Les Petits Mouchoirs
Milosrdné lži
Little White Lies
Režie:
Guillaume CanetScénář:
Guillaume CanetHrají:
François Cluzet, Marion Cotillard, Benoît Magimel, Gilles Lellouche, Jean Dujardin, Laurent Lafitte, Valérie Bonneton, Pascale Arbillot, Anne Marivin (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Jeden ze skupinky přátel středního věku se ocitá po nehodě v nemocnici. Navzdory této události se jeho blízcí rozhodnou vyjet na tradiční, každoroční společnou dovolenou na pláži nedaleko Bordeaux. Jejich vztahy, přesvědčení, pocity viny i přátelství jsou v zápětí podrobeny těžké zkoušce. A nejen proto, že k sobě nebyli vždy zcela upřímní, jsou nakonec nuceni přiznat se k několika více či méně Milosrdným lžím. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (100)
║Rozpočet $25miliónov║Tržby USA ║Tržby Celosvetovo $53,000,000▐ Námet filmu dobrý ale dosť neobratne a zdĺhavo podaní, herci slušne uhrali, len priemer. /60%/ ()
Kdo chce, tak si v té olbřímí stopáži najde pětihvězdičkovou záležitost. Jen se musí obrnit trpělivostí a přežít Canetovu úchylku na nadužívání songů (v jeho mysli pravděpodobně náladotvorných), které do toho cpe co deset minut a zásadně je nechá zahrát celé. A přitom nic nikam neposouvají. Ano jsou zbytečné a ano zabírají (ne)pěkných pár desítek minut; a ne ani navzdory otravnosti celkový dojem zkazit nedokáží. ()
,,NEJHORŠÍ ZE VŠEHO JE, ŽE LŽETE SAMI SOBĚ. KAŽDEJ Z VÁS. PODÍLÍTE SE NA SVÝCH LŽÍCH. A ŘÍKÁTE SI PŘÁTELÉ? CO JE TO PŘÁTELSTVÍ? NECHAT KAMARÁDA V NEMOCNICI, PROTOŽE JE VAŠE DOVOLENÁ DŮLEŽITĚJŠÍ?“..... /// To jsou moji kamarádi (zdravíčko jim dobře slouží - jako by říkal chudák Ludo, kterej nemá po setkání s auťákem tolik štěstí). Ten dělá to a ten zas tohle, ten píchá tu, ta líže tady,.... to je pan hoteliér a tohle rejža. A všichni dohromady tvořej partu. Za 2a půl hodiny musím tyhle týpky (a týpice) poznat dokonale (říkám si...). Kdyby ne, tak je něco špatně. Zvlášť, když z víru velkoměsta vyrážej na venkov. Čekám psychologickou hru plnou vypjatejch situací, tlupu charakterních (ale spíš bezcharakterních) lidí, ale voni jsou v podstatě normální! (nebo je můj život zvrácenej a patřím mezi ně?) Maj svoje problémy – to zas jo! Chlapi maj chlapský starosti, holky holčičí, kdo je sám je smutnej, kdo žije rodinným životem... tak vlastně taky. Řešej svoje dospělácký bolístky a člověka potěší, že v tom není sám. PŘETVÁŘKA A KAMARÁDSKÁ FALEŠ je podaná jen tak nějak artově(?). Dejte mi mega a ukážu vám snobismus (nebo hajzla?), že by Stanislavský ( ten s tou metodou...) valil bulvu! Tady, kdyby jim ten člověk neřekl, že jsou zhejčkaný (teplou vodou) a rozmazlený (radiátorem), tak ten film trvá věčně (a já bych nemohl napsat komentář...). Pro mě bohužel jen film s dramatickým nábojem VLASTNÍCH problémů, utápěním se v malichernostech (tedy řešením pičovin) a s pocitem, že lidi zapomněli, jak se má žít. Takhle poskládaný ty věci nefungujou! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Myslím si (hovno si myslím – jsem přesvědčenej!), že NAŠE parta je ta nejlepší! 2.) Zjistím, jak by mohl vypadat můj pohřeb. 3.) Thx za titule ,,kratas86“ a ,,jives“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * ()
Tak jsem se právě vrátila z jedné dovolené se svou partou přátel z francouzského pobřeží. I když okolnosti našeho odjezdu nebyly zrovné příznivé, tak to bylo stejně fajn, že jsme se tam takhle mohli sejít. Tentokrát tam naše emoce působily naplno a každý z nás si tam našel chvílku na vyřešení nějakého svého osobního problému. Navíc i ty naše vzájemné vztahy se tak trochu ujasnily. Konec dovolené nás dost zaskočil, ale kdo ví, třeba i to mohlo přispět svým způsobem k upevnění, nebo alespoň zlepšení našich vztahů. - Co se hudby týká, tak se přikláním k názoru, že tam ty americké písničky sedly a Janis Joplen se svým úžasným Kozmic blues mi to jen potvrdila. 85% ()
Ty komediální prvky slouží jako odpočívadlo - na němž se člověk opráší z toho všeho viděného. Je tam tolik charakterů, ani jeden se nerozutekl, ač by se o to mohl pokusit a hrát vlastní prim! Ty ranní splíny, které si člověk podvědomě naordinuje pokaždé, když provede hloupost, večerní radovánky s kytarou, povinný společenský chaos, posléze okořeněný pláčem, ale především tvrdá realita - to je to TO, proč mě to chytlo! Pro mě osobně ohromný psychický zážitek! 95% ()
Oficiální text bych distributorovi nacpal do prdele, neboť obsahuje naprosto zásadní spoiler. Jinak do poslední kapky vymačkaná vztahovka, která přes hodně štědrou stopáž ani na okamžik nenudí. Ohromné množství skvěle obsazených hlavních postav má tak mnoho prostoru pro důkladné vykreslení a konec pak zasadí ránu přímo do čela. Velkolepá malá záležitost. ()
Lež jako životní postoj. Původně jsem chtěla filmu vytknout hudební složku, říkala jsem si, že i hrdí Francouzi ztratili svou hrdost a utíkají se schovat do americké zadnice, ale kdepak, k vylhaným postojům se právě ta angličtina hodí dokonale. ()
Niektoré žánre by mali mať limitovanú dĺžku. Možno aj zo zákona, keď sú producenti mäkkí. Nič s tým neurobí ani množstvo postáv, ani luxusná francúzska herecká smotánka, ktorá hrá svoje postavy uveriteľne, ani príjemné prostredie pri mori. Pomalé plynutie filmu mi vôbec neprekážalo, až kým som si po hodine a 20 minútach povedal, že je toho už dosť a chcelo by to zvýšiť tempo. Lenže prišiel skôr pravý opak, čo u mňa znamenalo pokles filmu na 3 hviezdy a absolútne nezvládnutý záver, ktorý ma ničím a nijako nedojal a sú z toho hviezdy dve. Ak bolo režisérskym zámerom robenie si srandy z diváka, ktorý to už teda chce dopozerať do konca, tak potom sú Milosrdné lži skvelým príkladom, ako ho "nemilosrdne oklamať". ()
Je rozdiel medzi hodnotou a hovnotou a tu sa prikláňam k tomu V. Ľudia v zrelom veku stále riešia len sexuálne eskapády, ktoré sa zamieňajú s romantikou, lenže tá romantika je na úrovni použitého kondomu pohodeného kdesi na zemi. Aj o tomto je film a trvá viac než dve a pol hodiny... ()
Tak zde bude nutností vydržet, jelikož takový film nelze zkrámovat za 90 minut, to jsem pochopila i já. Dříve, než jsem se stačila hlouběji ponořit, frflala jsem na typické omlaskávání francouzských lící, čekajíc, že bude následovat hlubokomyslné skřehotání (původní znění :-)) o jídle, pití, světových názorech a sexuálních orientacích - moc mně do tohoto očekávání nezapadal chudák Ludo a jeho nehoda, často jsem na něj zapomínala - zrovna tak, jako jeho přátelé. Nakonec se však dovolená několika starých známých pro mě stala filmovým pohlazením, u kterého jsem si báječně odpočinula, přesto, že jsem byla zatěžována problémy každého z nich, které stále častěji prořezávaly uvolněnou atmosféru letní přímořské selanky. Krásně předvedeno, jak rádi se zabýváme malichernostmi, jak lehce zapomínáme na to, co nás tíží, co nám není příjemné, co zatěžuje naši představu průzračné bezstarostnosti, bez kalících elementů, jako je těžký stav někoho, ke komu máme hodně blízko. Je nám to líto, ale přesto se raději sobecky šťouráme ve vlastních, mnohem méně důležitých nezdarech, tápáních a ohroženích, možná, abychom pro svou dušičku zlehčili ty opravdu osudové a životně důležité, které se ovšem nedějí nám - probudit a semknout se dokážeme až při ztrátě nejvyšší. Ale stejně je fajn, že i když jsme každý tak jiný, přece dokážeme žít vedle sebe a odpustit si navzájem - přes všechny ty lži, neupřímnost a falešný stud, a to, myslím, chtěl snímek právě sdělit. Velkou zásluhu na příjemném pocitu z celého filmu je třeba přiznat hercům, jimž vévodí chápavá, zadumaná, vláčná a okouzlující Marion Cotillard, chodící nerv François Cluzet a zamilovaný Benoît Magimel, a v neposlední řadě vynikající výběr prázdninově odlehčené hudby. NEJKRÁSNĚJŠÍ SCÉNY: Hřbitovní a pařížská okenní. NEJLEPŠÍ HLÁŠKA: Dívej se na mě, když na tebe řvu!! :-) ()
Já miluju přesně tohle. :-) Sledovat, jak se skupina kamarádů baví, směje, popichuje, hádá, svěřuje, mlží, trápí...Krásný scénář, hezká hudba, výprava, skvělé obsazení a ve finále potoky slz... :-) Film se mi moc líbil! ()
Strašně zajímavá komunita, tý by uplně klidně slušel seriál. Zčásti rodinkovská, hlavně ale skrz naskrz prohnilá. Přitom to ani tak neni ten klasickej formát, kdy jde v první řadě o to kdo kde s kym, tohle je převážně osobní. A o to větší radost je to sledovat. Lasičky jako zástupnej problém fenomenálního Cluzeta - naprosto dokonalý. Nahodile panikařící Marie, hysterickej výklus Isabelle a vůbec všechny ty nepřiměřený/nepochopitelný reakce jako zmatená obrana před čímsi, co sis sám vystavěl ... fascinující klubko; navíc proložený nějakýma těma absurdně komickýma situacema a pečlivě vybranýma písničkama (Creedance Clearwater!! The Isley Brothers!). Pěti hvězdičkám na stoprocentnosti ubírá snad jen závěrečnej festival breku, jinak mi premiérový setkání s Canetem-režisérem bodlo bez výhrad. A Lellouche? Ten chlap je nereálnej talent. :) ()
Filmová výzva v karanténě - oblíbené herečky, Marion Cotillard. Často to dělám tak, že v případě završení výzvy mířím do Francie, protože ji považuji za filmovou královnu. Jenže mám přirozeně velká očekávání toho nejlepšího, co chci od filmu dostat. A ne vždy se to podaří naplnit stoprocentně. Zvláště, když snímek zdobí francouzské herecké hvězdy první velikosti, režíruje jej nesmírný sympaťák a manžel největší herecké hvězdy a dlouhá stopáž slibuje důkladnou psychologii. Určitě se jedná o výborný film, avšak já jsem pořád čekal, kdy přijde pořádná katarze, pořádný citový masakr, kdy vybuchne bomba. A nějak jsem pořád jen čekal a čekal a čekal, až jsem se dočkal kvalitního evropského závěru, ale schází mi tam to něco navíc, čím se francouzské filmy pyšní. I ta Marion je samozřejmě jako vždy výborná, ale určitě si její roli nebudu pamatovat z kategorie výjimečných výkonů. ()
Veľmi triezva sonda do kamarátskych vzťahov, svojské a uveriteľné charaktery (aj ne-charaktery), len drobné, ak vôbec nejaké prepísknutia. Pre niekoho možno chvíľami sa vlečúce, ale v inom tempe by to nebolo ono. Aspoň bolo kedy mimovoľne premýšľať... len tak, nad všeličím. ()
Propletenec vzájemných vztahů nesourodé party dlouholetých přátel poskytl celkem dost zajímavou sondu do našeho současného světa, vnímání (přátelství, lásky, rodiny), hodnot a priorit. Za mě jsou tu jednoznačnými tahouny François Cluzet, Marion Cotillard a Benoît Magimel, jen se dívat a užívat si je, stálo za to.. ()
Nápad byl slibný - skupina přátel odjíždí na společnou dovolenou, kde postupně začínají vyvěrat na povrch potlačované problémy a třenice, z drobných odřenin se stávají krvavé rány. Skandinávci by to přivedli k monumentální destrukci, Francouzi na to ale bohužel neměli koule a spoustu skvěle vystavěných momentů završili trapnými gagy nebo levnou sentimentalitou. Škoda, protože film rozhodně nenudí a nepostrádá silné okamžiky. Silnější trojka. ()
Vůbec jsem nečekala, že mě to tak osloví...radost i starost, smích, pláč...tohle všechno dostanete v zajímavém snímku, o kterém byste řekli, že bude vypadat úplně jinak.Tahle parta je totiž přesně ze života a krásná Francie atmosféru jen podtrhává.Ze všech hereckých výkonů se mi nejvíc líbil Gilles Lellouche...konec možná trošku pro někoho melodrama, ale pro mě stejně na slzičky Pokud totiž něco podobného ve skutečnosti nezažijete,může se vám to jevit nadnesené...Skvělé, doporučuji a jasných pět hvězdiček. ()
Tak nevím, utvořit si jasný názor je pro mně stejné jako ve filmu, nahoru - dolů. Poměrně pěkné a většinou duchaplné dialogy, zazděné dlouhou stopáží a ,,srdceryvným" koncem. Ovšem, nakonec se přikláním k tomu, že šlo solidní snímek u kterého se nepromarnil čas. ()
Smich i slzy, hádky usmiřování. Urážení i urážení se. Chození pro radu k ostatním ve stylu:"... a hlavně to nikomu neříkej!!!". Tahle banda přátel je jako rtuť...pořád se mění, pořád někam putuje. Smál jsem se i byl smutný s nimi... A to je to co po filmu vždycky chci! Aby se ty emoce z filmu přenesly na mě! Aby mě bavilo sledovat skoro 2,5 hodiny jak to bude dál. Abych na ten čas nebyl skoro sám sebou, ale abych skoro cítil slanou chuť větru u moře a nebo to letní teplo ve městě. Vůně pínií...100% ()
Guillaume Canet Milosrdné lži nazval filmem svého života. Ve scénáři popsal nejednu scénu, kterou zažil, do hlavních rolí obsadil lidi jemu srdci nejbližší (také jim party po obsazení zčásti přepsal na míru) a promítnul tak jejich skutečné vzájemné vztahy na plátno, a také to celé zrežíroval. Jeho opravdové city se ovšem tak trochu staly kamenem úrazu snímku. Canet totiž pro lásku a obdiv k lidem na plátně někdy zapomíná na občasnou nutnost scénu střihnout a popojet v ději o kousek dál, a to nemluvím o tendenci se opakovat. Film tak narostl do pro mě jen stěží snesitelné délky dvou a půl hodiny, a ano, musela jsem se na něj podívat nadvakrát. Délka je ale v zásadě jedinou výtkou, kterou mám, a to, že ze snímku vzájemná láska a úcta vyzařuje je nakonec i jeho největší devízou. Podle mě film svého života Canet opravdu natočil. P.S: Pozitivně hodnotím výborný soundtrack, s Maximem Nuccim (hudebník Franck), frontmanem skupiny Yodelice, si Marion Cotillard zazpívala i na jeho albu. ()