Český film režiséra Václava Kršky, laureáta státní ceny, „Stříbrný vítr" je filmovým přepisem stejnojmenného románu velkého českého básníka, národního umělce Fráni Šrámka románu, zachycujícího nedostižným způsobem psychologii dospívání mladého chlapce koncem minulého století. V malém jihočeském městě, mezí kamarády ze školy a v úzkoprsé společnosti dospělých, prožívá septimán Jan Ratkin zmatky prvních citových záchvěvů a střetává se s nepochopením i zlou vůlí okolního světa, který je tolik odlišný od jeho představ a přání. Citlivý chlapec se bouří proti krutosti a omezenosti dospělých a dává se unášet ... (zobrazit celý text)
Krásné je to. Krásné je především to, že jsem Stříbrný vítr viděla dvakrát, a to dvakrát na plátně, když venku zpívali ptáčci, zelenaly se meze, bylo to veselé a smutné a tak. Znáte to. Předloha na mě měla až zdrcující účinek. Obzvlášť v kombinaci s Tolstého Kreutzerovou sonátou je to nebezpečná četba. Film je oproti knize tak trochu telecí. Chybí mrzáci, rebelantství je ztlumeno, necítila jsem se tak znechucená z prohnilosti světa. Ale příliš ochuzená nejsem, to zas ne. Nevadil mi ani literární jazyk postav. Tomu, co se zde říká, totiž věřím, ať je to řečeno jakkoli, třeba básnicky, třeba pateticky. Navíc Krška se stejnou pečlivostí převádí na plátno i tu vrstvu Šrámkova díla, která se dá nazvat jazykem filmovým. Celky a detaily, proplouvání prostorem, všechno tu je. I ta okna. Ta okna!
70% úžasná Jana Rybářová, decentní erotika, kterou si ovšem užijí především ženy a homosexuálové - jen ty kříže tam nemusely trčet z každého druhého záběru...
Skutečnost, že i česká kinematografie má své velké okamžiky ještě před nástupem filmové vlny šedesátých let, a také mimo velikány zakladatelských let třicátých, postupně v mladších generacích, zdá se, upadá do zapomenutí. Vladimír Krška a v tomto případě i mladičký Eduard Cupák dokazují opak. Smyslovost Krškova rukopisu nachází v Šrámkově už tehdy letité literární předloze vynikající východisko a naplňuje její filmový rozměr beze zbytku. Vedle jiných stojí za zmínku i předčasně zemřelá předchůdkyně hereckého typu Jany Brejchové, její jmenovkyně Jana Rybářová. Je velkou škodou, že svůj nesporný talent nemohla rozvinout. Česká herecká komunita i dnes je chudší o její očekávatelný významný příspěvek. Je nepochopitelné, že tento skvost už dávno není dostupný na DVD nosičích.
Pro mě bohužel zklamání.. Literární předloha je jednou z mých nejoblíbenějších knih a filmové zpracování její výjimečnou poetiku a atmosféru nedokázalo zachytit..
Člověk by řekl, že se Šrámek bez kýčovitosti nedá do filmu převést. A jde to. I při zachování jeho krásné poetiky, nelacině a přitom s plným nasazením do emocí. Také díky Eduardu Cupákovi.
Vzácná kongenialita mezi Šrámkovým lyrickým textem a Krškovým smyslem pro obrazovou báseň prostupuje i druhým společným setkáním obou géniů. Tak jako kdysi, na počátku století podněcoval mladý Šrámek k revoltě proti zkostnatělému společenskému řádu, vzbouřil se v polovině padesátých let se stejnou intenzitou Krška vůči tezovitým a prolhaným schématům gottwaldovské republiky. Výběr tohoto vzdoru nebyl vůbec náhodný, protože Krška byl od mládí bytostně spjat se Šrámkem, jeho milovaným Pískem a inspirující sílou mládí a svobody. Jestliže o rok dříve zfilmovaný Měsíc nad řekou komunistické politruky doslova omráčil, Stříbrný vítr byl promyšleně sabotován a jeho premiéra násilně oddalována. I když Krška nedokázal a možná ani nemohl přesně zachytit vzpouru proti omezovanému a omezujícímu, zůstala ve filmové adaptaci silná touha vypořádat se se životem a dospíváním. Velmi pečlivý je výběr hereckých představitelů. Tápajícího Ratkina mohl ztvárnit s takovou intenzitou a ztotožněním pouze Eduard Cupák, který vlastně vytváří spojují článek mezi spisovatelem a režisérem. Dnes již navždy zvěčnělé legendy divadla a filmu (Rybářová, Lackovič, Šejbalová, Baldová, Šlemrová, Vinklář) skládají vynikající mozaiku maloměstské konvence a přetvářky, s níž ostře kontrastuje postava chápajícího profesora Ramlera (Ráž) a světáckého strýce Jiřího (Lukavský), kteří hlavnímu hrdinovi odkrývají hodnoty života. VÍTR je výjimečný průzračný film neslavné temné dekády stalinské drezúry a svým burcujícím apelem na tradiční pojmy lidského existencialismu jako je svoboda, mládí, láska, radost i smutek podněcuje další generace k novým revoltám a zároveň vyzývá, abychom si více všímali krásy kolem sebe. Každý z nás přece jednou uslyší svůj stříbrný vítr.
Výborně převedený duch předlohy do díla, který je tímto stříbrným vítrem prosycen v každém záběru. Navíc skvěle vytvořená dobová výprava a plejáda výborných herců v čele s Cupákem, Šejbalovou a Vinklářem. Zklamala mě však Rybářová, je sice nádherná, ale její výkon je pro mě až příliš stylizovaný a neoslovil mě. Zajímavé je i temné prostředí gymnázia, z kterého běhá až mráz po zádech i dusná atmsoféra domova. A za pozornost stojí i notná dávka erotického jiskření, které dotváří svět dospívajícího mladíka, kvůli níž se film nesměl několik let hrát v kinech.
Osobně Fráňu Šrámka příliš nemusím, ale Stříbrný vítr je dokonale převedená adaptace Šrámkovy knihy (skoro bych řekla, že film je lepší než kniha). Filozofické myšlenky o životě střídají občas poněkud zdlouhavé scény "o něčem", ale ty filozofické myšlenky, herecké výkony a stříbrný vítr - tři důvody proč dávám 85%.
