Stopování polozapomenutého krále béčkových filmů jde stejně jako Ulmerovy žánrovky rovnou k věci, tedy k filmu. Obsáhlejší probádání režisérova života by tak jako tak zkomplikovala jeho baronoprášilovská povaha, kdy například s oblibou tvrdil, že se narodil ve Vídni, nikoli v méně vznešené Olomouci. O inspiraci, kterou jim byl pro jejich způsob tvorby (Objížďku podle legendy natočil za šest dní), rozmlouvají nejen lidé, u nichž by se to dalo předpokládat (Bogdanovich, který s nim vedl rozhovor, Corman, který natáčel s podobnou úsporností), ale také Wim Wenders. Škoda minimu prostoru vyhrazeného Ulmerovu vlivu na francouzskou novou vlnu, skrze níž zvláštním obloukem došlo k oživení jeho legendy také ve Spojených státech. Je sympatické, že i když k tomu osobnost Ulmera, známého mimo okruh nadšenců pouze díky dvěma filmům (Černé kočce a Objížďce), svádí, tvůrci nevytvářejí nové mýty a ponechávají otevřenou otázku, nakolik zásadní roli v dějinách kinematografie tento muž vlastně sehrál.(7.8.2011)