Láska na polštáři

Ten, kdo psal obsah k tomuto filmu, se díval zřejmě na něco jiného, nebo si to trochu jinak vysvětlil. Je to jeden z největších opusů o lásce, zachycený na filmový pás. Rozjíždí se nenápadně. Jako pouhý dotek náhody a letmé setkání dvou rozdílných lidí. Spořádaný životní styl v jediném okamžiku ztrácí svůj význam. Nezůstane jediné slovo minulosti, není ani žádný pohled do budoucnosti. Je jen přítomnost. Syrová, lehkomyslná, bouřlivá. Přeměňuje oba dva zúčastněné. Ve všech možných barvách strachu. Nenechává jediný základní kámen. Převrací, bourá, unáší. Překonává etiku a pokořuje tabu zakořeněné křesťanské morálky. Zbourá všechno, co bylo předtím, aby vybudoval něco, nad čím obyčejný člověk bude nechápavě kroutit nesouhlasně hlavou. Renaud Sarti (skvělý Robert Hossein) je velice svérázný člověk, který se vymyká všem škatulkám. Nelze uchopit a ani pochopit. Je to talentovaný muž, bohém, bouřlivák, ztroskotanec. Dostává a bere si. Bojí se otevřít a je sevřen strachem. Ze sebe samého, z života, z citu, z úspěchu, ze zklamání. Utíká před svým strachem, tupí ho alkoholem. Bláznivá gesta vyhání až do extrémů, šílenství a nebezpečnosti. Přesto nepoznal nikdy nic silnějšího, vznešenějšího a uspokojivějšího. Geneviève Le Theil (dobrá a půvabná Brigitte Bardot) je existenčně zajištěná mladá žena. Je vytržena ze svého poklidného života a vržena do uragánu citů. Zbavuje se předsudků, ponořuje se do přítomnosti pohybů. Přeměna je bolestivým procesem, který testuje její hranice tolerance a sílu hloubky. Nakonec vychází obrozená a silnější. Její vytrvalost proměňuje vše. Z dalších rolí: laskavý a chápavý sochař Katov (James Robertson Justice), starostlivá Genevièvina matka (Jacqueline Porel), odstavený snoubenec Pierre Leroy (Jean-Marc Bory), básník Coco (Jean-Marc Tennberg), a Katovova přítelkyně Raphaële (Macha Méril). Láska slaví svůj triumf. Ve svých citech, ve svých prožitcích, ve své rozpínavosti, která překračuje vše uchopitelné i neuchopitelné. (29.12.2014)

"Tvé tělo není obscénní. Obscénní je způsob, jakým si tě ten pán prohlížel. A to, na co myslel." Mám podezření, že tohle bylo umění. To by totiž vysvětlovalo, proč jsem se tak nudil, i když se před kamerou producírovala nádherná Genevieve. On tam totiž s ní byl i intelektuální plácal Renaud a ten mě dost nebavil. Možná i on byl nádhernej, v čemž se ovšem tak nějak nevyznám, ale ta jeho tyranská dušička plná skrývanýho citu mě dost nudila. Být Genevieve, tak ho přetáhnu pánví a jdu si užívat s nějakým jednoduchým nadržencem. Třeba se mnou. Leč nestalo se a tak jsme spolu všichni tři trpěli až do konce. (23.02.2023)

Hned jak Roger Vadim uviděl Briigitte Bardot, tak se do ní zamiloval a provdal se za ní. Hezká věta v jeho autobiografii:-) S mnohými recenzenty souhlasím, ale přece jen mám zvláštní pocit, že se místy tlačilo moc na pilu. Ty hysterické záchvaty rvaly uši, jistá upjatost postav mě trochu rušily a já se chytla až v té druhé polovině, která byla i myšlenkově hutnější. To se mi zdá na vysoké hodnocení dost pozdě. Robert si svou roli mužského, který je unavený životem daleko víc užíval než Brigitte, která má sice moc hezkou tvář i postavu a kamera se jí snažila zvýraznit, co to dá, ale co se týká její výrazové škály, tam bych měla výhrady. Nedá se nic dělat, ale Hosseinova hraběte z Angeliky snad už žádná jiná role nepřekoná, tam ho mám pevně zafixovaného a některé melodie mi ho přímo evokovaly. Za mě mírné zklamání. (27.08.2015)

Vadimův úsměvný pokus o psychologickou studii odcizení moderního člověka, jehož italskou inspiraci stvrzuje toskánské finále. Režisér suverénně vládne svými loutkovými postavami a neúnavně je postrkuje po schematické dějové ose, bezmála donekonečna. Hlubinný ponor do duší rozkolísaných nesrozumitelným pocitovým puzením, probouzejícím instinkty a matoucím myšlení, který by měl divákem spíše otřást a vybídnout ke konfrontaci, nemístně estetizuje (a podnětnost tak oslabuje) imaginativně přebujelou konstrukcí pateticky prožívaného střetu mezi buržoazním nehybnem interiérového ženství (symbolicky kříšeného /krbovým/ ohněm) a agresí bezradné umělecké bohémy vyzbrojené výlučně klišovitými nápodobami života (s naivně se vracejícím quijotským leitmotivem). Výsledek není krásný (ani dojemný), nanejvýš atraktivní… Charmant, rien de plus. (18.10.2015)

Říká se, že spravedlnost je slepá a láska zaslepená. Ale tato láska, láska Genevieve k Renaudovi není pouze zaslepená, nýbrž totálně slepá. Že by byl Renaud brutální násilník, jak se píše v obsahu k tomuto filmu, říci nelze. Lze ovšem říci, že se jedná o obzvláště vychytralého, ale současně i psychicky nevyzrálého člověka, který dokáže bezohledně zneužívat bezmezné zamilovanosti své obětavé partnerky. Zamilovanému se těžko radí. Ten vidí věc zcela jinýma očima, než jeho okolí. A proto myslím, že tento příběh nevšední a nenormální lásky by měli vidět všichni zamilovaní, aby se jim případně pootevřeli kukadla. A že příběh skončí na samotný závěr nečekaně a dokonale? To bych tedy netvrdil komentátorko Jeanne. Ba naopak, zaslepenost vyhrála a rozum zůstal v koncích. Nebo !!?? ... ohh, ne !! ... že by mi něco v těch metaforách uniklo? :-) Očekával bych závěrem dramatičtější, zmateným rozumem a rozdrásanou duší vyprodukované vyústění, ale tenhle konec se dal s přihlédnutím na předcházející průběh děje předpokládat. Ach ta láska, .... je opravdu slepá! (30.12.2008)