Východní hry

Citlivé, plynúce prirodzene ako už život na postkomunistických sídliskach chodí: zapletenie sa pubertiaka do nesprávnej partie; drogy, alkohol v súvislosti s hľadaním tej pravej, bývanie v podnájme a konflikty s rodičmi. Naznačené je i prepojenie medzi pravicovými extrémistami a miestnou politickou mocou: veď komuže by nehrali do karát ľúbivé heslá politika o potrebe odsunutia farebných minorít kdesi, kam hranice mesta už nesiahajú? (30.11.2009)

Můj další favorit soutěžní sekce Febiofestu. Z filmové imprese ze života mladých Bulharů nakonec vychází jako dominantní vztah narkomana Itza a turecké dívky. Vadilo mi jen zbytečně efektní mapování pravicově extremistické činnosti postav (dokumentární záběry výtržnictví, střety s policií) a tezovitá snaha zarámovat výpověď do politických souvislostí. Naopak tam, kde film sleduje soukromé životy svých hrdinů je zcela suverénní. (29.03.2010)

Ja som sa v Bulharsku narodil. V hlavnom meste, v Sofii, nieje ľahké žiť. Tam každý deň na ulici zatknú dosť feťákov a predajcov drog. Skinov a feťákov je tam veľa, kedže tam žije veľa Rómov a Turkov s čím nesúhlasí veľa Bulharov. A o korupcii v politike radšej mlčím... inač toto je pekný snímok života v Sofii. (21.09.2010)

Zpočátku jsem měl pocit, že se dívám na nějaký amatérský film s neherci, po půlhodině jsem začal nabývat dojmu, že jsem se nejspíš zmýlil a dívám se na velmi kvalitní balkánský snímek, ale pak se děj zase úplně rozmělnil a nějak zapomněl, takže mé pocity jsou víc než rozpačité. Scénář celému filmu děsně podráží nohy, jako by jej sepsalo více lidí, hádali se mezi sebou, kam směřují, co chtějí vypovědět a nakonec neřekli asi vůbec nic. Já si odnáším pouze to, že Bulhaři se asi moc nemají rádi s Turky, že na agresivní blbce můžete narazit kdekoliv na světě, že Sofii nezahrnu do svého seznamu vytoužených destinací, a že alespoň smekám před představitelem titulní role, pokud při natáčení trpěl bolestmi. Byl to asi můj první nebo druhý bulharský film a asi mi potvrdil fakt, že balkánskému světu moc nerozumím. (28.04.2014)

Tešil som sa, že uvidím niečo typicky bulharské. Bolo to ale ako Bratislava: tie isté sivé výhľady z okna, tie isté problémy s holkami či rodičmi, tie isté sny o princovi na bielom koni, ktorý ti umožní stať sa lepším človekom, tým, že ti odhalí zmysel života. Nejazdite do Bulharska, ono prišlo k nám /alebo ešte stále od 89 neodišlo./ Svet je jedno veľké déja vu. (29.11.2009)