Náš milovaný srpen

Jako bych sledoval dva různé filmy. První půlka je jen o vystižení atmosféry místa a rozhovory s různými obyvateli několika zapadlých míst v Portugalsku, má silně dokumentární ráz, ale působí jako sled nahodilých záběrů bez jakékoli koncepce a kvůli tomu se nedá říct, že by to bylo zrovna zajímavé, zvlášť když je tu hromada scén přehnaně dlouhá a nudná. Nerad to přiznávám, ale prvních 40 minut jsem měl fakt co dělat, abych u toho neusnul, protože jsem sice chápal, o co se Gomes snaží a občas tu atmosféru místa vystihl skvěle (zvlášť u scén jízd nebo hudebních čísel), ale prostě se mi vůbec nedařilo se do toho dostat. Navíc k tomu přispěl i ten podivný pokus o styl filmu ve filmu, který Gomesovi působí rozházeně stejně jako zbytek scén. Za první půlku bych dal asi sotva 2*. Jenže druhá půlka se obrátí o 180 stupňů, Gomez se začne věnovat hlavně 4 postavám a dokonce rozjede i příjemný romantický příběh mezi dvěma mladými muzikanty, kteří spolu koncertují po vesnicích. A v tu chvíli začne Gomezovi fungovat všechno - má to krásně poetickou atmosféru, vyobrazení míst zde funguje dokonale a o místních obyvatelích skutečně řekne víc, než kdejaký cestopis (a dost se mi líbilo, že z toho vyplývá, že Gomez má ty lidi zde zobrazené rád), hudební čísla jsou samozřejmě taky plusem a je to prostě přesně takové, jaké to chtělo celou dobu být. Jen se z toho úplně vytratí ten koncept filmu o filmu, který byl v první polovině silně dominantní a právě proto mám ten pocit, který jsem napsal v první větě svého komentáře. Naposledy jsem takhle rozdílné dojmy z obou polovin filmu měl u Chuti melounů, kde to skvěle začalo a pitomě skončilo. Tady jsem to měl naopak a možná to tak je i lepší, protože při případném druhém zhlédnutí už budu vědět, do čeho jdu a víc se snad zaměřím na pro mě předtím nudnou první polovinu. A pak v tom třeba objevím zase něco nového. Náš milovaný srpen fakt má něco do sebe, ale kvůli těm extrémně rozdílným dojmům z obou polovin filmu bohužel nemůžu jít na víc, než na tři hvězdy. Určitě na to ale nezapomenu a druhá půlka mě fakt dost oslovila (za ni samotnou bych dal silné čtyři), takže už teď vím, že tohle mé první setkání s Miguelem Gomesem rozhodně nebylo poslední... 3* (16.06.2022)

Je to zmatečné , ale uchvacující docudrama. Není to dokument, ale ani vypravující film.Je to smícháno do filmařovy unikátní artové formy, žánrově evokativní koláže. Celek je méně než souhrn elegantně zkonstruovaných a chytře rozčleněných částí. Náš milovaný srpen si relaxuje v meditaci a záhadách místa, osobnosti a procesů. A na závěr je postmoderní odměna pro trpělivého diváka, který bude o filmu přemýšlet ještě několik dní po shlédnutí. Zkuste to. (15.11.2020)

6/10 (15.12.2021)

Naprosto nekonvenční filmová zkušenost, kterou nám zprostředkovávají filmaři v čele s Miguelem Gomesem pracující s jakousi poststrukturalistickou formou, jež sama formou není (stejně tak jistě nepracují s žádnou metodologií) a sama se formuje během tvoření, což si pak navíc ještě úplně přetvoří divák přisuzující obrazům své vlastní významy. Takové filmy si 21. století jistě zaslouží. Jedná se o veškeré popření jakýkoliv narativních principů a schémat, metafikční svět o dvou rovinách, jež se nenápadně prolínají a fungují společně a přece zvlášť. Film rozehrává nejdřív spíše dokumentární hru podobnou Chrisu Markerovi (dá však vzpomenout i na starého Vachka), ale najednou se v obrazech začne objevovat ona fikce ve fikci, tedy onen film který jsme pravděpodobně měli sledovat a k němuž dostal Gomes scénář, aby se zas vrátil o úroveň výš a zakončil vše vskutku originálními závěrečnými titulky (když už nevyšly ony úvodní s dominem). Dá se zde najít příbuznost s Kiarostamiho Kokerskou trilogií, jíž byli možná tvůrci patřičně poučení a ovlivněni. Přes veškerý zmíněný formalistický bordel je film meditací nad filmovým tvůrčím procesem, společenskou sondou do konkrétní komunity, ale nezaostává ani jako nádherná nostalgická a dojemná vzpomínka na nenávratné léto každého z nás. (11.08.2022)

Film Miguela Gomese nazvaný podle jedné z mnohých písní (Meu Quierido Més de Agosto), které ve filmu zazní, je v podstatě prototypem nového cestopisného dokumentu - pokud se ovšem o zemi či regionu chcete skutečně něco dozvědět, pokud vám nestačí vyobrazení hlavních výtvarných památek, přírodních útvarů, zábavných podniků či fyziologie domorodců. Pokud si ale přece jen myslíte, že hovory, popěvky, či diskuse, jak získat peníze na film, či jiné události, které se vás bezprostředně nedotýkají, pak cestopisů BBC v české veřejnoprávní televizi je habaděj; zvláště, když pak svým spolusledovatelům můžete říct: hele, tam všude jsem už byl. (01.03.2019)