poster

Imaginární lásky

  • Kanada

    Amours imaginaires, Les

  • slovenský

    Imaginárne lásky

    (festivalový název)
  • anglický

    Love, Imagined

  • anglický

    Heartbeats

Drama / Romantický

Kanada, 2010, 96 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Vančura
    ***

    Film, jehož trailer na mě v kině zapůsobil jako zjevení. O to bolestnější bylo zklamání, když jsem po zhlédnutí celého snímku zjistil, že trailer v podstatě obsahoval z filmu to nejlepší (mj. scénu blížícího se setkání všech tří hlavních postav podbarvenou coververzí songu „Bang Bang (My Baby Shot Me Down)“ od Cher v podání Dalidy). Současně film, u kterého jsem si nemohl nevzpomenout na můj oblíbený úryvek z eseje J. Wintersonové „Sémiotika sexu“: „V jakékoli diskusi o umění či umělcích je heterosexuální orientace upozaďována, zatímco homosexualita je naopak zdůrazňována. To, s kým člověk šuká, je mnohem důležitější než to, jak píše, což je možná dané tím, že čtení vyžaduje mnohem větší úsilí sex. Nebo možná tím, že slovo „sex“ je mnohem víc vzrušující než slovo „kniha“. V jednom rozhovoru s mladičkým X. Dolanem (šokovalo mě, že mu v době uvedení Imaginárních lásek do kin bylo teprve 21 let, a přitom to nebyl jeho první film) jsem se dočetl: "I’m gay. I’ve always been. But it doesn’t define my craft or style. I don’t have any craft or style! What defines my films is the story. I want to be a great storyteller. Not a gay director. Not a director. I’m a storyteller! I’m not a gay filmmaker.“ Což mi osobně přijde trochu zvláštní: režisér o sobě prohlašuje, že nechce být vnímám jako režisér - gay, přitom hlavní vtip Imaginárních lásek spočívá v tom, že profláklé téma milostného trojúhelníku ozvláštňuje právě prvkem homosexuality, a je si toho dobře vědom. Vynecháme-li z Imaginárních lásek homosexuální motiv, dostaneme v podstatě Bertolucciho Snílky z r. 2003 – tyto dva filmy mají mimochodem společné i to, že se v jedné z hlavních rolí objevuje Louis Garrel. Imaginární lásky fungují jako artová chuťovka pro zmlsaného diváka, který chodí s bezpředsudečnou otevřeností do kina na snímky, které by v multikině nikdy vidět nemohl. Odhodíme-li ale sympatie k umělecké razanci mladíčka, který si navzdory svému mládí razí cestu dobře zvládnutou prací s filmovým vizuálem a hudbou, musíme přiznat, že je to zatím málo, a jeho hlavní ambice – být "great storyteller" - mu zatím zrovna dvakrát nevychází. Obsahová stránka zde totiž dostává dost na frak, a neubránil jsem se příležitostné nudě až povzdechu, zda by Imaginární lásky nefungovaly lépe jako krátký film. Neodbytně se zde nabízí srovnání s filmovým debutem staršího Toma Forda „Single Man“ z r. 2009, který mě na rozdíl od „Imaginárních lásek“ zasáhl nepoměrně více. Tom Ford je o 28 let starší než Xavier Dolan, oba jsou homosexuálové, oba ve svém filmu tematizují lidskou potřebu lásky a spřízněné duše, nezávisle na pohlaví. Oba pracují s artovou poetikou, oba snímky jsou vizuálně vycizelované a podbarvené skvělou hudbou, v obou se zdánlivě nic neděje, přestože hlavní postavy prožívají svá soukromá dramata, až tragédie. Tam, kde se však X. Dolan teprve rozkoukává, nabírá dech a svou režijní nejistotou nedokáže přesvědčivě vést mladé herce (včetně sebe samotného v hlavní roli), a pouze se vzdáleně přibližuje k nějaké generační výpovědi, tam T. Ford suverénně pracuje s filmovým obrazem beze slov, a neskonale lépe se mu daří něco sdělit. Tam, kde se Imaginární lásky jen lehce otřou o emoce, aby ve výsledku stejně působily prázdně a zbytečně, tam Single man brnká na univerzální pocity každého z nás, a ve výsledku je neskonale přesvědčivější a cílevědomější. Ač nerad, musím se stejně opět vrátit k věku X. Dolana – myslím, že je to talentovaný mladík, o kterém ještě uslyšíme, ale podruhé bych na Imaginární lásky do kina nešel. Dělají-li dva totéž, není to vždy totéž – možná, že kdyby s natočením Imaginárních lásek počkal minimálně do překročení třiceti let (T. Ford si svůj filmový debut odbyl v 48 letech!), mohl vzniknout skutečně silný film. To by ale už nebyly ty samé Imaginární lásky, jejichž hlavní síla je právě v mládí všech herců a svěžesti celého filmu. Síla, a současně hlavní slabina, protože mi zde chybělo nějaké podložení životními zkušenosti, které jsem cítil u mnohem staršího T. Forda. Imaginární lásky jsou jen takové polechtání diváka, asi jako když píchnete slona špendlíkem. Citlivější jedinci se v tom mohou poznat, leckdo si může prostě jen užít vystajlovanou image hlavních postav, ale pro mě osobně je to málo, a od silného artového filmu o lidských vztazích chci víc. Slabé 3*, s tím, že budu X. Dolana dál sledovat. UPDATE 6. 4. 2015 - Po novém zhlédnutí po letech jsem se ujistil, že na mých původních slovech netřeba nic měnit. Není to vyloženě špatný film a je tam pár pěkných nápadů, ale žádná sláva to také není. Nejvíc mě na tomto filmu asi baví soundtrack a herectví Monie Chokri - strašně zajímavá herečka, na kterou mě hrozně baví koukat. Duo Schneider & Dolan mě naopak moc nebere, byť k druhému jmenovanému člověk samozřejmě cítí jistý respekt, protože si ve filmu nejen zahrál, ale sám ho i režíroval podle vlastního scénáře. Navíc mi přijde, že ten film překvapivě rychle stárne, viděl jsem ho skoro po 5 letech od premiéry a působil na mě dojmem, jako by byl mnohem starší (outfity herců, použitá hudba, prostředí, kde se pohybují...). Plus nově jsem měl neodbytný dojem, že Dolan se v některých záběrech hodně inspiruje filmy Kar-wai Wonga - obzvláště v jedné scéně, v níž jde Marie po ulici za hlasitého hudebního podkresu, a kamera ji zabírá zpomaleně zezadu, to je přece jak vystřiženo ze STVOŘENI PRO LÁSKU. Pokud je tam takových momentů víc, jsou IMAGINÁRNÍ LÁSKY ještě horší film, než jsem si myslel.(17.4.2011)

  • Radek99
    ***

    Povrchní film o povrchních lidech. Zaplnit prostor modely a modelkami funguje možná ve videoklipu, ve filmu to po nějaké chvíli ale nudí. A to i s použitím všech těch stylových retro prvků. Stejně nudí celá manýra pana režiséra, který je dle mého vjemu až přespříliš zaujat povrchním fetišem retro hadříků, bot a stylových účesů. O zpomalených ,,new-fashioned" záběrech nemluvě. Možná je v tom zakódováno něco hlubokého o queer komunitě, já to ale tak nějak správně nerozkódoval...(30.12.2010)

  • POMO
    ****

    Čo do schopnosti režiséra vyjadriť pocitové okamihy v medziľudskej chémii doslova výnimočný film. Obzvlášť, ak má tvorca neuveriteľných 21 rokov a súčasne hrá hlavnú postavu. Moc príjemná „festivalovka“.(6.1.2011)

  • liborek_
    ***

    (Pozor, možný spoiler!) Imaginární lásky... Les Amours imaginaires... Do jisté míry to je studie zkoumající anatomii "patologické zamilovanosti", tedy fenoménu, který nemá s láskou nic společného, který se však za lásku rázně vydává; fenoménu, který je vlastní postmoderní společnosti a civilizaci mačkátek a bezdrátové komunikace. V hlavní roli je trojúhelník sestavený ze tří dutých stran a vyplněný prázdnem a frustrací. Základní linie je banální: Idol + dva sokové a postupná degradace vztahů založená na vzájemném boji o "lásku". Příběh je však nepodstatný, stejně jako (víceméně pouze zpestřující) detail že o idola bojují opačná pohlaví - každé ze své hetero- či homo-pozice. Podstatné je, že film celkem výstižně poodkrývá symptomy tuposti moderní formy mezilidských vztahů: Naprosto totální povrchnost, pozérství, pseudointelektuální exhibicionismus, ztrátu soudnosti, psychickou labilitu, nestálost-těkavost, nejistotu, nevyrovnanost, špatně skrývanou nucenost.... Postavy se v tomto filmu chovají dle stejných vzorců: žijí v iluzi vlastní jedinečnosti, avšak propast hlubokého narcismu jim neumožňuje širší pohled na svoje velice vypočitatelné myšlení a konání. A to se týká v podstatě všech postav ve filmu bez výjimky. Ve filmu vlastně není žádná sympatická postava. Jednotlivé postavy touží po vášnivé lásce, ale ve skutečnosti vlastně neví, co chtějí. Jde jim o uspokojení jakýchsi imaginárních potřeb, které sami neumějí definovat. Že jim jde pouze o sebe, je nutné dvakrát podtrhnout. Usilují o "lásku", pro ukojení sexuální potřeby - kterou dle všeho od lásky bez problému oddělují - si však chodí za neutrálními milenci... Nutně to musí mít za následek nesnesitelné psychické pnutí a frustraci. Bezvýchodnost takto degradovaného pojetí mezilidských vztahů pak akcentuje závěrečné vteřinové vystoupení nového idolu (Louis Garrel). Vše začíná nanovo... __ Film je zajímavě doplněn o zdánlivě nesouvislé osobní zpovědi dalších postav. Tyto zpovědi však mají zesilující účinek. Zajímavá je kamera i výběr hudby - přičemž jejich nejvtipnější kombinací jsou zpomalené záběry na Francis a Marii, které dokonale podtrhují jejich trapnost a marnost. Tento způsob života je tím zesměšněn. Jinak film má i pár slabých míst. Ne vše funguje úplně perfektně, ale celkový dojem je spíš kladný. 3,5*(16.4.2011)

  • Stanislaus
    ****

    Stejně jako u knižního Eragona, tak i tohoto filmu je ohromující skutečností velmi nízký věk autora (v tomto případě režiséra i scenáristy v jedné osobě). Ze začátku mě rušila (asi?) ruční kamera a nepřirozené a neodůvodněné zoomy, avšak po chvíli jsem si na to zvyknul. Celý film je natočen ve velmi blízkých záběrech (detailech tváří, hlav a jiných částí těla), takže to působí o něco více intimněji. Spousta scén byla zpomalena, aby si divák získal přehled o dění a byla doplněna o nádhernou hudbu. V kontrastu s detaily se zde vyskytlo mnoho scén zezadu, což působilo takovým odstrčujícím dojmem, který naznačoval jistý odstup. Doplnění o různé výpovědi lidí a barevné svícení při intimních scénách přidalo jen na působivosti tohoto filmového počinu, který si podle mě zaslouží pozornost. Malá poznámka na konec: Marie (Monia Chokri) vypadala ve svých retro šatech a účesu kouzelně. Zkrátka pěkný zážitek, který těží z jednoduchého příběhu, nenásilně hrajících herců a pěkné hudební a vizuální stránky.(24.5.2012)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace