Nádraží 19. století (TV film)
Dokumentární
Česko, 1997, 14 min
Obsah
-
Zvláštní postavení v architektuře zaujímají stavby nádražních budov. I když patří mezi ta díla, která jsou velice často navštěvována, tak se přitom těší jen malé pozornosti. První vlak projel naším územím roku 1839, když severní dráha císaře Františka spojila Vídeň s Krakovem. Potřeba nádražních budov vznikla současně s rozvojem železnic. Navíc jich bylo třeba hodně a najednou. Architektům se v krátké době podařilo vytvořit charakteristický drážní styl, který našim železnicím vtisknul jednotný a přitom neopakovatelný ráz. Všechna nádraží měla vstupní halu, čekarnu, úschovnu zavazadel, provozní místnosti, služební byt i restauraci. Kdo znal jedno nádraží, snadno se orientoval i jinde. V průběhu 150 let se při jejich stavbě uplatnily různé stavební slohy. V roce 1845 přijel první vlak do Prahy do míst, kde je nyní Masarykovo nádraží. Železniční provoz prorazil městské hradby a otevřel Prahu světu. Projekt architekta Antonín Jünglinga a stavitele Jana Pernera byl tak nadčasový, že se jeho klasicistní rysy zachovaly dodnes v téměř nezměněné podobě. I z hlediska pohodlí cestujících je jeho koncepce stále moderní. Zvláštní vchod vedl do salonku, kde císař František Josef I. trávil chvíle před odjezdem. Interiér má původní neorenesanční vzhled. Na krbové římse je busta Jana Pernera, prvního stavitele železnic. Cestující ve vlacích však takové pohodlí neměli, seděli na dřevěných lavicích. Stavební slohy se promítaly nejen do budov, ale i do architektury salonních vozů. Příkladem může být audienční vůz Františka Josefa I. Při stavbě nádražních budov se secese stala spíše zvláštností, protože přišla příliš pozdě. Jednou z mála takových staveb je pražské hlavní nádraží. Původní nádraží z roku 1870 mělo podobu renesančního zámečku, který vyprojektovali architekti Ullmann a Bavitius. Na konci století přestalo vyhovovat a na novou budovu byla vypsána soutěž. Komise vybrala návrh architekta Fanty v podobě velkolepé secesní budovy. V roce 1967 se stala památkově chráněným objektem. Se stoletím páry zmizely parní lokomotivy i budovy, které k nim patřily - výtopny i vodárny. Ale nádražní budovy nám stále slouží. (oficiální text distributora)
Zvláštní postavení v architektuře zaujímají stavby nádražních budov. I když patří mezi ta díla, která jsou velice často navštěvována, tak se přitom těší jen malé pozornosti. První vlak projel naším územím roku 1839, když severní dráha císaře Františka spojila Vídeň s Krakovem. Potřeba nádražních budov vznikla současně s rozvojem železnic. Navíc jich bylo třeba hodně a najednou. Architektům se v krátké době podařilo vytvořit charakteristický drážní styl, který našim železnicím vtisknul jednotný a přitom neopakovatelný ráz. Všechna nádraží měla vstupní halu, čekarnu, úschovnu zavazadel, provozní místnosti, služební byt i restauraci. Kdo znal jedno nádraží, snadno se orientoval i jinde. V průběhu 150 let se při jejich stavbě uplatnily různé stavební slohy.
V roce 1845 přijel první vlak do Prahy do míst, kde je nyní Masarykovo nádraží. Železniční provoz prorazil městské hradby a otevřel Prahu světu. Projekt architekta Antonín Jünglinga a stavitele Jana Pernera byl tak nadčasový, že se jeho klasicistní rysy zachovaly dodnes v téměř nezměněné podobě. I z hlediska pohodlí cestujících je jeho koncepce stále moderní. Zvláštní vchod vedl do salonku, kde císař František Josef I. trávil chvíle před odjezdem. Interiér má původní neorenesanční vzhled. Na krbové římse je busta Jana Pernera, prvního stavitele železnic. Cestující ve vlacích však takové pohodlí neměli, seděli na dřevěných lavicích. Stavební slohy se promítaly nejen do budov, ale i do architektury salonních vozů. Příkladem může být audienční vůz Františka Josefa I.
Při stavbě nádražních budov se secese stala spíše zvláštností, protože přišla příliš pozdě. Jednou z mála takových staveb je pražské hlavní nádraží. Původní nádraží z roku 1870 mělo podobu renesančního zámečku, který vyprojektovali architekti Ullmann a Bavitius. Na konci století přestalo vyhovovat a na novou budovu byla vypsána soutěž. Komise vybrala návrh architekta Fanty v podobě velkolepé secesní budovy. V roce 1967 se stala památkově chráněným objektem. Se stoletím páry zmizely parní lokomotivy i budovy, které k nim patřily - výtopny i vodárny. Ale nádražní budovy nám stále slouží. 
