Hlava-ruce-srdce

Když jsem na film koukal, přemýšlel jsem kdy a kde jsem viděl hrát Romana Zacha v podobně podivném snímku. Uvědomil jsem si, že to bylo v Loveckém deníku Vaterland. A uvědomil jsem si, že tam i zde se mihl Vasil Fridrich. I tento snímek se pozvolna rozjíždí jak vozíček horské dráhy z rovného líčení příběhu k neuvěřitelným serpetintinám a skokům... I zde jsem na konci jen nechápavě kroutil hlavou. Vizuální zpracování bylo fantastické. Kameraman si vyhrál a secesní vizuál bere dech. To vše podbarveno příjemným hudebním doprovodem. Z pro mne doposud neznámé Viktorie Čermákové jsem byl paf. Jako typ byla vybrána dokonale. A že neuhodnete kdo točil podivně podobně podivný Vaterland ? (05.07.2011)

Když je to poprvé, je to zajímavé. Vaterland - Lovecký deník je zajímavý svou neotřelostí a surrealističností i nemožností jasného uchopení a výkladu. Ale tahle surrealistická protiválečná agitka - jak nakonec film vyzní - má sice krásný secesní háv, úžasnou kameru, vhodně vybranou hudbu, ale to samo o sobě je do sebe vnitřně obrácené. Neskutečně neohrabaný a amatérský výkon Viktorie Čermákové, jejíž ukňučené promluvy nás deptají už od úvodu filmu, jsou jen prvním mezníkem, kdy následují další podrazy na diváka, na téma, i film samotný. Nemám nic proti surrealismu, ale ať se mankote nesnaží tvářit jako že to chce předat nějaké poselství! Vřele souhlasím s komentářem uživatele liborek_. Napsal to přesně. (22.05.2011)

David Jařab stále stojí osamocen mimo jakékoli směry české kinematografie. Něco tak originálního v kinech nebylo... od doby jeho Vaterlandu. Scénář není nejpevnější a občas zbytečně opakuje už vyřčené, ale jako autorská hra s divákem to opět funguje výborně. Už od úvodní titulkové scény režisér stanovuje vlastní (velice pomalé) vyprávěcí tempo a divák má dost času, aby se s tím srovnal. Herecky film stojí na výkonu pro mne neznámé Viktorie Čermákové, která to ustála se ctí. Postava Romana Zacha mi připomínala hlavního hrdinu novely Příběh jedné nohy od Igina Uga Tarchettiho, tak nevím, jestli to je jen náhoda (a co za houbičky to kouřil v lese, či jaký je výskyt lvů na Moravě). Pohádkovost, rozdrobená vyprávěcí struktura, černý humor, všechno sedí. Výborná je práce kameramana i pečlivá výprava a rekvizity. Navíc málokterý plakátový slogan je tak přesný jako tenhle. Ale Vaterland mi přišel celkově trochu lepší. (03.01.2011)

Už dlouho jsem v žádném filmu neviděl tak špatný a amatérský výkon hlavní herečky, jako tady předvedla Viktorie Čermáková. Do toho filmu se hodila max. tak obličejem, hlasem vůbec. Co se děje týče, není až tak těžké pochopit, o čem to celé vůbec je, během filmu se objevují náznaky a pokud by nepomohly, finální scéna to dokonale shrnula. Starý svět (Rakousko-Uhersko) končí a začíná nový (Nacistická říše), ve kterém bude jedinec tvrdou rukou vládnout nad ostatními, jako kohout vládne svému hejnu slepic. A nedá se tomu zabránit, vše se tak vyvíjí. Filmařsky je to vyhrané, má to skvěle vybranou hudbu, kamera je jak z Dealera, aspoň je mu podobná stylem a i tak je povedená, dokonce to má i nějakou atmosféru, díky které ten film (aspoň do určité části než začne působit moc dlouze) je zajímavý. No jo, jenže to samé měl i Vaterland a neměl nic navíc, stejně jako Hlava-ruce-srdce. Teda takhle, Vaterland tu vidím jako lepší (asi jsem jediný) film, protože byl aspoň trochu mysteriózní. Hlava-ruce-srdce má vlastně ty samé klady a zápory, co má Vaterland (tudíž Jařab se nikam neposunul) a nic navíc. Celé to vidím tak na 2*, byť to něco do sebe má, ale pořád tomu dost chybí. Ale i tak jsem rád, že tenhle film vznikl, kolik je v Česku filmů, co by se nějak odlišovali od těch ostatních? Kolik lidí se tu pokusí o něco "jiného"? 2* (10.08.2019)

Když se v našich luzích a hájích najde někdo, kdo je ochotný zpracovat a prodat něco tak experimentálního, zaslouží si to už samo o sobě obdiv. Uznalé pokývání hlavou s šokem a naprostým ohromením vepsaným ve tváři - co to mělo být? Hlava-ruce-srdce je takovým tím filmem, jehož sledování se nevyrovná nic, co má doposud divák zažito. Může si to myslet, ale filmové plátno jej stejně nekompromisně zaskočí. Nějaká očekávání tu byla, jistě, ale film stejně sráží do kolen a nutí tiše mlaskat naplno otevřenými ústy, smát se... V úžasu, znechucení, v totálním nepochopení, ale ten art tam je. A to je nepopiratelné, nejdůležitější. S hodnocením je to potom těžké: maximum, nebo odpad!? Anebo zlatá střední cesta..? (04.12.2010)