• blackrain
    ****

    Theodor Pištěk a Antonie Nedošinská zahráli svůj tradiční standard, přesto byli nezapomenutelní. Takové role jim opravdu seděli, ale kdo mě překvapil, byla Růžena Šlemrová. Její vdova neměla chybu, zvlášť když udělala takový ten krysí ksychtík s brýlemi. Já jí znám většinou v rolích paniček a dámiček. Na tenhle film se kdykoliv podívám znovu, protože mám Pištěka a Nedošinskou ráda.(13.11.2011)

  • Marthos
    *****

    Biedermeier má i v české větvi rakouských literatur své programové pokračování. Je jím prozaické dílo Ignáta Herrmanna. Šalda celkem právem protestoval proti zažitému tvrzení, že Herrmann je Nerudovým dědicem. Herrmann totiž nenavazuje bezprostředně na Nerudu, vrací se k biedermeierovskému konceptu nízkého slohu, který jsme specifikovali jako měšťanský idylismus. Už názvy Herrmannových povídkových souborů nám jasně říkají, kde jsme, ocitáme se ve světě lidí, jejichž obzor nepřesahuje bezprostřední životní zkušenost a které si literární hantýrka navykla označovat jako figurky. Herrmann je kreslí se shovívavým pochopením. Ale nejen to: kreslí je v mistrné charakterové zkratce. Přijmeme-li myšlenku, že člověk si zaslouží nejméně tolik shovívavosti jako kritiky, musíme přiznat, že Herrmannovy prózy mají jak filosofický koncept, tak svou psychologii. Mají i sociální hodnověrnost: opustíme-li totiž představu lineárního pokroku a vyzvedneme-li dostatečně hodnoty jako jsou blahobyt, snášenlivost a pohoda. Herrmann je výborný stylista a vypravěč. Aby se nám jeho dílo vyjevilo v plné svěžesti, musíme se zbavit určitých předsudků. Vedle představy lineárního společenského pokroku je to (komplementární) představa literárního vývoje. Obě by bylo třeba nahradit kategoriemi pružnějšími, méně apriorními. Z hlediska sociálního je pak nutné odložit předsudek vůči měšťákům (vhodnější je neutrální výraz měšťané), kteří jsou chápáni jako více či méně parazitní třída; Šaldovo označení bařtipán je právě takového druhu. Herrmann není nekritický, je to však kritika dílčí (interiérová, jak řekl Šalda), která nezavrhuje městský stav a jeho morálku vcelku. Herrmannovi v žádném případě nezabrání vystavět pomník biedermeierovskému idylismu. Oba romány o panu Kondelíkovi, Otec Kondelík a ženich Vejvara a Tchán Kondelík a zeť Vejvara tvoří syntézu a závěrečný akord měšťanského idylismu v jeho původním, biedermeierském konceptu. Pan Kondelík ale není jen bařtipán, jak bezpečně poznal Ferdinand Peroutka: je také zručný a pilný řemeslník, úspěšný podnikatel, který se vypracoval od píky, člověk, který svým samorostlým humorem přechytračí i lidi chytřejší než je on sám. Je také soucitný, milující a starostlivý. Vejvara, to už vůbec není bařtipán. Tento skromný a pracovitý právníček může být vzorem aktivity a činorodosti. Kritické ostny v románech o panu Kondelíkovi najdeme také. Jsou však obroušeny, Herrmannova kritika je laskavá. Ne satira, ale humor. Nutno dodat, že filmová verze (pominu-li v tuto chvíli její němé předchůdce) režiséra Krňanského onen biedermeierovský idylismus personifikuje přesně v intencích pokračující generace prvorepublikového kapitalismu, vyznávající namnoze podobné hodnoty Herrmannova odkazu. Zdá se pak takřka nemožné, aby malířského mistra Kondelíka představoval někdo jiný, než Theodor Pištěk, který na druhou stranu dokázal tuto veskrze čitelnou postavu pozvednout do roviny jemného sarkasmu. Na vlně milující uštěpačnosti se nese Pištěkovo nerozlučné partnerství s Antonií Nedošinskou, pečlivě střídající všechny odstíny rafinované ženskosti v zájmu o vdavky jediné dcery. Sedmnáctiletá Eva Gerová se svou účastí v Kondelíkovi naplno zařadila mezi filmové hvězdy, Jiřímu Dohnalovi role nesmělého Vejvary poskytovala zajímavou šanci vymanit se ze stereotypu jalových milovníků, neboť Vejvara je milovníkem spíše neobratným a tak trochu směšným. Jako výrazný kontrapunkt k hlavním hrdinům funguje obsazení vedlejších figurek Rašilovem, Svozilovou a především báječnou Růženou Šlemrovou v roli bytné Muknšnáblové. Kult domácnosti, domova a pracovitosti, snášenlivost, věrnost, přirozená radost z vlastnictví, to všechno jsou pozitivní hodnoty, o něž usiluje člověk ve všech dobách. Čteme-li, s jakou přímo živočišnou rozkoší se Vejvara a jeho Pepička oddávají své domácnosti, víme bezpečně, že jsme v Čechách a že otec Kondelík je naším předkem.(3.10.2008)

