Kawasakiho růže

Všichni opěvují nového Hřebejka, konečně jiná forma, konečně netragikomický...konečně nudný a nezábavný. Nečekal jsem komedii, nevím proč, očekával jsem něco jiného, více "totalitního" a dějově režimově rozlehlejšího. Nakonec jde vlastně jen o malý příběh dítěte a jeho otců ovlivněný komunistama. Ale nelze Hřebejkovi a Jarchovským nic vyčítat, spíše se mi jen netrefili do noty a já si film tak trošku protrpěl. Až na scény s "primářem Sovou", který je ve své roli nečekaně výborný. (19.07.2010)

[imdb: 7.4/10] | me: Téma hodná takéhoto spracovania. Udavačstvo a špinavé praktiky minulého režimu odzrkadlené na životoch so súčasnými následkami "už zabudnutých" rozhodnutí. S istými výnimkami má film kvalitné herecké obsadenie. Príbeh ako taký je zaujímavý, avšak jeho spracovanie mi prišlo v istých pasážach ako príliš rýchle (čo sa tempa deja týka). Toto však nenarúša celkový dojem z filmu (mňa to len jemne rozladilo :)). Film pekne poukazuje na možnosti rozhodnutí, ktoré človek mohol vykonať a ktorých následky sa odzrkadlili na mnohých životných líniach. Odkrýva dôsledky, nenavádza k záveru, dáva priestor na vlasnté rozhodnutie. Celkovo svižný film o tom čo (u nás) bolo, čo to komu dalo a koho o čo pripravilo. (09.03.2010)

Před pár lety jsem v jednom ze svých komentářů psal, že v tvorbě Jana Hřebejka se máme na co těšit. Jsem rád, že jeho poslední film potvrzuje kvalitu. Ze špičkového regionálního režiséra tak vyrostl špičkový evropský režisér a možná (a já bych mu to moc přál) dojde jeho tvorba k uznání i ve zbytku světa. ... Kawasakiho růže je čisté drama, natočené tak přesvědčivě a silně, že ve mně doznívalo ještě několik dní. ... Na komedie na čas zapomeňte pane Hřebejk. TOHLE je parketa, na které umíte skvěle tancovat ... (23.08.2010)

Staré hříchy mají dlouhé stíny. Duo Hřebejk-Jarchovský tematizuje vinu a ztrátu kolektivní paměti- a tentokrát nejde publiku po srsti, ale nabízí časté změny perspektivy, což vinu nerelativizuje, ale naopak ji hledá a nachází v různých formách - kriminální, politickou, morální a metafyzickou, jako kdyby si scenárista přečetl Jaspersovu Otázku viny či díla Arendtové. Nejpalčivěji působí čtyřboj v rámci televizního pořadu- konfrontace postojů estébáka s vizáží pohádkového dědečka a aurou noblesního zla, umělce-exulanta, jemuž onen nenapodobitelný free aspekt propůjčil neherec, fotograf Kratochvíl, váženého vědce a lékaře, v němž bublá vina za slabost, a jeho loajální manželky. Rodinné nánosy v podobě manželské krize, problémů s vnučkou a zetěm působí jaksi navíc, omáčkově, není nutné pestré spektrum postav. Nesmírně účinná je komorní výslechová metoda a zprostředkované obrazy výpovědí postav před kamerou. Zatímco kolektivní a rodinné scény v první části připomněly, co mi na hřebojarchovském filmu vadí (předvídatelný mix sentimentu, hladivého humoru s občasným peprným slovem a srdcervoucího dramatu "pozor, bude divadlo") , jakmile reportéři pátrají po ztracené paměti, najednou je film nečeský, naléhavý, neuhýbavý. Stačí nechat mluvit do televizní kamery Chudíka a zazoomovat na jeho nečitelné oči, stařecké ruce a velebný úsměv, pustit před kameru Danielu Kolářovou a sledovat, jak vypráví o době, kdy bylo náročné nebýt sviní, rozvažovat nad tím, zda je ústřední postava v uměřeném podání Martina Huby pouze vyjádřením slabosti jedince, nebo i síly systému. Kawasakiho růže bloudí v retrospektivě normalizace zvídavě a bez obav, komu šlápne na kuří oko, ale zároveň nesklouzává k inkvizičnímu tribunálu- a kdykoli používá prvky docudramatu, visím pohledem na plátně. A to se mi u domácí produkce nestává. 75% P.S. Čtyři poznámky: mimořádně potěšilo mazané užití díla Patrika Ouředníka v katarzní scéně. Některé aspekty a osoby zní povědomě, v detailech prosvítají skutečné osudy exulantů, disidentů i estébáků, třebaže i nepřiznaně. Daniela Kolářová zraje do krásy. Zvláštní pochvala za kameru. (11.12.2009)

Když se pan Hřebejk po první třetině zázračně našel a kameraman Šácha docílil jasného bodu, nabral příběh konečně čitelnou linii, bez rušivých odboček a bylo nám dopřáno, odkrýt lidské tragédie, lži a přetvářku. Pohnutky s tím spojené se leckomu mohou jevit tristně banální, zvláště těm, kteří neznají příčiny, jenž je k takovým činům dohnali. Odsoudit a zavrhnout je snadné; dcera Lucie je toho příkladem, ale mají i ti ostatní svědomí bez poskvrnky, to je otázka. Proto je potřeba více takových zpovědí, jejichž popel, ještě stále doutná a nutí nás nepřivírat oči před vlastní minulostí. I toto vzácné shromáždění statečných lidí, kteří se nebáli vzdorovat zlu, je společným bojem proti ztrátě kolektivní paměti, pokud paměť vymizí, přestáváme existovat. (08.08.2010)