Živí mrtví

1. série - 70% - Jediný způsob, jak si mě v tomto žánru získat, byl ve vyprávění příběhu čistě skrz hlavní postavy. Nucené přestřelky ve zdánlivě klidnou chvíli nebo nečekaná úmrtí jsou příjemným kořením, ale jelikož zombies silně nemusím, přál jsem si jen, abych si zamiloval Ricka, Shana a spol. Povedlo se. Proto je škoda, že je většina dilemat promítána skrz vedlejší charaktery, které znám asi pět minut a jejichž pochyby a utrpení mi jsou zcela upřímně jedno. Po výborném finále ale zůstala překvapivě velká chuť po odpovědích na nové otázky. Chyb a nucených klišé vidím dost, ale díky atmosféře a pudu sebezáchovy přeživší party jich určitě několik odpustím. 2. série - 90% - Stačilo zvolnit tempo, nepřivádět na scénu za každou cenu hordy walkers a poklidně zaplout na farmu. Napětí totiž funguje mnohonásobně lépe, když je prostor i pro chvíle, kdy se neděje zdánlivě nic a postavy k sobě jen hledají cestu nebo se naopak odcizují. To pak každý zvrat má mnohem silnější dopad a loučení s oblíbencem zabolí. A ať už má divák blíže k drsňákovi Shanovi, odhodlané Andree nebo zadumanému Hershelovi, ten strach o jejich osud není lehké hodit za hlavu. Druhá řada tak v mých očích zachránila osud a úroveň celé ságy. Kam nás příběh zavede příště, zůstává velmi příjemně nejasné. 3. série - 75% - Hodnocení vězeňské anabáze je jednoznačně pozitivní, ale přesto po něm zůstává lehká pachuť. Její rozjezd totiž disponoval napětím, strhující akcí a velkou jistotou v charakterech, zatímco druhá polovina vysokým očekáváním příliš nedostála. Ne že by Guvernér nebyl příjemně nejednoznačným prvkem, ale celý příběh v nečekaných chvílích doslova stojí na místě a jindy zase zbytečně mění pravidla známého světa. Na přiměřeně kvalitní divácký zážitek to pořád stačí, ale tváří v tvář až příliš poklidnému finále mi podzimní část sezóny s nejedním zdrcujícím zvratem přišla o třídu lepší. 4. série - 75% - Na šestnáct epizod skutečně odvážná a různorodá kombinace. Škoda jen, že ne všechny její součásti fungují a tvůrci očividně chtějí mrtvolnou odysseu táhnout dál ještě pořádných pár let. Zatímco náhled do nitra antagonistovy duše nebo smrtící gradace posledních dílů si zaslouží podtrženou jedničku, přetažená zápletka s epidemií a hlavně nicneříkající příhody z příručky "Jak se každý sám bezeslovně protloukat koncem světa" výsledným dojmům škodí málem osudně. Samotné finále ale přineslo takovou porci napětí, že i přes moji rozmrzelost nad tím, že zásadně umírají ty lepší postavy a přenechávají tak místo těm nezajímavým, budu příště zase u toho. Šance, že ze scénáře zničehonic vypadne nějaký triumf, je totiž pořád dost lákavá. 5. série - 80% - Více než kdy jindy rozděleno zcela přesně podle jednotlivých linek. Zatímco vypořádání s oblastí tajemně pojmenovanou Terminus přináší již téměř nečekané napětí i šokující zvraty, následné motání kolem nemocnice bohužel dokazuje, že když scénáristé chtějí, dokážou i ze slibné lokace udělat úmornou nudu. A jako pokaždé, když jsem si začínal myslet, že právě v tomto bodě se pojede už jen dolů, mě tvůrčí tým kolem Roberta Kirkmana překvapil a z překvapivě pečlivě připravené linie s Alexandrií vyždímal dokonale fungující sociální drama. Ve výsledku tak onu slepou uličku z podzimní části odpouštím a pátou sezónu oproti všem očekáváním beru jako druhou nejlepší. Kdyby kvalita byla jen o trochu stabilnější, mohla by být ze světa mrtvolníků po tolika letech snad dokonce jistota. Takhle jedinou jistotou zůstává, že bude ve sledovanosti i příští rok (vzhledem k občasnému antitempu stále dost nepochopitelně) trhat rekordy. 6. série - 80% - Kvalita zůstává více než stabilní a scénáře od začátku do konce vědí, co chtějí říct. Občas se zbytečně zadrhávají na celou epizodu ve zdánlivě zbytečných zádrhelích, jindy zase dokážou z atypické situace vydolovat nervy drásající napětí. A nebýt až nereálně mírumilovné postavy Morgana (jehož chování neobhájí ani zbytečný dvojdíl o vývoji jeho charakteru), šla by si šestá sezóna dost možná i pro nejvyšší hodnocení. Přesto nepamatuji, kdy naposledy jsem byl během šestnáctky dílů tolikrát napjatý a velké díky za to, jak se vyplatilo tíživé a patřičně šponované čekání na Negana. 7. série - 80% - V době, kdy značná část diváků seriál opouští, snad kvůli zobrazované brutalitě, snad kvůli nespokojenosti s jeho směřováním, jsem v něm já objevil velkou napínavou stálici. Dříve neoblíbené charaktery se mi jako obvykle nakonec dostaly pod kůži a Morgan nebo Sasha najednou fungují jako jedni z nejspolehlivějších vypravěčů. A i dosavadní oblíbenci, byť mají kvůli rozšiřujícímu se počtu postav prostor třeba jen ve třetině epizod, baví stále spolehlivě. Prubířským kamenem sedmého roku ale zůstává Negan. Dokážu pochopit, proč někomu vadí jeho zpěvné monology, ale pravdou zůstává, že jakmile vezme do ruky Lucille a někoho si přeměří pohledem, bylo by konstatování, že jde do tuhého, jen hrubým podceněním vážnosti situace. V Jeffreyho podání se navíc dá současný záporák chápat mnohem snáze, než svého času Guvernér, který z psychopata do chladně myslícího diktátora přepínal až příliš náhodně. 8. série - 70% - Tak dlouho divácká většina volala po tom, aby se místo psychologických rozborů víc bojovalo, až se tak stalo. Pro mě se jedná o zbytečný krok zpět a co hůř, divácká většina paradoxně zůstala otrávená snad ještě víc než předtím. Seriál bohužel stojí na křižovatce, kdy různé formy nemrtvých i živých nepřátel byly prostřídány nesčetněkrát a těží už jen z charizmatu veteránů a Negana (ve větší míře) nebo z překvapivých zvratů, které nepocházejí z předlohy (v mnohem menší míře). Já bych ale radši návrat k pravému napětí, kdy nebylo očividné, kam která linka směřuje. 9. série - 70% - Málo perfektních momentů na obrovské množství vaty. Na tvrďácké odchody ze scény, hromadná úmrtí nebo šokující časové skoky připadá zbytečné množství řídnoucích dialogů, nově příchozích postav, na které si dlouho zvykám, aniž by mi na nich začalo záležet a situací zavánějících banalitou. Všechny možné housle nebo výpravy za součástkami do promítačky mi s přibývajícími díly do takto vystavěného světa nepasují. Nehledě na to, že každá chvilka s nově příchozí záporačkou je čirým utrpením. Moc bych se chtěl mýlit, ale Šeptači zatím vypadají jako slepá ulička, což po napětím a událostmi nabité podzimní polovině zamrzí o to víc. 10. série - 80% - Konečně se umenšuje prostor pro všemožné nové skupiny a většina děje se soustředí na postavy či seskupení dlouholetá či potenciálně oblíbená. Škoda jen, že potenciál Šeptačů zůstává nevyužitý zejména vinou nesnesitelné Alfy, které zachraňuje většinou dějových linek Beta nebo kdokoli z (anti)hrdinů. A právě díky nim mohlo jít minimálně v klasických šestnácti epizodách o renesanci seriálu. Co se týče vztahů mezi postavami nebo vyprávěcích technik je to totiž zase jednou ono a zásadní překážkou tak je opravdu jen to, že nepřítelem je řecká abeceda. Bonusové epizody - 50% - Nebýt finálového původu neústupného Negana, byl by to zcela upřímně výsměch pojetí dramatického vývoje. Darylovo sbližování, Carolino vaření nebo Gabriel s Aaronem vs. pomatený pocestný jsou náměty na webizody, které divák nevědomky vynechá a nic se nestane. Jejich příběhová síla je maximálně čtvrt hodiny a natažení na trojnásobnou délku je tak utrpením. Klady proto na svých bedrech nese finálový díl plný charizmatu J. D. Morgana a příběhu, který jsem hrozně moc potřeboval vidět, aniž bych si to pořádně uvědomoval. Jako celek je ale těchto šest kapitol nevítanou fackou při čekání na poslední sezónu. 11. série - 90% - Snad kvůli vynucené globální pauze, snad kvůli tomu, že se všichni snažili na maximum - poslední sezóna je pro mě sezónou nejvyrovnanější a díky tomu i nejlepší. Velkolepé akční scény, intimní dialogové výměny i celé epizody, které se nebojí zpomalit a důkladně mapovat novou půdu, to všechno tu je. V kombinaci s herci, kteří se vybičovali k nejlepším výkonům snad za celou dobu jejich působení (Eugene, Negan, Rosita) a s přívalem výtečných nových postav (Mercer, Hornsby) jsem nedýchal a i přes vědomí, že Mrtvoláci dávno překročili hranici, kdy mohli skončit včas, jsem si chvíli přál, aby tohle konec nebyl. Tak nabitý závěr to byl a tak dojemný poslední díl mi Angela Kang a spol. naservírovali. Na osudy vyvolených postav se podívám rád, ale loučení s klasickým jádrem fandomu si vážím. Snad i právě proto, že jsem nikdy bezhlavě oddaným fanouškem nebyl a k fenoménu kdysi přičuchnul jen ze zajímavosti, jsem si teď jeho silné stránky mohl vychutnat v tím bohatším zážitku. (29.11.2012) (méně) (více)