Osmdesát dopisů

• Československo, 29. březen 1987. Jeden den v komunistickém Československu inspirovaný životem režiséra. Čtrnáctiletý Vašek vyráží se svou matkou po úřadech, aby získali povolení odejít za otcem, který emigroval do Velké Británie. Režisér Václav Kadrnka vypráví osobní příběh o odloučení a touze být s milovaným člověkem navzdory těžkým okolnostem, o vytrvalosti a nezlomnosti, s jakou mnoho lidí v bývalém režimu čelilo absurdnímu byrokratickému systému. Na jedné straně mrazivá a zároveň niterná atmosféra filmu je budována senzitivní kamerou, detailní prací se zvuky a autentickými výkony představitelů hlavních rolí (Zuzana Lapčíková, Martin Pavluš). Atmosféra lhostejnosti a ošumělosti kontrastuje s upřímností a hloubkou vztahu Vaška s matkou a jejich otcem. (oficiální text distributora)
• Gottwaldov, čtvrtek 29. března 1987, deset hodin večer. Helena Kadrnková usedá ke stolu a píše svému manželovi dopis číslo čtyřicet čtyři. Potřebuje si s někým popovídat, potřebuje si odpočinout, potřebuje dobít energii. Kolik jich ještě bude muset napsat, než jí a jejímu dospívajícímu synovi Vaškovi komunistický režim dovolí vycestovat z Československa na kapitalistický západ?
  Václav Kadrnka v autobiograficky laděném rodinném dramatu rekonstruuje jeden den ze života své matky. Jen co se vzpamatovala z těžkého onemocnění a odložila paruku, vyrazila do boje. Neokázalého, náročného, nekonečného, vyčerpávajícího, ale nutného a jediného možného. A malý Vašek, který si na ní dnešní cestu vyvzdoroval za cenu enormního fyzického nasazení a menšího citového vydírání, se tak stává svědkem ubíjejícího martyria v neprostupné říši šedi, poslušnosti, beznaděje a korupce. Nekonečně dlouhé ploty z vlnitého plechu, chodníky, jejichž praskliny zůstávají po desítky let stále stejné, narvané autobusy, úhledně zoraná pole, unifikované brano, co zavírá samo, schody s lepeným linoleem a lidé přecházející, přebývající, naučeně přežívající, klepající na dveře s nápisem „Neklepat"... Režisér se zcela záměrně vyhýbá všem zprofanovaným rekvizitám doby, jakými byly rudé hvězdy, hesla o šťastných zítřcích i plnění pětiletých plánů. Cíleně ulpívá na nekonečnosti (čehokoliv), opírá se o práci se zvukem, přičemž šetří jak na hudbě, tak dialogu. Je to jednoduché a neokázalé, a přitom intenzivní a oslovující. Intimita rodinných vazeb díky tomu dostává patřičnou intenzitu, křehkost a naléhavost.
  Václav Kadrnka natočil svoji celovečerní prvotinu doslova svépomocí. Víc než na televizi či státní granty se spolehl na sebe a regionální patrioty ze Zlínska. Loni na festivalu v Karlových Varech se Osmdesát dopisů při prezentaci nových filmových projektů zalíbilo dramaturgům věhlasného Berlinale natolik, že mu poslali pozvánku do oficiálního programu. Výrazně tím Kadrnkovi usnadnili dokončení snímku i výrobu filmových kopií. Snímek si tak svoji světovou premiéru odbyl v sekci Forum na letošním Berlinale, kde se ucházel o cenu za nejlepší debut. - Jaroslav Sedláček (Letní filmová škola)
• Muž, žena, dítě – i na dálku jsou stále spolu, ale násilné rozdělení rodiny je nenormální stav. Subjektem filmového vyjádření je chlapec, zjitřený pohled bez nánosu zkušenosti a zároveň iniciace v průběhu jediného dne – filmu. Je to den, ve kterém jinoch nahlíží do dospělosti a překonává strach. Jeho maminka se pohybuje v zostřeném denním režimu, v rozplánování dne hodinu po hodině. Taková je její bojová situace. Právě je na cestě, syn ji na té cestě dostihne, ale ona musí samostatně konat, aby společně dosáhli úplnosti. Režisér Václav Kadrnka čerpá ve svém celovečerním debutu z vlastních zážitků. (Festival nad řekou)

Mládeži přístupný