poster

Melancholia

  • Česko

    Melancholie

  • Dánsko

    Melancholia

  • Francie

    Melancholia

  • Německo

    Melancholia

  • Slovensko

    Melancholia

Drama / Sci-Fi / Psychologický

Dánsko / Švédsko / Francie / Německo, 2011, 130 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Aluska88
    ****

    Naše planeta je opět v ohrožení a tentokrát nám snímek o blížící se hrozbě není servírován ani v megalomanském stylu Rolanda Emmericha ani ve formě monumentálních orgasmických explozí Michaela Baye. Nyní přichází na scénu Lars Von Trier, kontroverzní minimalista se zálibou v depresích, ultra zpomalených záběrech, ztrhaných tvářích svých hrdinů a také především ve fenomenálním hudebním doprovodu. Země opět (ne)bude zničena a to v tak vybroušeném stylu, jak se na mistra Triera patří. Závěr snímku je uchvacující.(28.7.2013)

  • TeeAge
    **

    || Scenár: Lars von Trier | Hudba: Kristian Eidnes Andersen | Produkcia: Meta Louise Foldager, Louise Vesth | Distribúcia: Nordisk Film | Štúdio: Zentropa | Rozpočet: 7,4 miliónov $ (52,5 miliónov DKK) | Tržby: 1,970,588 $ || Film, ktorý dokonale ztvárnuje trápenie duše v prípadoch, keď má človek úplne všetko, ale predsa je nešťastný. Dôvodom môže byť existenciálna prázdota alebo práve koniec sveta. Jedno je ale isté: Pánovi režisérovi sa snímok podaril takým spôsobom, že som trpel s postavami od začiatku do konca. Rád si u dobrých kusoch zasmútim alebo uroním slzu, ale trpieť pri filmu pre mňa nie je smerodatné... Ps: Pre každého tieto filmy dojmovo fungujú úplne inak.(1.5.2011)

  • verbal
    odpad!

    POZOR! Tento komentář je prudce entelygentňy a jeho čtení může mít spoustu vedlejších, nežádoucích účinků!! Například zmrd! Vidím, že než jsem opět dostal chuť potýrat se nějakým nesmírně sofistikovaným filmem, byla tu už nakydána hromada hnoje, a já se bez mučení přiznám, že některým zdejším autorům, kteří jsou prostě yntelechtuálně jinde, jednoduše nerozumím a pochybuju, že i oni sami sobě! Tím "yntelechtuálně jinde" jsem měl samozřejmě na müsli tam, kde je kdejaký pošahaný na(r)cistický nudil utáhne na špatně vařené nudli! "Drž hubu, vole!!", sugeruje mi teď mé artové já, "Je to přece Lars (!!!), tak se, kurva, zamysli, jak budeš před těmi esoterickými mudrlanty vypadat, když tu teď budeš ječet, že císař je nahý!" No nedbám a dokonce zjišťuji, že je mi úplně u prdele, když mnou teď bude pár mentálních mutantů pohrdat! Vím, co jsem viděl! Viděl jsem zcela exponovaný císařův anál! Nešlo to nevidět, když se přede mnou Jeho veličenstvo navíc vyzývavě předklánělo. A ač jsem se v tom hovně šťoural sebevíc a sebepozorněji, ten klíček ke studnici moudrosti a estetického vyjádření existenciálních jinotajů, který "pan režisér" spolkl, když heiloval na tiskovce, jsem prostě nenašel! Cítím se tolik duševně ochuzen!! No, vlastně, když se teď hluboce zamyslím nad předchozí větou, tak mi to navodilo docela melancholickou náladičku. Kurva, že by???!!! Je to TO ono???!!! Že bych i já začínal famózně šlapat hovna a pomalu se dral na hladinu pochopení syslu? Uf, tak ne, je to jen tím, že mi v posledních dnech zase začaly krvácet hemoroidy. Každopádně už je pomalu na čase, abych se přemoudřele vyjádřil i k dílu samotnému! Připomnělo mi to ten špatný vtip, jak se doktor ptá pacienta, co by dělal, kdyby mu zbývaly tři hodiny života.... "No, nejprve bych dvacet minut čuměl na patologické zvratky kýčovitého krajinkáře, poté bych na VHeSku natočil tak hodinu brutálně nudného svatebního videa a jako svůj Opus magnum bych nechal další hodinu plácat dvě šeredné pipiny pičoviny o nesmrtelnosti chrousta. No, a když by vyšel čas, teprve poté bych si šel pořádně zašukat!". Kdyby ty planety udělaly kataklyzmatické berany už tak v páté minutě, napálím tomu za pět jen proto, že bych nemusel další dvě hodiny s pěnou u huby zatínat zuby do chrániče a křečovitě si hrůzou svírat suspenzor. Nicméně je to přeci Lars(!!!), a tak nebudu hvězdami plýtvat.(14.11.2011)

