Kawasakiho růže

Když se pan Hřebejk po první třetině zázračně našel a kameraman Šácha docílil jasného bodu, nabral příběh konečně čitelnou linii, bez rušivých odboček a bylo nám dopřáno, odkrýt lidské tragédie, lži a přetvářku. Pohnutky s tím spojené se leckomu mohou jevit tristně banální, zvláště těm, kteří neznají příčiny, jenž je k takovým činům dohnali. Odsoudit a zavrhnout je snadné; dcera Lucie je toho příkladem, ale mají i ti ostatní svědomí bez poskvrnky, to je otázka. Proto je potřeba více takových zpovědí, jejichž popel, ještě stále doutná a nutí nás nepřivírat oči před vlastní minulostí. I toto vzácné shromáždění statečných lidí, kteří se nebáli vzdorovat zlu, je společným bojem proti ztrátě kolektivní paměti, pokud paměť vymizí, přestáváme existovat. (08.08.2010)

Před pár lety jsem v jednom ze svých komentářů psal, že v tvorbě Jana Hřebejka se máme na co těšit. Jsem rád, že jeho poslední film potvrzuje kvalitu. Ze špičkového regionálního režiséra tak vyrostl špičkový evropský režisér a možná (a já bych mu to moc přál) dojde jeho tvorba k uznání i ve zbytku světa. ... Kawasakiho růže je čisté drama, natočené tak přesvědčivě a silně, že ve mně doznívalo ještě několik dní. ... Na komedie na čas zapomeňte pane Hřebejk. TOHLE je parketa, na které umíte skvěle tancovat ... (23.08.2010)

Tohle drama je nezvykle hořké, chvílemi se pousmějete, chvílemi povzdechnete. Pokládá spoustu otázek, na které si musíme odpovědět sami cestou z kina – což je dobře, filmy, které v divákovi vzbudí úvahy nad vážnými událostmi jsou vždy přínosné. Neříkám, že kvalitní. Jistě že má Kawasakiho růže své mouchy. Pojednává ale o tématu, které si o zfilmování vyloženě říkalo. A to zfilmování se panu Hřebejkovi překvapivě povedlo. (07.11.2010)

Pravděpodobně nejupřímnější český film za několik let. Pod pozlátkovým obrazem, blyštícím se téměř bezchybnou stylistickou režií se ukrývá tolik dechberoucích dialogů a monologů, že jsem téměř nestačil popadat dech. Jestli se Hřebejkovi něco povedlo na výbornou, tak je to přirozená realističnost všech postav. Ty v sobě mají nejen mnoho "dobrého", ale i naturalisticky "zlého", a žádná bytost na plátně zde není černobílá. Naopak, takovou paletu barev jsem na evropské poměry doposud nezažil. Výborná selekce herců. Scéna matky s dcerou v lesíku byla hodně silná, zapamatováníhodný je také hořkosladký konec. Drama jako vyšité (od režiséra převážně komedií to byl odvážný krok), na jaké nezapomenu, a jež doprovází onen zvláštní pocit, že i když je nadprůměrné kvality, do nebes jej vynášet nebudu. Líbilo moc, ale něco chybí. Napodruhé snad zjistím, co. (16.01.2010)

Po šíleně otravné a hloupé Krásce a unyle prázdném Medvídkovi asi na Hřebejka sedla můza a v řadě si švihnul tři podařené kousky. A zatímco Nestyda byl silně vieweghoidní, tudíž pro ženský, U mě dobrý nečekaně polívkově vtipné, je Kawasakiho růže prosmutnělá od začátku do konce. Téma je silné, až praští, historie je stále otevřená a ještě dlouho bude, a dokud budou lidé vzpomínat, nedá se na to nemyslet. A i když je zlo skryté v minulosti a vráskách usměvavých starců, je to stále zlo! (12.05.2010)