Žížaláci

To je takova sracka, takovej vyplach, chudaci deti. Ikdyz pochybuju, ze u toho nejake vydrzi. To nemuze zadne dat ani na drogach. Tak leda kaposlavuv syn, zrovna na vychazce ze cvokarny...Jestli na to nekdo dobrovolne necha koukat sve dite, tak tam patri s nim. Naprosto neskutecny. Autora okamzite do retezu a do lecebny, to nemuze byt normalni clovek! Co to doprdele ma bejt?! (21.12.2016)

Žížaláci je typickým produktem dvacátého prvního století. Ať žijí moderní technologie. Jenže trochu se ztrácí podstata skutečné tvorby. Té poctivé. Podstata a krása. A to není jediná důležitá absence Žížaláků. Slavné Večerníčkové seriály mají slavné dabéry a poctivé pohádkové příběhy a též humor. Často se odkazuji na tříletou dceru, takže to udělám znovu. Jí se seriál celkem líbil, to abych byl spravedlivý, ale zase ne tolik. Červíci, jak tohle nazývá, docela sledovala. Ke cti tvůrcům slouží, že jednotlivé příběhy obsahují důležité ponaučení. Za malou dávám dvě hvězdy, za sebe další nepřidám. Žížaláci nemají nic, čím by si mě mohli získat. (25.09.2020)

Vnímám tenhle seriál jen jako praktické cvičení v animaci plastelíny, bohužel ovšem bez jakékoliv smysluplné hodnoty pro dětskou zábavu, neřkuli vývoj. Podivné, bezpointní příběhy, ve kterých se dvě žížaly po vzoru medvědů od Kolína přeměňují v kdeco, jsou doprovázeny otravným hudební doprovodem a rušivými zvuky. Serie je asi míněna pro opravdu malé díváky, vrnící u Teletubbies, což je podle mého trefa totálně mimo. Jakožto tatík tří dětí dobře vím, k čemu jsou takováhle dílka dobrá, totiž jen a jen k tomu, aby vám děti na chvíli dali pokoj. Jinak je to velké nic, které nerozvíjí slovní zásobu, fantazii, smysl pro humor, ale ani pochopení příběhu nebo náhlednutí do fungování světa. Než tohle, stokrát radši si s dětmi povídat nebo zpívat písničky. (21.12.2016)

Zrovna večeřím a po dlouhé době se ozve známá "veřerníčkovská" melodie, říkám si: "No co, podíváme se, copak těm dnešním dětem pouštěj." Za pár okamžiků jsem zděšen, náplní Žížaláků je v podstatě jen týmové šikanování jedince, v tomto případě kosáka. Samé bum, prásk, do toho nelibozvučná hudba a záběry střídající se tak rychle, že se mi z toho všeho za chvíli začala motat hlava. A pak se všichni diví, že každé druhé dítě je hyperaktivní. Hrůza! (16.06.2011)

Naprosto bez nápadu a bez vtipu představuje seriál "Žížaláci" pinožení dvou mentálně disfunkčních postaviček modrýho a červenýho pseudočerva, kteří se umí proměňovat do různých podob a zažívají "opravdu veselá" dobrodružství. Jaromír Gál evidentně čerpá inspiraci z předrevolučního seriálu "Koulelo se jablíčko" - po vzoru červíka Pepíka prchajícího před zlou slepicí, utíkají vycmrndlí žížaláci před jakousi pazgřivou koso-vránou a ještě jí tropí zlomyslné taškařice, že se jeden až "za břicho popadá". Já se tedy popadal za hlavu - Typickou devizou tohoto barevného vejblitku je totiž naprostá nefunkčnost jakéhokoli vtipu nebo gagu. Autorská impotence v oblasti humoru má být pak nahrazena imbecilním chichotáním ústředních hrdinů, kterým přijde všechno úžasně vtipné. Že by první večerníčkoví zhulenci? Ba ne, spíš se nabízí jistá paralela s Purple and Brown - zatímco u dvou podivnejch hroud plastelíny tahle rozesmívací technika funguje takřka dokonale v symbióze s povedenými vtipy, umělý smích žížaláků působí jako pokus neschopného vypravěče smát se vlastním špatným fórům. Autorům doporučuji podívat se na pár dílů Ovečky Shaun, Wallace a Gromita a už zmíněných Purple and Brown, aby si ozřejmili poznatky v bádání, jak vypadá animovaný humor. Zkrátka a dobře... co říct na závěr? Seriál se správně měl jmenovat Škrkavčáci a ti dva povedení červi měli místo do země zalézat do análního otvoru. Protože jedině tam i s celým seriálem patří. (11.05.2010)