poster

Melancholia

  • Česko

    Melancholie

  • Dánsko

    Melancholia

  • Francie

    Melancholia

  • Německo

    Melancholia

  • Slovensko

    Melancholia

Drama / Sci-Fi / Psychologický

Dánsko / Švédsko / Francie / Německo, 2011, 130 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Marigold
    *****

    Není to zdaleka tak vrstevnaté a symbolicky propojené a matoucí jako Antikrist. Vlastně je to docela nevyrovnané. První část (Justine) je klasickou syrovou sondou do "obřadu", v němž se pod líbivou fasádou luxusu ukrývá bahno patologických vztahů i naprostá prázdnota moderní doby (scéna, kdy hrdinka freneticky mění pootevřené reprodukce modernistických obrazů za plátna Breughela a Carravagia, epizoda s reklamní agenturou a ideálním sloganem). Inspirace Vinterbergem a Larsovými kořeny v Dogma 95 je tu více než zřejmá. Celé to táhne k neuvěření zrádná a temná Kirsten Dunst, která jakoby byla pozemským odrazem blížící se planety Melancholia - přitažlivá, ničivá, nepředvídatelná. Druhá část, nazvaná podle Justininy "usedlé" sestry Claire je podivně monotónním čekáním na katastrofu, kdy Trier poněkud přesouvá perspektivu od vnitřku postav k nebi, z nějž se blíží zkáza. Některé dialogy mi i s odstupem přijdou natahované a trochu vyprázdněné, ale celková vibrace je mocná, závěr nejmocnější. Podivná statičnost a pasivita postav je vlastně vzrušující, když ji srovnáme s posedlými "světanápravci" amerických filmů. Nad Melancholií se tak jako memento vznáší Justinin odsudek: Život na Zemi je zlý. Nemá cenu hledat v tom filozofii a poselství. Trier se zaměřil na postavy a mohutně gradující vlnu pocitu, který se zmítá mezi nebem a zemí, smíchem a smutkem, láskou a nenávistí. Melancholie ve mně skutečně zanechala hlubokou melancholii. Nemá cenu ptát se za čím. Melancholie nemá přeci jasný původ. Je jako ta planeta. Prostě se jednou vynoří za Sluncem a pak nemilosrdně narazí. Je celkem jedno, kolik racionálních výtek na novém von Trierově filmu vykoumáte. Je to především ryzí a krásná fetiš. Pokud jste ze stejné modrozelené planety jako Lars, samozřejmě.(25.5.2011)

  • viperblade
    *****

    Co napsat… Larsův předešlý film mě naprosto minul, ale tohle mě pohltilo. Místy mi až přišlo, jako by Lars neměl kameru, ale štětec a maloval nám různé obrazy, které byly podkresleny skvělou hudbou. A já je se zatajeným dechem sledoval, co všechno "namaluje”… Jinak jsem rád, že konečně Kirsten pořádně předvedla své… (herecké) přednosti a opravdu bych jí přál, aby z toho vytěžila alespoň nominaci na zlatého plešounka. Je mi jasné, že to se asi nestane, ale i tak bych jí to přál. Nezaostávali ani ostatní herci (Sutherland, Gainsbourg) ale Kirsten tahle role opravdu sedla. Myslím, že tohle jsem určitě neviděl naposledy. 100 %.(5.10.2011)

  • Houdini

    Zlatá Palma - výběr(20.6.2011)

  • Lavran
    ****

    Melancholie přichází náhle, neočekávaně, nepochopitelně. Stejně náhle se zpoza Slunce vynořuje i její kosmický ekvivalent, tajemná planeta Melancholia (která se rozhodně nechová jako planeta a fyzikální těleso), aby nás nejdříve těsně minula, poskytla nám falešnou naději a nakonec během okamžiku ukončila veškerý pozemský život. Ten osamělý, ztracený život, jediný v celém vesmíru. Nevyléčitelný příval smutku zasáhne Justine (Kirsten Dunst) uprostřed veselí. Prvním příznakem je znepokojivé zmizení rudé hvězdy. Nepříjemný pocit v útrobách, že se stane něco hrozného. Bloudění po golfovém hřišti, potemnělou vilou, mlhovinami a hvězdokupou. Je srážka s Melancholií trestem za zkaženost celé planety? A jaký má význam osobní melancholie tváří tvář globální zkáze? <> <> Trier proti sobě staví dva druhy melancholie, dva druhy katastrof, dvě rozdílná měřítka. Melancholii duše (osobní smutek, vnitřní utrpení) a melancholii kosmu jakožto vnější hrozbu, která postihne život na celé Zemi. Katastrofu na úrovni rozkládající se rodiny a falešných společenských rituálů a katastrofu globální, která svou definitivností popírá trvání: hodnotu vědění i umění a smysl lidského konání jako takového. Měřítko lidské vyvolávající náš soucit a empatii, a měřítko planetární, bezcitné, které obsáhne jen nezúčastněný „božský“ pohled. Tomu odpovídá i rozdělení vyprávění na dvě „sesterské“ části (a v důsledku dva možné prožitky soumraku): dění okolo svatební slavnosti (ústící do mezilidské tragédie) a postupně vzrůstající obavy v čase, kdy už je známo, že se Melancholia blíží k Zemi, vedoucí až k smutnému, šedivému očekávání nevyhnutelného konce. Poněkud mimo pak stojí prolog složený z (pře)estetizovaných obrazů posledních chvil před koncem světa (předtuch a stereotypů ideálního, krásného, reklamního konce), který zasahuje do obou částí. <> <> Jak se dalo očekávat, klišé katastrofických filmů jsou převracena s obdivuhodnou důsledností. Zoufalství posledních vteřin nečelí neohrožený hrdina, heterosexuální pár nebo pevně semknutá rodina, ale její politováníhodný, opuštěný zbytek. Záchrana na poslední chvíli nepřijde. Konec civilizace nahlížíme z „druhého konce“, očima obyčejných lidí, kteří osud planety nemohou ovlivnit. Dokonce i pohled na (vizuálně úchvatnou) srážku planet je nám nabídnut již v úvodní sekvenci. Je to však pohled odosobněný, pohled kosmické perspektivy, který nemůže vyvolat soucit nebo intenzivní strach, neboť to, co vidíme, je pouhá atrakce ve stylu monumentálních, ale neškodných výjevů z hollywoodských filmů. Na základě podobných obrazů očekáváme, že konec světa bude spektakulární a esteticky uspokojivý. Takové momenty však zdůrazňují krásu povrchu a přitom popírají oběti: utrpení miliard živých bytostí, kterých se katastrofa dotýká. Proto srážku nejdříve vidíme z bezpečné distance a následně ji prožíváme z pohledu několika málo osob odříznutých od světa a velkých hrdinských činů. Kontrast je zničující. Závěrečné minuty (a zejména poslední záběr) ukazují, že na skličující a zoufalou skutečnost se nelze uspokojivě připravit. Je náhlá a brutální, zbavená všech příkras. A pokud je pravda, jak přesvědčeně tvrdí Justine, že život na Zemi je jediný v celém vesmíru (a ještě k tomu zlý a zkažený), také nesčetněkrát bolestnější. Zatímco srážka z úvodu vyvolávala libost a byla neškodná ve své vzdálenosti, závěrečná kolize, kdy jsme s kamerou nedaleko postav a na obloze vidíme, jak se směrem k nám, do hlediště rychle přibližuje konec (nedokážu si představit, jak by to celé působilo ve 3D), vyvolává děs a mrazivý dojem vznešena. Bezmocný člověk proti nezměrnosti blížící se zkázy. Poslední gesto Charlotte Gainsbourg, marný pokus o útěk vteřinu před smrtí. Wagner. A na konci hrůzné ticho, které proměnilo kinosál v pohřebiště. <> <> Přesto však existuje jistá útěcha. Před nevyvratitelným koncem, utrpením a osamělostí se můžeme uchýlit do „magické jeskyně“, pod ochranu mýtu a představ. Obrátit prosebný pohled ke hvězdám, které nás trestají za náš cynismus a malověrnost a přijmout zkázu jako vysvobození z osobní pustiny.(28.5.2011)

  • Lynn
    *****

    Občas mám pocit, že být v mojí hlavě je skoro nesnesitelné. Vždycky po zhlédnutí některého z Trierových filmů si ale uvědomím, že skutečné peklo je být v Trierově hlavě. Bojím se jen jediného - že tenhle výjimečný a vzácný tvůrce odejde z tohoto (zlého) světa dřív než by měl... a dost možná i vlastní rukou. A doopravdy si přeji, aby takový den nikdy nenadešel.(6.6.2011)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace