Milionová bankovka

Jako studie charakteru člověka je to ploché. Jakožto společenská kritika poněkud vykonstruované a zjednodušené. Což je samozřejmě v pořádku, vzhledem k době vzniku a faktu, že to má být lehká komedie. Tento film bych společně s Císařovy nové šaty, pouštěl jako Pohádku o penězích žákům základních škol. Aby viděli jak to funguje. Aby pochopili, že mnohdy má větší sílu to čemu lidé věří, nežli pravda. A aby pochopili jak je společnost prorostlá pokrytectvím a předsudky. Ano, i dnes po sedmdesáti letech je mnohé z toho aktuální. Stačí vytvořit pouhý dojem ekonomické síly a vše se kolem vás začne ohýbat. Tohle Twain popsal už před téměř sto lety... . (24.03.2024)

Krásná povídka Marka Twaina o lidském pokrytectví. O tom, jak peníze otevírají všechny dveře, které jsou chudákovi zavřené. O tom, že peníze zmůžou vše, ale člověka sami o sobě šťastného neudělají. Štěstí z peněz je totiž stejně pokrytecké, jako neupřímná podbízivost lidí co potkávají boháče. Nosná myšlenka, která platí dnes stejně dobře, jako v dávných časech Viktoriánské Anglie. Parádní herecké sólo Gregoryho Pecka. (09.11.2016)

Tento film se mi těžko objektivně hodnotí, když v něm hraje můj idol, má láska GREGORY PECK. Námět je ovšem tak báječný a legrační, neboť nám ukazuje, že stačí, aby si lidé mysleli, že jste pracháč a klaní se vám, dělají vám pomyšlení, zkrátka co bych to neřekla lezou vám do zadku. Money,money,money všemocná kletba štěstí i neštěstí. Vynikající film ( no on byl tehdy G.P. asi 37 letý fešák, že?) (01.12.2007)

Celkový počet hodnocení i nepočetnost komentářů a jejich poměrná bezradnost naznačují, že starobyle natočený takřka šedesát let starý film vyvolává nevyslovené rozpaky celého fóra. Že Gregory Peck patří k absolutním hereckým světovým špičkám, se zdá být nesporné. Že režisér Ronald Neame tu dosáhl zenitu svých schopností a scénáristka Jill Craigiová dokázala Twainův satirický nadhled žensky citlivě rozvést, v jistém smyslu dokonce vychutnat a navíc vystupňovat v působivých výstupech vstřícně pojaté staropatriarchální dvorné mužnosti předminulého století, je rovněž zřejmé. Ano, naše doba, současnost, v níž žijeme, má své kořeny a poměrně přesné časové ohraničení v ropných šocích sedmdesátých let a nástupu tzv. postmoderny. Ale ještě minimálně první polovina padesátých let alespoň navenek žila v nostalgii 19. století a v nostalgizující idylizaci doby, která sice uměla být sociálně krutá, nepoznala však takřka půlstoletí (měřeno pamětí a rozměry průběžně pociťovaného lidského života dneška zhruba 70-80 let) válku; to všechno vystresované Evropě i Americe let 1914-1951 připadalo jako ztracený svět, jako kulisa dobra, ráje, který je nenávratně ztracen. Teprve v takto celostně pojaté paletě ekvipáží, krásných šatů a starosvětského humoru doceníme nejen Peckův výkon, ale i neméně dobrý výkon jinak neznámé Ann Gudrunové v roli Peckova ženského protějšku. Americký hřebec, sedlaný suchou britskou ostrovtipnou noblesou, se proto ani divákovi, ani autorům nevzpírá ani dnes. A proč by konec konců také měl? (07.02.2011)

I děti kapitalistů potřebují své pohádky. Třeba o tom, že peníze mají velikou moc, ale lásku si za ně nekoupíte. Milionová bankovka tak nevědomky potvrzuje Marxovo učení: kultura patří do nadstavby, která je závislá na základně (ta určuje, kdo vlastní výrobní prostředky). Buržoazie si tedy vytváří mýtus o kapitalismu s lidskou tváří - základní kapitál je nutný, ale zbytek závisí na důvěryhodnosti podnikatele. A kdo by nevěřil Gregory Peckovi? Filmový přepis Twainovy povídky je sice vybroušený klenot po všech stránkách, ale přesto tomu hemžení pánů v buřinkách nějak nemohu přijít na chuť. (08.05.2010)