Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Rihan
    ***

    Pro naplění komerčních cílů filmu zvládl T.Maguire sehrát roli velmi dobře. Osobnost Bobby Fischera je však sama o sobě stále do jisté míry zahalena určitým tajemstvím (a zůstane dál i po shlédnutí tohoto filmu). Ať už tím, že se stáhl do ústraní z důvodu psychických problémů a přerušil kontakt se světem či záhadnou cenzurou USA faktu, že se nejlepší šachista USA údajně pomátl. Prohlašoval, že je sledován americku tajnou službou. Ať tak či tak, Bobby zůstane jedním z nejlepších šachových mágů světové historie a současnosti šachu. P.S. - Pozlátko zafungovalo, ale smutek z nevysvětlených životních zákoutí B.F. zůstává...(10.12.2015)

  • Lischai
    ***

    Za mě ne. Není to film o tom, jak Fischer zápasí se Spasskim, ale jak si Fischer ujíždí na divnostavech a otravuje lidi kolem sebe. Té postavě se moc nedá porozumět, sympatizovat s ní nebo s ní jít příběhem. Vidíme minuty a minuty záběrů jak Fischer kouká na věci, rozmontovává telefony, mluví o židospiknutí a slyší kroky na chodbě, ale prakticky žádné pochopitelné interakce s jinými lidmi. A i když je Spasskij na plátně zlomek času co Maguire a nic tam nedělá, tak je mnohem sympatičtější a pochopitelnější než hlavní hrdina, což mi u totohle typu životopisného sportovního dramatu připadne jako problém.(3.6.2016)

  • Radek99
    ***

    Velký příběh Studené války na 64 polích...je překvapivě tuctový film.(5.6.2016)

  • Jara.Cimrman.jr
    ***

    "Klidně zahodíš všechno kvůli penězům a pomerančům?" Třetí světová válka se přenesla šachovnici a chudý Američan, podporovaný pouze knězem, porazil bohatého Rusa i s týmem velmistrů. Pro mne bylo trošku utrpením sledovat paranoidního kreténa, tedy vlastně jediného amerického mistra světa, kterak je nervózní z novinářů, publika, telefonu, kamer i pohybu Země ve vesmíru. Navíc mne trošku mrzí, že při svém vítězství ani jednou nepoužil únik jezdce mimo šachovnici, nezahájil zákopovou válku pěšců a nedal ani jeden gól věží. Nicméně mi byl sympatický tím, že si v roce 1992 odseděl se Spasským odvetu v Jugoslávii, za což se v "nejsvobodnější" zemi stal z hrdiny psancem. Velká gratulace za Atlantik.(19.5.2016)

  • verbal
    ****

    Vrcholové šachy jsem vždycky považoval za terapeutický nástroj, pomocí kterého si dva uhrovití psychotičtí ufoni tlumí autistické záchvaty. Samozřejmě je mistrovsky ovládám a obohatil jsem jejich dějiny tak zvaným Verbalovým gambitem, což je mat prvním tahem. Teď jsem dozajista několik těch poďobaných postiženců zacyklil, takže než se vycukaně složí na podlahu s pěnou u huby, raději abych svůj geniální tah vysvětlil. Za mou dlouhou a bohatou šachovou kariéru jsem zjistil, že si sto procent těch elektronů myslí, že se táhne jen dopředu! Proto každou partii prostě otevřu dámou na D9 a šachmat. Jako velmistr samozřejmě vím, že přes ty otravné pinčlíky nemůžu, a tak jednoduše vycouvám, obejdu šachovnici a napálím jim to pěkně zezadu rovnou za bezmocného krále. No, a pak už jen stačí třísknout do budíku a na jejich obvyklou námitku „Ale to přece nemůžeš!“ s ironickým úšklebkem zareagovat „Já můžu všechno, kokote!“. Když se tedy povznesu nad nějaké ty následné nepodstatné hemzy neumětelů z Šachové federace, tak jsem všechny své dosavadní partie s bílými jednoznačně vyhrál a donutil ELO každého z těch nehezkých retardů škemrat „Dount bring mí daun!“, jako by už to snad od narození dauni nebyli. Tudíž jsem vzhledem k výše uvedenému do toho šel plný slastných očekávání kvalitní hybernace při bandě unylých partiářových anotací slintajících mutantů s tiky, jímž ze špatně padnoucích tesilek při sedu vykukují atrofované, sýrově bílé holeně. Hezky jsem si připravil polštářek, načechral tygrované leskymo, demonstrativně hlasitě zívnul, ulehnul … no a pak jsem skoro dvě hodiny oka nezamhouřil. Tenhle Éda Cvik to totiž dramatizačně a režijně zmáknul na jedničku a na nějaké detailní popisování toho, jak nejlépe dvěma prsty uchopit pindíka a objet s ním dámu, nebo v případě těch sexuálně dezorientovaných krasavců spíš krále, se téměř zcela vysral. Udělal z toho v podstatě strhujícího a překvapivě zábavného Atrorockyho, ve kterém se mlátí jen do šachových hodin, načež se neuroticky cuká hlavami, a kde naopak ze všech sil fandíte sympatickému kůl Rusákovi, aby tu asociální, pošahanou a arogantní ropuchu, kterou Touby se svým zjevem neměl ani trochu problém přesvědčivě zmáknout, dostal svým matem co nejdříve k terminálnímu záchvatu a následně do komatu. Po skončení pak máte neodolatelnou chuť adoptovat si Davida Navaru, abyste jej mohli doma zavřít do klece a dávat mu třikrát denně rány elektrickým obuškem. Opravdu jsem na rozpacích, jestli duševně postiženým existencím, které jsou sice schopné díky své poruše brilantně vykombinovat, jestli vám za dvě hodiny urputného mnutí brady a kompulzivních záškubů hodí šachovnici do xichtu, ale jinak jsou úplně na hovno, stavět pomníčky, nebo je neprodleně hospitalizovat. Nicméně tohle byla poutavá a kulantní exkurze do mentální zoo, která utekla rychleji než atletická desítka, před níž v parku s lascivním úsměvem rozhalíte baloňák!(9.1.2016)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace