Kawasakiho růže

V první půli, kde se řeší rodinné vztahy, mindráky, nevěra a vážné onemocnění, film díky nadhledu, velmi slušnému hereckému obsazení a Hřebejkově režijní profesionalitě funguje velmi dobře a i přes určitou absurditu viděného je to tak říkajíc ze života. Ve druhé půli, v podstatě od momentu, kdy se děj přehoupne do Švédska a začnou se řešit problémy s hrdinovým selháním při kontaktu s STB, začne celý projekt nějak zadrhávat. Takhle totiž vypadá vyrovnávání s naší minulostí v představách našich intelektuálů, nikoliv v reálném životě, a to nejen u nás, ale i kdekoliv jinde ve světě. Německý nebo japonský hospodářský zázrak budovali často bývalí váleční zločinci, esesáci a příslušníci NSDAP a luxus kritického hodnocení minulosti své vlasti si mohla dovolit až následující generace, která v tom nebyla osobně namočená. A v drtivé většině případů nedošlo ani k takovému vyrovnání jako v Německu. V Sovětském svazu bylo za deset milionů mrtvých postaveno před soud pět mužů, a to ještě v rámci mocenského boje v politbyru. Věřím tomu, že ve velmi individuálních a řídkých případech se nějaký fízl nebo donašeč své oběti omluvil, ovšem v soukromí. Takový sebemrskačský postup, jaký zvolil Hřebejkův hrdina, je daleko hloupější než snaha násilného pedofila očistit své svědomí na kongresu zasloužilých matek. Zápletka je vykonstruovaná, některé scény a dialogy zavání patosem a nebýt profesionality Martina Huby, dopadl by výsledek i hůř. Celkový dojem: 70 %. (21.03.2010)

Hodně zajímavý a originální námět si pro nás Hřebejk připravil. Konečně se opět na chvíli odtrhl od komedií a natočil opravdu zajímavý film, který mě po historické části příliš nic neřekne, protože jsem v té době nežil a nemohl zažít nenávist vůči komunistickejm sráčům nebo zběhlíkům, ale na druhou stranu mu nádherně ukázal mysl obou stran. A to za to určitě stojí. Hodně tomu dopomáhají i samotné dialogy. Ze začátku to na nich sice příliš vidět není, ale od půlky filmu, kdy se film začne odehrávat i jinde než v Česku, to bude mít spád. Krom toho jsem byl i rád, že jako divák českého filmu jsem měl tu čest navštívit i jinou zem, než tu naši. Podstatný je ale stejně příběh, který je jasně daný a dost možná první vlašťovkou dalších příběhů, které se budou zaobírat podobnou tématikou do budoucna. Bůhví. Každopádně je to pro mě pořád lepší vysvětlení totalitního režimu, než když se ptám od mládí táty zdali by mi řek, kdo u nás v ulici byl komunistická špína. Odpověď jsem nikdy nedostal, protože nevěděl nebo se o tom nechtěl bavit. Já ale odpověď znát chtěl, chtěl jsem vědět, jak se ten člověk dneska má, co dělá, zdali uvažuje stejně jako tenkrát. Tady jsem konečně tu odpověď dostal. Sice ne přímo, ale částečně určitě. (08.06.2010)

Po dlouhých dvaceti letech konečně přichází doba, kdy se česká kinematografie chce vyjadřovat ke kostlivcům ve skříni naší moderní historie. Jestli je to první vlaštovka k obdobné sebereflexi celé společnosti, to se ještě uvidí, každopádně Jan Hřebejk prošlapává cestu tak záslužnou, že o ní nelze psát než v superlativech. Zdatný (ale poslední dobou skoro rutinní) režisér konečně zaexperimentoval a utlumil protentokrát své obvyklé mixování tragického a komického, Kawasakiho růže je vystavěna ortodoxně v dramatické rovině a má sílu (především svým nezvykle silným námětem) a rozměr tragédie. Narozdíl od Špačkových tematicky téměř analogických Pout Hřebejk s Jarchovským neinscenují obraz Zla s perverzním nádechem, ale spíše zkoumají mravní rozměr manipulace s lidmi a nastolují tázání se po rozměrech viny. Jestli je celý film plynutím a národním sebezpytováním, pak z pointy mrazí a hořkne v ústech - je strašné vědět, že nelze spoléhat na boží mlýny, Zlo vyhrálo... Asi nejpalčivější téma střídání dekád konce 80. let minulého století se dostává na přetřes až po dlouhých dvaceti letech, čekalo se asi na novou generaci diváků. Absolutorium zaslouží především scénář Petra Jarchovského, ne nadarmo byl oceněn Cenou Sazky při udílení českých lvů. Taková látka nepřichází každý den a na scénáři je vidět, že měla čas uzrát. Hřebejk si drží svůj vysoký řemeslný i umělecký standard, po formální stránce film sice ničím vysloveně nepřekvapí, je to ovšem stále především výborně odvedené řemeslo, Hřebejkův stálý tým šlape. Jinou kapitolou jsou ovšem herecké výkony, a to zvláště mimořádná role a skutečný herecký koncert Ladislava Chudíka, to on je vlastně hlavní postavou celého příběhu a filmu. Ta hra mimických svalů, práce s gesty a soustředění se na pohyby prstů v téměř statických polocelcích při interview s bývalým důstojníkem StB, to bylo silné kafe. Také Martin Huba hraje mistrný part, jeho ex-disident je uvěřitelný a velmi plastický. Kawasakiho růže je skutečně velmi cenný snímek, který se dotýká těch nejchoulostivějších míst naší národní identity. A i když je jeho zkoumání bolestivé, je potřeba otevírat tuto Pandořinu skříňku častěji, aby se běsy v ní ukryté rozplynuli v každodennosti... Podobné filmy: Životy těch druhých, Pouta (23.05.2010)

Současné české filmy mají se mnou problém. Když už mě neiritují mají jen velmi málo co nabídnout. Problém s Hřebejkovým/Jarchovského posledním filmem mám ale trochu jinde. Co chce vlastně říci? Že nikdo nejsme bez viny, že systém stojí za osobními tragédiemi a zároveň je osobním selháním vytvářen, hledá omluvu či obvinění pro jedno i druhé, že všechno má svůj rub a líc, cosme si tosme si? V tom případě se ptám: k čemu taková výpověď, ze které si každý může vybrat dle libosti, vlastně je? Respektive kde je hranice mezi možnostmi interpretace a absencí jasného tvůrčího názoru? V nějaké naše "Životy těch druhých" je asi zatím zbytečné doufat. (20.03.2010)

Škoda, že si autor v první třetině teprve zmateně vybírá linie, které budou hrát ústřední prim a ty rozjezdové tak nějak nechá ve smutném polotovaru, aby se občas marně přihlásili o slovo (na celek to naštěstí nemá výrazný dopad). Poslední třetina přitom slévá postavy, příběhy a kontinenty natolik zručně, že by se sem nejen bez problému vešly, ale ještě by tuto mozaiku rozšířili o důslednější popis generačních rozdílů, který zřejmě v plánu i byl (viz. postavy dcery, tchána a vnučky, každý s jistou individualitou a minulostí), leč se kamsi vytratil. Jarchovského nedotažený, lehce rozštěpený scénář tak vylepšuje znamenitá Hřebejkova režie, živelná kamera, náladotvorná hudba a starší generace výtečných herců, výrazně převyšující tu mladší. (11.05.2010)