Antoine et Colette
Krátkometrážní / Komedie / Drama
Francie, 1962, 32 min
Režie:
François TruffautHrají:
Jean-Pierre Léaud, Marie-France PisierKomentáře uživatelů k filmu (7)
-
liborek_
Druhý díl Truffautovy doinelovské pentalogie ukazuje mladého Antoina v čase prvních lásek a milostných zklamání, v období osamostatnění a vykročení do nového života. Snad žádný jiný režisér neumí tak realisticky a pravdivě zobrazovat normální životní příběhy jako Francois Truffaut a v této jeho povídce se to jen potvrzuje. S klasickým tématem pracuje s takovou lehkostí a přirozeností, že mu to musí leckterý filmař závidět. Po zhlédnutí tohoto filmu rozhodně doporučuju vidět i další díly pentalogie, např. ve filmu Láska na útěku je hodně okamžiků povídky Antoine a Collette vysvětleno z pohledu Collette. (Viz zde, 19.9.2006). ___Edit 14.9.2009: Hledání autobiografických prvků v tomto krátkém snímku - stejně jako v ostatních filmech pentalogie (zejm. prvních tří) - je pro mě jedním z nejzajímavějších filmových dobrodružství.(14.9.2009)
-
Iggy
Truffautův příspěvek k filmu Láska ve dvaceti letech je posledním dílkem, který mi chyběl do doinelovské mozaiky. I když všechno podstatné obsahuje ve flashbacích i poslední díl pentalogie Láska na útěku.(25.9.2009)
-
F.man
Opět né moc pozitivní pokračování Nikdo mne nemá rád. Přesto Antoine získal alespoň "rodiče" což pro něj může být nakonec daleko více...(18.4.2010)
-
MartinNDL
Nejdřív jsme zjistili, že Truffaut má rád filmy, nevychází s rodiči a chce si žít podle sebe. Nyní pokračujeme v jeho životě a v opět krásně poutavém vyprávění, které trochu připomíná starýho Formana a hodně připomíná mládí dosti z nás, tentokrát jde o dívku a vztah k hudbě. Antoine se postavil na vlastní nohy, má práci a Truffaut nám skrze něj ukazuje to, co nelze popřít. Že jediná láska je ta tragická. I proto tento díl autobiografie nevnímám nikterak pesimisticky.(30.1.2011)
-
vypravěč
Musím přiznat, že mne na této Truffautově zdánlivě odosobněné etudě, která je vlastně současně epilogem prvního "doinelovského" filmu a prologem následující, sevřenější trojice, nejvíce nadchlo, jak je Doinelův život spoluutvářen hudbou. Řekl bych, že tato miniatura necílí ani tak na vztah titulních postav - vždyť příběh sám se zdá být spíše improvizovaně zkolážován než precizně vystaven - ale právě na bytostnou účast hudby na lidském životě. Pocta hudbě, tomu světlu temných dnů. - Ostatně, jak si poznamenal Bohuslav Martinů do sešitu z Darien: "Hudba pro mne je představa světla, stíny se tvoří přirozeně podle úhlů světla; ale nedělám tmu proto, aby vzniklo světlo. Světlo = radost a život."(28.4.2011)
-
JanHecht
Druhý díl(ek) z Doinelovké pentalogie. Krátké, lehké, překlenovací, nádherné. Taky bych chtěl bydlet v hotelu naproti. Naproti čemukoli.(9.1.2012)
-
MarekT
Důležitý spojovací článek mezi Nikdo mě nemá rád a Ukradenými polibky. Bohužel, to je na téhle miniatuře asi nejvýznamnější, dějová linie je prostější a - subjektivně viděno - méně zajímavější.(21.5.2010)
