Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Mladá židovská lékařka se na počátku okupace provdá za „rasově čistého" českého kolegu, aby si zachránila život. Její rodiče se však už nepodaří zachránit, jsou zavlečeni s prvními transporty lidí do terezínského ghetta... Film Daleká cesta natočil slavný divadelní režisér Alfréd Radok v roce 1948. Film se promítal jen krátce v mimopražských kinech, v době nastupující totality se nesetkal s přízní tehdejších schvalovacích orgánů a byl proto uložen do archivu. O to větší úspěch však měl v zahraničí, sklízel nadšené ohlasy po celé Evropě i Americe. Televizní premiéru měl film až v roce 1991.
Filmová balada vyniká moderní střihovou skladbou, expresionistickým obrazovým pojetím kameramana Josefa Střechy a znepokojivou hudbou Jiřího Sternwalda. Mimořádně působivé drama neztratilo ani po letech svůj silný emotivní náboj. Zaujme i netradičním hereckým obsazením a vynikajícími hereckými výkony Blanky Waleské, Otomara Krejči, Zdeňky Baldové a Eduarda Kohouta. (Česká televize)

(více)

Recenze (122)

Sarkastic 

všechny recenze uživatele

Silný film, který ale mohl být ještě působivější, kdyby byl plně naplněn jeho potenciál, což se z mého pohledu nestalo (přestože hudba s dobovými ukázkami splnily svůj účel). Některé scény mi nepřišly moc uvěřitelné (Antonínova "návštěva" Terezína), jiné ve mně vyvolaly nechápavý výraz (vousatý Žid zmateně běhající po místnosti s železným křížem na hábitu). K tomu ten jásavý konec...Daleké cesta je rozhodně velmi hodnotný film, který však svojí kvalitou na plný počet nemá. ()

whitas 

všechny recenze uživatele

"Film o Terezíně, který nacisti vyparádili pro komisi Červeného kříže, a o tom, jak ho viděla ta komise. Čekali koncentrák, a najdenou tohle. Docela lidské zařízení: lidé tu hrají divadlo, organizují koncerty, (...) děti zpívají ve sboru. Ten sbor skutečně existoval, a když odvedl svou práci před komisí, šel do plynu, děti i sbormistr." Alfréd Radok -------- Cenzůra ponechala z tohoto záměru ve filmu jen některé náznaky, těžko mohla v roce 1949 nechat Radoka, aby odhaloval zrůdnost ideologické propagandy. ------------- "S Hitlerovým jménem se mi vybavuje v mysli obraz: Děvčátko jako cukrová panenka podává Hitlerovi kytici divokých květů. Hitler se k ní naklání a laskavě se usmívá. Tenhle obrázek je spjat s vědomím, co nacismus znamenal, protože něco skrývá. (...) Kdo vidí jen Hitlera a holčičku s kyticí, nevidí vlastně vůbec nic." Alfréd Radok ()

Reklama

M.Macho 

všechny recenze uživatele

Naprosto geniální filmové dílo! Způsob jakým Radok sděluje zkušenost z Terezína je pro českou kinematografii jistě převratný. Pod vlivem německého expresionismu Radok vytváří syrovou výpoveď o Holocaustu, která ve světě v té době neměla obdoby. Prolínáním příběhu s propagandistickými záběry na AH a pochody nacistů umocňuje tísnovou atmosféru příběhu a naopak mašinérii ideologie. ()

kinej 

všechny recenze uživatele

Daleká cesta je velmi působivý a mrazivý film o holocaustu. Alfred Radok ho ztvárnil velmi strhujícím způsobem. Scenérie v jednotlivých záběrech jsou komponovány geniálním způsobem. Stejně tak některé kamerové švenky jsou prostě neopakovatelné. Například, když probíhá rozhovor dvou hlavních hrdinů přes židovský svícen, a takových to vychytávek je tam mnoho. Jednotlivé scény jsou také úžasně proloženy autentickými záběry z fašistického Německa. Technické zpracování je natolik dobré, že leckdy překryje i nedokonalosti v některých hereckých výkonech. ()

Marthos 

všechny recenze uživatele

Nad filmem režiséra Alfréda Radoka Daleká cesta se hned úvodem nabízí zajímavá otázka. Jak to, že snímek, jímž petatřicetiletý režisér v roce 1949 debutoval, dosáhl tak dokonalého tvaru a tak silné emotivní účinnosti? A jaká je odpověď? Radok vstupoval do ateliérů sice jako debutant, ale nikoli jako začátečník. Je známo, že jeho divadelní inscenace byly v mnohém směru »filmové«, že principy kinematografie uplatňoval už jako divadelník. A k té emotivní účinnosti jistě přispěla i skutečnost, že Radok ve svém snímku o židovské genocidě, předvedené na osudech pražských Židů za druhé světové války, mohl využít trpké osobní zkušenosti. Sám byl z otcovy strany židovského původu. A právě jeho otec byl vězněn v terezínské Malé pevnosti a posléze zahynul v Mauthausenu. Radok sám byl na podzim 1944 odvezen do koncentračního tábora Klettendorf, odkud v únoru 1945 uprchl. Daleká cesta, která je obrazem utrpení židovské rodiny, nejprve před hrozícím transportem a pak v terezínské pevnosti, je koncipována jako několikavrstevná hraná reportáž. I když základem je příběh Židovky Hany Kaufmanové, kterou se před koncentračním táborem snaží zachránit sňatkem doktor Bureš, silnější a důležitější jsou ony dokumentární prvky. První z nich se soustřeďuje na obrazové zachycení kruté reality, především s použitím retrospektivních propagandistických šotů, druhá pak na podtextové vyjádření mravních hodnot, které se dostávaly do hry a jež v krizových okamžicích dozrávaly. Daleká cesta se dobové filmové produkci silně odlišuje zejména prostředky, s jakými bylo dosaženo maximální hloubky. Terezínské ghetto je zde zobrazeno jako temné nepřehledné bludiště, Radok pracuje netradičně i s rekvizitami a zdánlivě rušivými zvuky (především tóny starého klavíru v závěru filmu). Syrově působí záběry z plynových komor; autenticitu podtrhuje i fakt, že kompars byl složen z bývalých terezínských vězňů. Zcela výjimečně a pravdivě je zde načrtnuta i otázka kolaborace (ředitel nemocnice, který již v době druhé republiky doporučí titulní hrdince odchod ze zaměstnání). Do hlavní role byla obsazena neprávem opomíjená Blanka Waleská, která tak získala svou jedinou velkou hereckou příležitost. Dokázala ji však beze zbytku využít a přesvědčit o svých kvalitách. Silný tragický charakter v sobě zahrnují i dvě epizodní figury židovských přátel v podání Jiřího Plachého a Saši Rašilova, kdy oba umělci i na malém prostoru a téměř beze slov podávají strhující výkony. Radokova CESTA představuje po stránce umělecké i obsahové v tuzemské kinematografii film nadmíru ojedinělý. Není proto překvapující, že se snímek nedostal do širší distribuce a jeho promítání probíhalo pouze v uzavřených projekcích a okrajových kinech. I tento fakt do jisté míry napomohl tomu, že se z tohoto filmu záhy stala legenda, na níž zcela otevřeně v roce 1962 navázal režisér Zbyněk Brynych adaptací Lustigova románu pod názvem Transport z ráje. A i když od židovské genocidy uplynulo již více jak šedesát let, zůstává toto téma ve své kruté pravdivosti stále šokující a silně alarmující. () (méně) (více)

Galerie (42)

Zajímavosti (9)

  • V Praze se natáčelo na Hradčanech a Staroměstském náměstí. (M.B)
  • Film sa natáčal v Terezíne. (dyfur)

Reklama

Reklama