Máme papeže!

Máme papeže! Ups! Ehm... Myslím, že byl načase zase jednou snímek o tom, kdy namísto někoho nepravděpodobného, který se ovšem svého úkolu přes všechny peripetie zhostí bravurně a všichni nakonec zatleskají, padne volba na někoho nepravděpodobného, který ovšem zaváhá a projeví lidskou ztrátu sebedůvěry. O tom, jestli se se svou slabostí vyrovná a přijme boží volbu a zodpovědnost z toho plynoucí,je právě drama Habemus Papam. Jde o drama, kterým se line náznak humoru a komedie, ovšem jen v té míře, v jaké ji obsahuje prostý život sám. (07.06.2012)

Moretti je v první polovině zanícený uspávač hadů, v té druhé pohotový a inteligentní bavič dramatik najednou, který servíruje vzhledem k tématu nekorektní vtípky a dějové zvraty. Celkový dojem z filmu je tedy díky druhé polovině lehce pozitivní, ale vyžaduje úporné přežití poloviny první, což může být pro leckoho opravdu úkolem neřešitelným. Ostatně, stejně jako "papežování" pro nového Morettiho Papeže... (26.08.2012)

No vzhľadom na aktuálnosť týchto dní, siahol som aj po tomto filme. Veľmi ma to až tak nelákalo, ale zmienka o ateistickom režisérovi ma nakoniec k tomu primäla. :) Musím povedať, že keby to bol veriaci režisér asi by to ešte viacej zhumornil, takto som mal dojem akoby sa režisér trocha obával ohlasov prísnych užívateľov csfd. :) Ale ten volejbal medzi kardinálmi či "oduševnená" kázeň mladého kňaza v prázdnom kostole pre dvoch veriacich aj tak vyvolali úsmev. Dobrá ( a pravdivá) bola aj záverečná scéna pri prejave ... slová vyvolávajúce široký úsmev spokojnosti na tvárach davu a kardinálov "Pan si dobre zvolil .. nerobí chyby ... " vzápätí sriedajú slová o rezignácii ľudskej bezmocnosti a napriek tomu odvahe povedať (priznať to verejne) . a potom už len stiahnuté vlajky koniec slovám chvály a spevu sklamané a zahanbené tváre skryté v dlaniach a úžasný otáznik v tvárach davu ... čo bude ďalej ????!!!!! ? (dobrý snímok) :) (14.03.2013)

Poslední pokušení Krista v postmoderním nátěru 21. století. Paralel se Scorseseho legendárním filmem je dost, přesto se film Nanni Morettiho liší v jedné zásadní věci, totiž v kvalitě mimiker - zatímco Martin Scorsese točil svou filmovou adaptaci kontroverzní knihy apriori jako vážné drama, Habemus Papam je dovedně maskováno coby odlehčená komedie a dokonce až fraška (tolik typická pro tvorbu levicových italských umělců), v níž kardinálové při konkláve hrají volejbal a papež nutně potřebuje sezení s psychoanalytikem - jak už to ve fraškách bývá, paradoxně právě bezvěrcem. Smysl celého snímku je ale někde docela jinde. Dlouho jsem si coby divák nebyl jist, zda je film určený především pro věřící, speciálně katolíky, dostatečně sdělný i pro člověka pochybujícího či nevěřícího. Ale s postupujícím dějem (a především pak při katarzi nečekaného finále) jsem pochopil, že Habemus Papam je především pro takového diváka, neboť pochybující papež je právě jím samým. Tedy mnou. A jestliže se právě režisér filmu obsadí do role ateistického intelektuála vzývajícího jako nejvyšší božstvo Freuda, přičemž jeho milovaná manželka, psychoanalytička!, žije již delší dobu ve svazku s jiným mužem, je stejně nešťastnou figurou jako dotyčný papež. Lidé sice hodnotí tento snímek vysoko, ale přesto často jeho podstatu vůbec nechápou, zmátly je ony dokonalé mimikry. Píší něco o tom, že ,,papežové mají své dny" nebo podobné bláboly a zjevně jim nedochází, že ten film je v podstatě těžce depresivní... Máme papeže, to ano. Bůh je ale mrtvý, Freud taky... PS: Neuvěřitelné vizionářství tvůrců tohoto filmu asi nejlépe vyplyne rastrem roku 2013, když na svůj pontifikát abdikoval Benedikt XVI., první papež za posledních tisíc let, který odstoupil dříve než umřel, tedy analogicky se Scorseseho Ježíšem Kristem předčasně slezl ze svého kříže... (15.04.2012)

Tak tento film si mě dokázal získat. Nikdy by mě nenapadlo, že se tak skvěle pobavím u filmu o volbě papeže. Film skvěle balancuje na hraně mezi dramatem a komedií, nespadne však ani na jednu stranu a vůbec to není nábožensky založený film, režisér Moretii nestojí ani na straně věřícího, ani na straně nevěřícího, ale na straně člověka. Hlavní postava je skvěle vyobrazena, zkrátka jen hledá sama sebe, přemýšlí o životě a o tom, co to vlastně znamená být člověkem. Je pak skvěle tak zahraná, jako napsaná, Piccoli mě svým jediným pohledem dokázal dojmout až k slzám. Obrovské překvapení, vážně výborný film. (03.12.2012)