  • LiVentura
    ****

    Nám všem snad již nesmrtelně zapsaný klasický Pištěk, korpulentní, s vytřeštěnýma očima a vždy plnou pusou jídla či slov. :-)(27.8.2008)

  • monolog
    ****

    Když jsem byl malej, tak jsem si myslel, že ten ženich v názvu patří nějakýmu vejvarovi. No, časy se mění a já postupně přišel na správný význam. Tohle je jedna z komedií, který řadím do zlatýho fondu naší kinematografie vedle kosuků jako Kristián, Roztomilý člověk, Eva tropí hlouposti, Anton Špelec ostrostřelec nebo Velbloud uchem jehly. Na spoustu jsem určitě zapomněl, ale na tento bych nezapomněl nikdy, protože je to taková nádherná ukázka lidských archetypů, že se to jen tak nevidí. Navíc podpořená dobrými herci a jejich výkony, příjemným humorem a přestože nepříliš novátorským, tak zajímavým námětem. Postavy jsou archetypy, mnohdy opravdu až hodně karikované, ale nepůsobí proto směšně v tom horším významu. Naivní Pepička je tak naivní, jak si naivní dobře vychované děvče z první republiky představuju (to ale neznamená, že takový byly), Vejvara je naprosto dokonalý příklad nervózního, ale nepotrhlého, zamilovaného klučíka, jak pravděpodobně nikdy žádný nebyl (kromě románů z romantismu). Kondelík je maloměšťák se vším tím špatným i dobrým, co to slovo přináší a jeho žena je krásným příkladem, že otec je hlava rodiny a matka krkem tou hlavou hýbajícím. Nejlepší je ale jeho bytná, která se svou touhou vyvdat svou skoro již staropanenskou dcerku dělá větší psí kusy, než mlýnek na maso.(7.11.2006)

  • Karlos80
    ***

    Vkusná měšťácká komedie která sršela inteligentním vtipem od začátku až do konce, zfilmovaná podle románu od Ignáta Herrmanna což byla sama o sobě jistá záruka kvality, jen si vzpomeňme na jeho dřívější zfilmovaný román "U snědeného krámu", který byl také úspěšným filmovým počinem. Film natočil Miroslav Krňanský který měl asi humoristické romány podle předloh od Ignáta Herrmanna velice rád, viz. ještě např. filmy (Bezdětná a Pod jednou střechou). Mimochodem v předválečných letech vznikli ještě před tímto filmem tři filmové adaptace tohoto románu, první dvoudílná z roku 1926 pod stejným názvem, a třetí z roku 1929 ta ale už nesla název Tchán Kondelík a ženich Vejvara, pochopitelně všechny tři ještě němé ale vždy s nerozlučnou dvojkou Pištěk a Nedošínská. Ostatní kolegové, stejně tak jako režiséři ( Karel Anton 1926, a Svatopluk Innemann 1929), se měnili jako na běžícím pásu. Theodor Pištěk s Antonií Nedošínskou si myslím že vytvořili dodnes platný "kondelíkovský" vzor a současně jednu z mála dvojic, kdy měl Pištěk nad svou filmovou partnerkou navrch. Film měl za úkol hlavně pobavit. Jedna jeden malý monolog na konec: Malíř musí mít vrozenou inteligenci, jako například tady Vopička. Vopička jde dnes malovat k panu císařskému radovi Wienerovi, a Vopičkovi nemusí nikdo vykládat co má dělat, Vopička ví že bude dnes pracovat jen se zlatem... V hlavní roli T. Pištěk a Ferenc Futurista..Nebo tatínek je hlava rodiny tatínek se tedy zlobit může..!(14.12.2006)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace