Stříbrný vítr

Mládí nevybouřené tropívá neplechu. Mládí - to je Stříbrný vítr. Období vzdoru, objevování lásek, poznávání dosud nepoznaného. Takový život je i u Jeníka Ratkina, mladého muže, studenta píseckého c. a k. gymnázia, který to nemá jednoduché. Otec se s ním vadí a jeho láska Anička Karasová zvaná Anička posedlá s ním hraje nepříliš počestnou hru. A přesto - bylo nádherné sledovat toto nevšední drama. Ani se nedá věřit, že jeho vznik je datován do temných 50. let minulého století. Václavu Krškovi se podařilo něco neuvěřitelného. Podařilo se mu natočit oslavu mládí - bezelstně a upřímně. Navíc zde můžeme uplatnit metodu queer čtení. Nejlépe to ilustruje jedna z úvodních scén, ve které se Jeník Ratkin přátelsky pere se spolužákem, načež se oba a další jejich kamarádi-spolužáci nazí vrhají do Otavy a pozorují ženy, kterak kropí prádlo. Kamera si žen však příliš nevšímá a větší pozornost věnuje nahým mladíkům a jejich tělům. I v dalších scénách můžeme uplatnit queer čtení. Je tu spousta dotyků a objetí mezi muži, dokonce i napříč generacemi. Na tu dobu neuvěřitelný pokrok. Více je možno zjistit v 71. čísle časopisu Cinepur v článku prof. Lukáše Skupy nazvaném "Všechno je krásné (mezi námi kluky) / Queer aspekty filmů Václava Kršky". (03.10.2010)

„A když přestal plakat a pozdvihl hlavu, ona tam dole již nestála; viděl ji, mizející červenou skvrnu daleko v pastviskách. A přece tu byla u něho, slyšel ji stále ještě mluvit, jak před chvílí k němu mluvila; ale naslouchal jí nyní rád a za každé slovíčko byl jí vděčen, mluv, mluv, prosil, bolí to, bolí, ale je to krásné, snad jsi přece jen divoká ženka, do smrti budu tebou krásně poznamenán…“ (F. Šrámek) (03.09.2014)

Naozaj je to taký lyrický, básnický, teplučký filmík, čo vlastne náramne vyhovovalo k obsadeniu Cupáka, ktorý by dnes bol určite tvárou nejakého toho gay pridu. Ono ťažko veriť v romantický film, keď hlavný herec je od prvého výrazu na opačnom brehu sexuálneho razenia. Na druhej strane to bola životná rola Jany Rybářovej, ktorá hrala vlastne samú seba. Zraniteľná, vnútorne rozpoltená, občas tak maniodepresívne nadšená. To odhalil tento film, jej denníky a nešťastie aj tragická samovražda 2 roky po natočení Strieborného vetra. (17.03.2020)

"Slyším najednou takovou krásnou melodii ve svém srdci... Stříbrný vítr. Takové poselství krásné, slibování mámivé. Odněkud zdaleka a přeci jakoby na dost ruky. Ještě tu není, ale už je blízko." Přemýšlím, natolik lyricky vyznívá již samotný Šrámkův originál a nakolik je to ještě v tomto filmu posíleno zejména jímavou (ba přímo rajskou) hudbou Jiřího Srnky. Ale i samotný Krškův filmový jazyk má v sobě hodně lyriky a poetismu (zejména v pasážích odehrávajících se v přírodě). Šrámkova předloha a zejména pak některé dialogy či verše mohou  dnes již působil poněkud vyčpěle, stále je zde ale poměrně silná výpověď o ideálech mladých či jejich prvních láskách ("....Aničko posedlá"). Za poměrnou silnou pak považuji pasáž, kdy mladý profesor (Vladimír Ráž) brání mladé (zejména pak Radkina) před přehnanou kritičností a podezřívavostí zdejšího kněze. Hodně působivá obhajoba. (18.11.2023)

Já tomuhle prostě věřit nemůžu. Naopak. Když si přečtu nějakou knížku, napsanou před sto lety, udiví mě vždy to, jak se vlastně doba a svět nemění, pokud jde o naše myšlenky, úvahy a víceméně i chování. Takže to, že byl Krška gay, je pro mě jediným logickým vysvobozením, jak přijmout takhle stylizovaný a přehrávaný film. Což o to, ty myšlenky svojí váhu mají, ale ten balast okolo? 4/10 (16.04.2014)