Misfits: Zmetci

Důvod, proč je první série mnohem lepší než druhá, spočívá v tom, že na scénáři dělali očividně dva lidé, talent a fušer, respektive jeden člověk s těžce rozvinutou schizofrenií. Talent si vzal na starost postavy, které fungují věru výtečně, zatímco fušer dával dohromady nevalný příběh. Na začátku, v prvních epizodách, se nijaký příběh ještě neprojeví, protože sami postavy to díky své plastičnosti a specifičnosti utáhnou, jenže s každou další epizodou začíná absentující či průměrný příběh, do něhož jsou tyto postavy zasazeny, citelně scházet. Misfits se navíc očividně nemůžou rozhodnout, jestli být sérii (založené na oddělených epizodách - jako Colombo), nebo seriálem (založeným na vývoji - jako Ztraceni). Sice směřují k tomu být seriálem, jenže nijaký příběh je posouvá k sérii. ____ V šedesátých letech napsal Umberto Eco slavný text o Supermanovi, kterému vytkl tři věci: za prvé to, že svými božskými schopnostmi odsouvá člověka k pasivitě, za druhý mu vadila Supermanova nekonečná konformnost (Superman přes všechny své schopnosti nikdy neřeší problémy chudoby nebo rasové nesnášenlivosti a je pouze prodlouženou rukou zákona), a za třetí si postěžoval na Supermanovu nesmrtelnost a nekonečnou reprodukovatelnost, která ničí historické vědomí a čas. Jsou to místy trochu plytký výtky vyvěrající z tehdejšího boje proti konformismu, ale budiž. Každopádně podle Eca byl Superman konformní a vůbec měl řadu chyb. Jenže doba se za těch padesát let posunula a ukazuje se, že dnes toho Supermana není vůbec potřeba, jelikož kapitalismus se obejde bez demokracie, jinak řečeno bez Supermana, který demokracii zastupoval. Rovnice mezi demokracií a kapitalismem se dnes proměnila v zásadní nerovnováhu. Národní státy začaly rychle ztrácet kontrolu nad globálně fungujícím trhem. Demokratický proces se stává iluzorním, jelikož ekonomický vývoj určují síly více méně mimo jeho kontrolu, díky čemuž jsou všechny ty superschopnosti, co pětice mladých delikventů získala, úplně k ničemu, protože nějaký nový pohled na skutečnost dnes není možný, jelikož vše diktuje trh. Toto se odráží i v soudobé tendenci „humanizace“, která se prosadila i v nedávné vlně trháků o superhrdinech (Superman, Batman, Hancock...). Kritici básní o tom, jak se tyto filmy vymykají stereotypům plochých komiksových postav a detailně zachycují nejistoty, slabosti, váhání, obavy a úzkosti nadlidského hrdiny, jeho zápas s vnitřními démony či jeho zápolení s jeho temnou stránkou, jako by to všechno komerční superprodukci propůjčovalo vetší míru „uměleckosti". Dnešní hrdinové řeší mnohem více sami sebe než okolní svět. Jenže to, co potřebujeme, jsou naopak ploché superhrdinské postavy, které pohnou událostmi, a ne do sebe uzavřené figury, jaké nám nabízejí současné filmy. Zní to možná jako další hloupá neomarxistická kritika, ale proč těch pět postav z Misfits ani jednou nevezme osud do svých rukou, nevykašle se na veřejně prospěšné práce a neprovede nějaký skutečně radikální výpad? Snad proto, že, jak tvrdí neoliberálové, každý radikální emancipační politický projekt nutně konči nějakým typem totalitární nadvlády a kontroly. Proto ty superschopnosti, co pětice hlavních hrdinů získala, trochu připomíná rady typu: Jak se zachováte, když aligátor svými zuby stiskne některou z vašich končetin? (Odpověď: Plácněte ho nebo udeřte do čenichu, na což aligátoři automaticky reagují otevřením tlamy.) Nebo: Jak se zachováte, když vás překvapí lev, který se vás chystá napadnout? (Odpověď: Snažte se vypadat větší například tím, že si rozepnete kabát.) Zkrátka jsou to rady úplně k ničemu, které v praxi nemají žádný upotřebitelný význam. ____ P.S. Nathan mi velmi připomíná slavného francouzského quakera Kevina „Strenxe“ Baeza, podivín Simon zas hubeňoura z Charlieho andílků. (03.10.2011) (méně) (více)