Hlava-ruce-srdce

Zručné, promyšleně fragmentární a matoucí, místy náramně vtipné, ale po celou dobu strašně chladné a mechanické. Co skvěle funguje na "odlidštěném" jevišti Divadla Komedie působí v secesní a rustikální výpravě dost sterilně. A Viktorie Čermáková, i když vyzařuje eleganci muchovských plakátů, je herecky strašně nevýrazná. Suveréni jako Zach či Finger si s tím rady vědí, ona je takovou kráskou v oblaku kouře za studenou výlohou. Škoda, i tak si Jařabova příspěvku k filmu cením. Jen to není tak přesvědčivé a řízné jako na prknech divadla. P.S. Tak časté výčitky, že film nemá vůbec žádný smysl, jsou spíše smutným důkazem současné divácké "gramotnosti". (22.11.2010)

Mysteriózní afrodiziakum zašifrované na prahu geniality a absurdity. Zhypnotizované vladařství morgianovského svádění v tabuizované komnatě „karpatského hradu.“ Zamotaný svitek, který se rozvine jen těm, kteří jsou schopni nalézt univerzální klíč, předat kouzelnou moc nástupcům chrabrým a odvážným „žít život“, procítit ho, nezabřednout v polorozpadlé existenci omámené iluze. Statek jako tichý chrám myšlenky hibernace autorské decentnosti. Pošetilost, bázlivost mysli odpírají vidět srdcem hmatatelnost metaforické smyčky. Postavy jako náměsíčníci neschopni se odtrhnout od rozechvělé paralýzy, jako shozené figurky na šachovnici preciznosti surrealistických dispozic, bezvládné figuríny prchající do úkrytu „šminek“ imaginace. Uzamčeni v sobě, utonulí v kýči nejednoznačnosti, vrstevnatých variantách nazírání. Jedna ruka tleská – odcizená, probuzená, mudrcovská. Mysteriózní rébus z řádu estetické abstrakce, mýtu secesní šarády. Jsme pouhá torza v klubu racionality, v symbolickém „srdci vjemů,“ jako médium šizené vášní, oddáni naslouchat neslyšitelnému, zasvěceni iracionalitě. Mimo tento svět popíjejí nektar svěží, blahodárný, na půdě zemské jako těla bez duše zešíleli z jasu dne i noci. Dopátrat se nekonečna cestou citu, vybočit z pokušení. Nadpřirozená pomatenost ničí světlo bytí. Příběh bytí se odebírá do nedobytné pokladnice. Klame vnější stylizace. Je třeba zapojit mysl, chránit dotek myšlenky, nenápadně pootevřít srdce skrytě nápadité vnitřní metafory. Inkognito příběhu jako corpus delicti vyšší moci, která jako velká dáma sní o velkém světě bez škrabošky nicotných dýchánků. (27.05.2015)

Viktorie Čermáková a její přepečlivá výslovnost jsou největším překvapením tohohle filmu. Zaujme i neobvykle nekoncepční kamera (obloukové šarády během rozhovoru slečny Knábelové a pana Vrany). Takhle nějak si představuju žánr mysteriózní film. Otázka je (kromě toho, že tvůrci svůj film s tímto žánrem nespojují), jestli už v dnešní době po absolvování všech možných (a bohužel i nemožných) výplachů scénáristických hlav není mysteriózní film mrtvý pojem. Jinými slovy a o filmu krátce: Co to kurva bylo? (27.07.2011)

Když jsem na film koukal, přemýšlel jsem kdy a kde jsem viděl hrát Romana Zacha v podobně podivném snímku. Uvědomil jsem si, že to bylo v Loveckém deníku Vaterland. A uvědomil jsem si, že tam i zde se mihl Vasil Fridrich. I tento snímek se pozvolna rozjíždí jak vozíček horské dráhy z rovného líčení příběhu k neuvěřitelným serpetintinám a skokům... I zde jsem na konci jen nechápavě kroutil hlavou. Vizuální zpracování bylo fantastické. Kameraman si vyhrál a secesní vizuál bere dech. To vše podbarveno příjemným hudebním doprovodem. Z pro mne doposud neznámé Viktorie Čermákové jsem byl paf. Jako typ byla vybrána dokonale. A že neuhodnete kdo točil podivně podobně podivný Vaterland ? (05.07.2011)

Věřím tomu, že D. Jařab měl jasnou představu, co chce natočit, jak to chce natočit a že zná smysl každého políčka svého filmu. Při diskuzích o svém záměru se svými kolegy a při realizaci svého nápadu ale zapomněl na jednu podstatnou věc: Bez klíče, byť schovaného pod silnou vrstvou metaforických či surrealných výjevů, divák nemůže jeho záměr přijmout, přemýšlet o něm a vytvořit si na něj svůj názor. Bez klíče divákovi zbývá pouze možnost klouzat se po nejpřístupnějším povrchu skládajícího se z obrazů, výtvarných udělátek či vtipů v dialozích... Smysl mu ale nutně musí unikat (anebo ho může hádat, ale taková hra je nudná a sama o sobě nesmyslná). Děj postavený na připomínce hloupých báchorek o tajných společenstvích (ilumináti, zednáři, karbonáři..), které se snaží svrhnout zavedené pořádky (tj. typicky habsburskou vládu) a nastolit nový společenský řád prostřednictvím okultních rituálů, se dále rozvíjí "zhmotněním" pohádky plk. von Haukwitze o umírajícím králi, královně a dvou nevlastních synech. V náznacích je servírovana metafora o hlavě/ruce/srdci, napětí doby je připomínáno ne moc dobře fungující pantomimou před mapou válečného Srbska, usekané hlavy kohoutů snad morbidně odkazují na touhu po svržení císaře (monarchií, diktátorů...) a surrealné scény s useknutou rukou a hlavou pašují do filmu zprofanovaný prvek a mor českého filmu - nutný/nucený humor. Pochybuji, že smyslem filmu je paranoidní víra v kontinuální a neustálé ovlivňování dějin tajnými společenstvími, ale závěrečný přesun v čase z roku 1916 do moderní doby (a s připomínkou nacistické éry v podobě SS uniformy) mi tyto pochyby trochu narušuje (mužská dvojice se v krátkém záběru drží za ruce - jest to metafora bratrství? Tajné spolky byly též nazývány bratrstvy)... Kromě jednotlivostí a různých nedořečených narážek se prostě divák (já) nemá čeho chytit! I přes vizuální bachratost a pár zajímavých nápadů vyčnívají (vedle dějové zmatenosti) místy doslova frazeovité dialogy a přehnaně divadelní herectví. Tento film se tváří jako hlubokomyslné (snad i trochu experimentální) dílo plné skrytých významů, ale mně přijde spíše jako bizarní zábava s nedořešenou pointou. EDIT: Teď jsem se na ofic. webu filmu dočetl, že příběh je "nově aktualizovaným tématem o rozpadu tradičních hodnot moderního světa". Odhlédnu-li od zvláštního jazykového spojení příběh=téma (??), pak ono zmiňované téma v tomto filmu nevidím už vůbec... (30.12.2010)