George Harrison: Living in the Material World

Harrisonovo složité hledání pevného bodu v sobě samém vcelku hladce zapadá mezi Scorseseho hrané filmy s mužskými protagonisty, kteří pochybují, zda zvolili správnou cestu, a zároveň zčásti odráží životní cestu samotného režiséra. Harrison i Scorsese byli vychovávání dle přísných katolických zásad a vyrůstali mimo okruh svých vrstevníků. Oba dva rovněž našli útočiště ve světě hudby a filmu. Umění se tak pro ně stalo mnohem více než jenom všednodenním zpestřením. Povýšili jej mezi přední důvody své existence. Přes podobnou jejich osudů si Scorsese snaží udržet kritičtější odstup než ve svých cinefilních, dokumentech o filmech a filmařích (Moje cesta po Itálii, Dopis Eliovi). Nepřevažuje adorační tón, zdaleka nejde o pietní stavění pomníku. Scorseseho zajímá více Harrisonova osobnost než jeho dílo, které by bylo snazší nekriticky obdivovat – tím, a také kvantitou sesbíraného archivního materiálu, si vysvětluji, proč je hudba přítomna převážně v podkresu, nikoli formou koncertních záznamů. Scorsese ale nezůstal u vršení méně známých fotek a videí. Mozaika Harrisonova života z nich dává dohromady s péčí archeologa, který z drobných úlomků kostí skládá dinosaura. Každý střípek minulosti je promyšleně začleněn kontextu „vyprávění“. Po videu s aktivně fotícími beatlesáky tak například následují fotografie, které tehdy brouci pořídili. Vypadá to logicky a samozřejmě, ale nepochybně jsou za tím hodiny nesnadné práce. Nejoddanějším fanouškům Beatles budou některé části dokumentu nepochybně připadat zkratkovité a jiné zase neadekvátně dlouhé. Pro mne jakožto posluchače, který Beatles respektuje, ale nezbožňuje, se ovšem v průběhu těch tří a půl hodin George Harrison změnil z tichého, docela nenápadného hudebníka se smutným pohledem, v člověka nesmírně talentovaného, hodného obdivu a svou povahou fascinujícího. 80% (16.10.2012)

My sweet George, my George, my George..I really want to see..I really want to be with you..I really wan to see you George, but it takes so long, my George..my sweet George, my George, my George..I really want to know you..I really want to go with you..I really want to show you George, that it won't take long, my George..my sweet George.. (08.03.2012)

George Harrison. Můj oblíbený Brouk díky jeho pomániové hudbě, jeho přístupu k životu, jeho charakteru. Dokument přesně vyjadřuje můj názor či přístup k němu. Je to spíše pocta, náhled na Harrisona než dokument o jeho životě. Nebo aspoň takový dojem jsem si odnesl. Záběr s tulipány mi ho nějak tak krásně reprezentuje. -"Come into the control room and have a listen and see what we've been doing. And if there's anything you don't like, tell us." -"Well, I don't like your tie for a start." (15.02.2012)

O Harrisonovi jsem věděl pouze, že byl kdysi jedním z Beatles. Kdyby tento dokument natočil kdokoliv jiný než Scorsese, patrně by u toho zůstalo. A nejspíš by to byla škoda. Scorsese hudebníkovy osudy rekonstruuje skrze archivní nahrávky a rozhovory s lidmi z jeho okolí, tedy žádný komentář doprovázený víceméně ilustrativními záběry. A přes hrozivě vypadající stopáž mě to nudilo vlastně jen ke konci, kdy už na mne bylo těch mystických keců paní Harrisonové moc. Na druhou stranu tam vystupovali i Eric Idle a Terry Gilliam, což svědčilo zábavnosti podávaných informací. (07.11.2012)

Martin Scorsese má slabost pro hudbu. Líbila se mi už jeho série ´The Blues´ z roku 2003 a dokument ´No Direction Home: Bob Dylan´ z roku 2005. Pokaždé jde na věc zeširoka, najde spoustu lidí, kteří mají, co říct. George Harrisona jsem měla spíše za toho ´tiššího´ z Beatles. Jak je ale vidět, měl spoustu osobních přátel, o kterých další lidé moc nevěděli. Eric Idle v dokumentu říká, že na Georgově pohřbu se sešlo mnoho známých nebo význačných lidí z mnoha oborů a jenom koukali po sobě a přemýšleli o tom, že George měl neuvěřitelně široký záběr zájmů. Byl producentem filmu ´Life of Brian´, dokonce kvůli němu zastavil i svůj dům. Kamarádil s Jackiem Stewartem, britským závodníkem Formule 1, povídali si o pocitech při závodění a při skládání hudby. Také za projektem ´Travelling Wilburys´ stál George. Hudebníky do party (Bob Dylan, Jeff Lynne, Roy Orbison, Tom Petty) si vybral spíše podle toho, aby se s nimi lidsky snesl. George se stal bohatým jako mladý muž, osvobodil se od průbojnějších kolegů v Beatles, a pak už mohl dělat, co jen chtěl. Nic ho nelimitovalo. Když je výběr neomezený, je pak těžké si vybrat. A tak George bral jednu věc za druhou tak, jak jim přicházel na chuť. Asi by byl se sebou spokojený, lidé na něho spomínali v dobrém. (03.10.2014)