Sněžná noc

Když na Strnádka spadl z výšky klavír, uctívačky kultu VKV už v šoku jistě přepínaly na jiný program, avšak já se rozhodl u Cieslarova dramatu poctivě setrvat až do konce. Odměnou mi pak byla temnější verze Konce starých časů, obrazově vytříbená, ale svou zkratkovitostí často působící až kontraproduktivní snahou nacpat příběh, kterému by jinak slušela mnohem delší stopáž, do 90 minut jednoho nedělního televizního večera. Dlouzí bratři bezesporu patří mezi nadprůměr toho, co nabízí současné české filmové herectví, především Michal mě v poslední době nepřestává v tom pozitivním slova smyslu překvapovat. (12.10.2009)

Zpočátku jsem se do toho nemohl dostat, ale najednou mne to doslova vcuclo. Cieslarovi se podařilo navodit vskutku temnou atmosféru. Dokonale rozkreslené postavy bratrů Dlouhých, Čvančarové, Hřebíčkové i Zadražila. Propojené osudy všech zúčastněných. Zdánlivě bezvýchodné bezvětří v životě několika lidí, kteří navíc svůj osud musí sdílet s těmi ostatními ztracenci. Po každé noci ale vyjde slunce, nastane ráno, a když se rozední, přečtete si na vývěsce prohlášení "Mým národům". Fantastický Vladimír Dlouhý...80%. (29.02.2016)

Naprosté zklamání, ba zděšení. Nemohu jinak hodnotit, než jako totální propad. A to bez milosti, jelikož zúčastnění tvůrci, namísto aby využili své velké možnosti, zpackali všechno neuvěřitelným způsobem. Domnívám se, že základní chyba tkví v samotné literární předloze, potažmo ve scénáři. Pokud šlo o "dávno zapomenutý" román, měl nepochybně zůstat i nadále v zapomnění. Nevím, proč si Vladimír Körner vybral právě tuhle vyčpělou pitomost. Škoda námahy, peněz, výpravy, škoda pěkných interiérů a exteriérů, které jenom prohloubily propast mezi působivou vizuální formou a hystericky nabubřelou prázdnotou příběhu. (25.02.2011)

Eduard von Keyserling u nás skutečně nepatří mezi nejznámější autory (ačkoli v jedné staré adaptaci v DDR hrála Zora Jandová). Ale i proto si Körner mohl dovolit sáhnout do Vilímkovy knihovny a inspirovat se románem o rozmanitých srdcích. Výsledkem je zdařilý televizní film, odehrávající se na přelomu let 1913/1914. Pozdní secesní stylizaci pomáhal dotvořit Cieslarovi Marek Jícha za kamerou a je to znát. Zdánlivě poživačná atmosféra se mění ve studenou, osudy jednotlivců se rázem překlápí z nadějných vyhlídek do nejhlubší deprese. Výjimečné výkony sehrály Čvančarová i Hřebíčková, herečky tradičně obsazovány do méně náročných úloh. Naopak Dlouzí dostáli vcelku snadno svým dobrým jménům. Zvláštní otazník asi vždy už bude viset nad Zadražilem, který dodnes není příliš často vidět v seriózních námětech. (30.11.2019)

Velmi poetický název v programu Čt upoutal mou pozornost, hned jak jsem ho zahlédla. Sledovala jsem dramatický milostný příběh z několika prosincových večerů a nocí roku 1913, krátce před vypuknutím první světové války, ale radši bych si ho přečetla v knižní podobě. Musím vyzdvihnout výkon Vladimíra Dlouhého. Předvedl dokonalý herecký koncert. Je to Pan herec s talentem od Boha. Klidně by si mohlo vystřihnout roli obávaného inkvizitora v nějakém historickém filmu. Když kázal svým ovečkám, tak vypadal přímo démonicky. Celý film mi připomínal Milence lady Chaterlyové. Asi to bylo tím, že v obou případech si hlavní postavy taky našly milence a obě ženy měly manžely v jistých oblastech nemohoucí. (12.10.2009)