bernardino Zapponi, který je podepsán i pod filmy jiných režisérů (Nová strašidla, Horalka).
V osobité alegorii lze najít jak prvky společné s obrazem společnosti v Sladkém životě, tak velké výtvarné vize jako v pozdějším filmu Roma. Jakási starověká road movie o putování mladíků Encolpia a Ascylta nás provádí v prvním plánu zároveň surrealisticky i často až naturalisticky viděným antickým světem hostin, orgií, úchylek a výstředností, v druhém pak oťukává skryté oblasti lidské mysli. Bortící se hodnoty římského impéria symbolizovaného zříceným obrovským nevěstincem, zvrácené hodnoty, únik před novým tyranem do neznáma na moře... Felliniho Satyrikon překypuje obrazy a významy, na rozdíl od předcházející tvorby je nezakrývaně stylizovaný v hereckém projevu i ve výpravě (z velké části natáčený výjimečně v ateliérech, podle skic samotného režiséra).

Satyrikon je první z trojice velkých dobových fresek (ony druhé dvě jsou Casanova Federica Felliniho (1976), A loď pluje (1983) - a zahájil tak režisérovo druhé tvůrčí období. Byl nominován na Oscara za Nejlepší režii. (oficiální text distributora)