  • Skejpr
    ****

    Přenesení pocitů z útrpného čekání na neodvratné (tragický konec svatby i světa) v Melancholii funguje na výbornou, stejně tak destrukce zažitých hodnot a v neposlední řadě také demytizace muže jako opory a jistoty. V druhé kapitole brilantní. Přesto ne tak elegantní a bezchybně funkční, jak bych si přál. První kapitola je sice logickým podhoubím pro psychologické kotrmelce v kapitole druhé, navzdory veškeré snaze o autenticitu z ní ale až příliš číší konstrukt (který je sice v kontextu následujícího dění pochopitelný, přesto ale vytrhává). Vesmírné šarády jsou ovšem neuvěřitelné, a závěrečná tlaková vlna diváka skutečně zamáčkne do sedačky. Drtivý emoční dopad se ale nedostavil, ačkoliv by hrozně moc rád... Kirsten se zde sice snaží, ale Charlotte Gainsbourg ji přehrává snad v každé společné scéně..(25.7.2011)

  • Lavran
    ****

    Melancholie přichází náhle, neočekávaně, nepochopitelně. Stejně náhle se zpoza Slunce vynořuje i její kosmický ekvivalent, tajemná planeta Melancholia (která se rozhodně nechová jako planeta a fyzikální těleso), aby nás nejdříve těsně minula, poskytla nám falešnou naději a nakonec během okamžiku ukončila veškerý pozemský život. Ten osamělý, ztracený život, jediný v celém vesmíru. Nevyléčitelný příval smutku zasáhne Justine (Kirsten Dunst) uprostřed veselí. Prvním příznakem je znepokojivé zmizení rudé hvězdy. Nepříjemný pocit v útrobách, že se stane něco hrozného. Bloudění po golfovém hřišti, potemnělou vilou, mlhovinami a hvězdokupou. Je srážka s Melancholií trestem za zkaženost celé planety? A jaký má význam osobní melancholie tváří tvář globální zkáze? <> <> Trier proti sobě staví dva druhy melancholie, dva druhy katastrof, dvě rozdílná měřítka. Melancholii duše (osobní smutek, vnitřní utrpení) a melancholii kosmu jakožto vnější hrozbu, která postihne život na celé Zemi. Katastrofu na úrovni rozkládající se rodiny a falešných společenských rituálů a katastrofu globální, která svou definitivností popírá trvání: hodnotu vědění i umění a smysl lidského konání jako takového. Měřítko lidské vyvolávající náš soucit a empatii, a měřítko planetární, bezcitné, které obsáhne jen nezúčastněný „božský“ pohled. Tomu odpovídá i rozdělení vyprávění na dvě „sesterské“ části (a v důsledku dva možné prožitky soumraku): dění okolo svatební slavnosti (ústící do mezilidské tragédie) a postupně vzrůstající obavy v čase, kdy už je známo, že se Melancholia blíží k Zemi, vedoucí až k smutnému, šedivému očekávání nevyhnutelného konce. Poněkud mimo pak stojí prolog složený z (pře)estetizovaných obrazů posledních chvil před koncem světa (předtuch a stereotypů ideálního, krásného, reklamního konce), který zasahuje do obou částí. <> <> Jak se dalo očekávat, klišé katastrofických filmů jsou převracena s obdivuhodnou důsledností. Zoufalství posledních vteřin nečelí neohrožený hrdina, heterosexuální pár nebo pevně semknutá rodina, ale její politováníhodný, opuštěný zbytek. Záchrana na poslední chvíli nepřijde. Konec civilizace nahlížíme z „druhého konce“, očima obyčejných lidí, kteří osud planety nemohou ovlivnit. Dokonce i pohled na (vizuálně úchvatnou) srážku planet je nám nabídnut již v úvodní sekvenci. Je to však pohled odosobněný, pohled kosmické perspektivy, který nemůže vyvolat soucit nebo intenzivní strach, neboť to, co vidíme, je pouhá atrakce ve stylu monumentálních, ale neškodných výjevů z hollywoodských filmů. Na základě podobných obrazů očekáváme, že konec světa bude spektakulární a esteticky uspokojivý. Takové momenty však zdůrazňují krásu povrchu a přitom popírají oběti: utrpení miliard živých bytostí, kterých se katastrofa dotýká. Proto srážku nejdříve vidíme z bezpečné distance a následně ji prožíváme z pohledu několika málo osob odříznutých od světa a velkých hrdinských činů. Kontrast je zničující. Závěrečné minuty (a zejména poslední záběr) ukazují, že na skličující a zoufalou skutečnost se nelze uspokojivě připravit. Je náhlá a brutální, zbavená všech příkras. A pokud je pravda, jak přesvědčeně tvrdí Justine, že život na Zemi je jediný v celém vesmíru (a ještě k tomu zlý a zkažený), také nesčetněkrát bolestnější. Zatímco srážka z úvodu vyvolávala libost a byla neškodná ve své vzdálenosti, závěrečná kolize, kdy jsme s kamerou nedaleko postav a na obloze vidíme, jak se směrem k nám, do hlediště rychle přibližuje konec (nedokážu si představit, jak by to celé působilo ve 3D), vyvolává děs a mrazivý dojem vznešena. Bezmocný člověk proti nezměrnosti blížící se zkázy. Poslední gesto Charlotte Gainsbourg, marný pokus o útěk vteřinu před smrtí. Wagner. A na konci hrůzné ticho, které proměnilo kinosál v pohřebiště. <> <> Přesto však existuje jistá útěcha. Před nevyvratitelným koncem, utrpením a osamělostí se můžeme uchýlit do „magické jeskyně“, pod ochranu mýtu a představ. Obrátit prosebný pohled ke hvězdám, které nás trestají za náš cynismus a malověrnost a přijmout zkázu jako vysvobození z osobní pustiny.(28.5.2011)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace