...a Bůh stvořil ženu

Uznávám, že příběh byl dnes už stokrát překonán, ale budu si 100 % stát za tím, že BB dnes překoná málokterá herečka, jíž média veheměntně prohlašují za sex-symbol. Ještě dnes její krása vyráží dech, natožpak před padesáti lety ! Obzvláště scéna u svatební hostiny, kdy BB přijde jen tak v župánku, vezme si hromadu jídla a nijak se netají tím, co se dělo v novomanželské posteli, je tak geniálně sehrána, že nemůže být necitována. Et Dieu créa la femme... cherchez la femme... (05.11.2005)

Filmy o mezilidských vztazích patří k mým nejoblíbenějším. Touha, chtíč, sex a láska jsou tím nejdůležitějším, co žene většinu lidí vpřed. A někdy je sráží. Je to nejsilnější hnací motor, který nás nejvíce naplňuje, uspokojuje, zrazuje, zraňuje a poškozuje. Bojujeme, utíkáme, podvádíme, krademe, loudíme, slibujeme, vyhrožujeme, vydíráme. Vše ve jménu lásky, za kterou se schovává touha a chtíč. Tento film mě svým zobrazením plně uspokojil. Navíc, když partnerské vztahy narážejí na překážku v podobě maloměšťácké morálky, zvyků a pokrytectví. Juliete (půvabná a zajímavá Brigitte Bardot) je mladá dívka s temperamentem, touhou po životě a ženskou krásou tvarů. Její smyslnost a divokost rozpaluje touhy a chtíče, rozehřívá srdce a zatemňuje hlavy. V ruku v ruce s tím ovšem vyvolává také žárlivost, závist a falešné moralizování. Přitom chce žít, ne jen přežívat. Michel Tardieu (dobrý Jean-Louis Trintignant) je fascinován ženskostí a živočišností. Dodává mu odvahy a překonává svůj vrozenou stydlivost, aby bojoval za svůj cíl, který před ním odhalil svou krásu a navždy jej pohltil. Michelův starší bratr Antoine (Christian Marquand) je samolibý floutek, který si rád bere to, co chce. Je přitahován živočišností ženy, ale nedokáže v žádném případě překonat svoji vrozenou maloměšťáckou pokryteckou morálku. Bere, ničí a vysmívá se. Eric Carradine (Curd Jürgens) je velmi bohatý muž, toužící vlastnit nejpůvabnější dívku městečka Saint Tropez. Je to pokušitel, který může nabídnout vše. Není ovšem zcela bez zábran a projevuje se u něj lidská soudnost. A tak se roztáčí nádherný kolotoč milostných vyznání, soupeření, slibů a důkazů. Živočišnost vítězí, pokrytecká morálka křičí a život se prožívá. Z dalších rolí: nejmladší z bratrů Tardieuových, bezprostřední Christian (Georges Poujouly), obezřetná matka bratrů pod vlivem vrozené morálky (Marie Glory), a Julietina zatvrzelá pěstounka paní Morin (Jane Marken). Pro takové ženy nejraději trpíme. Et Dieu... créa la femme. De soleil, les vagues de surf sur l'océan et le parfum enivrant de la lavande. (27.12.2014)

Ve své době odvážný a průrazný snímek, jdoucí velkoryse za hranice běžné a tehdy až dusivé v tomto případě katolické prudérie. Doba, kdy plnoletost nastávala ukončeným 21. rokem života, je dnes stejně nepředstavitelná jako potvrzení lékaře o nenarušeném panenství, vyžádaném místně příslušným biskupstvím. Brigitte Bardotová, zápolící se svou krásou a pubertou se dostává do soukolí, která znají jen tzv. krásné ženy. Oddává se své bouřlivé smyslnosti, ale zcela postrádá schopnost jejího spekulativního pekuniárního zhodnocení, ačkoliv ji v tehdy zapadlém Saint-Tropez má doslova na talíři. Že ve filmu zahajuje svou dráhu jiná mimořádná osobnost francouzské a světové kinematografie hraného filmu, Jean-Louis Trintignant, jakoby míjela všechny komentátory tohoto filmu. Mladík, který se rve o svůj cit, a postupně tak ke zralosti přivádí nejen sebe, ale i svou ženu, která mu tak trochu nečekaně spadla z nebes k nohám, si vede překvapivě zrale a mužně. Ano, i v této době se dospívalo ještě rychle, rozhodně dříve a rychleji než dnes. Závěrečná scéna, v níž vrací svou dívčí ženu do skutečnosti, je triviální jen zdánlivě. Ve skutečnosti je to vítězství mládí a zodpovědnosti nad plochou konvencí, kalkulujícím ideálem žití i nejstarším bratrem, který naopak v této situaci lidsky i rodinně fatálně selhal. Vadimův film je poprávu považován za jeden z důležitých kaménků laviny-vlny rodící se moderní kinematografie hraného filmu, vlny, která nás dělí od někdejšího sentimentalizujícího zvukového filmu třicátých a čtyřicátých let minulého století. (29.12.2010)

"Budoucnost - to je vynález, co kazí přítomnost." Mladá holka se chce bavit, užívat si a motat klukům hlavy. To je jasný a tak se dneska točí svět. V padesátejch letech to ale nebylo tak jednoduchý. Prudérnost všude, poslušnost samozřejmostí a panenství podmínkou. A najednou se zjevila Juliette. Holka dnešní doby, která si šla užít dne  a nepřemýšlela o tom, jaký to bude mít zítra následky. Optikou tehdejší doby to musel být hrozně provokativní film. Já jsem si tedy užil každej provokativní pohyb Juliettiina těla a litoval jsem úplně všechny chlapy, který si připustila k tělu. Nechtěl bych být jedním z nich, mně stačilo se dívat. (23.12.2022)

Tak se mi zdá, že jsem viděl jiný film než mnoho ostatních tady ("nemorální hrdinka", "házení žen do jednoho pytle"...). Nejdůležitější na celém filmu je přeci právě ta vyjímečnost hlavní hrdinky, to, že si dělá co chce bez ohledu na konvence a morálku, řídí se srdcem. Takto nebývaly zobrazovány ani mužské charaktery (maximálně nějací dandyovští podivíni). Podle mě je právě tady jeden z impulzů k celé té formální i obsahové svobodě nové vlny. Minimálně jakési předznamenání. Spontánní hrdinka, která se nevejde do mužských ani dobových představ o chování a to jak dokonale je ztvárněna. Jeden z filmů, jejichž síla je v jednotlivých scénách, a děj je až na dalším místě. Takto si představuji film postavený (pouze) na hlavním hrdinovi v tom dobrém slova smyslu. (02.04.2007)