Muži, kteří nenávidí ženy
-
Girl with the Dragon Tattoo, The
-
Muži, ktorí nenávidia ženy
Krimi / Drama / Mysteriózní / Thriller
USA / Švédsko / Velká Británie / Německo, 2011, 158 min
Režie:
David FincherHudba:
Trent Reznor, Atticus RossHrají:
Daniel Craig, Rooney Mara, Christopher Plummer, Stellan Skarsgård, Steven Berkoff, Robin Wright, Yorick van Wageningen, Joely Richardson, Geraldine James, Goran Visnjic, Donald Sumpter, Bengt C.W. Carlsson, Julian Sands, Anna Björk, David Dencik, Martin Jarvis, Anders Berg, Arly Jover, Alastair Duncan, Alan Dale, Elodie Yung, Embeth Davidtz, Joel Kinnaman, Amanda Dyar, Mike ZehrObsah
-
Mikael Blomkvist (Daniel Craig) je finanční reportér, odhodlaný očistit svou pověst poté, co byl obviněn z veřejného pomlouvání. Jedním z nejbohatších průmyslníků ve Švédsku, Henrikem Vangerem (na Oscara nominovaný Christopher Plummer), je povolán, aby rozluštil tajemství dávného zmizení jeho milované neteře Harriet – kterou, jak je Vanger přesvědčen, zavraždil některý z členů jeho rodiny. Novinář se vydává na odlehlý ostrov u promrzlého švédského pobřeží, aniž by tušil, co tu na něj čeká. V téže době je Lisbeth Salanderová (Rooney Mara), výstřední, ale velmi efektivní detektiv společnosti Milton Security, pověřena úkolem Blomkvista prověřit. Tento úkol má nakonec za následek to, že s Mikaelem spojí síly při vyšetřování vraždy Harriet Vangerové. Ačkoliv se Lisbeth distancuje od světa, který ji opakovaně zradil, její hackerské schopnosti a dokonalé soustředění se ukáží jako zcela klíčové. Když se Mikael postaví tváří v tvář zachmuřené rodině Vangerů, odkrývá Lisbeth tajemství, zametená pod koberec. Dvojice začíná rozkrývat řetěz vražd, táhnoucí se z minulosti až do současnosti, který oba detektivy křehkým poutem sbližuje, ale současně je vtahuje do nejdivočejších proudů řeky moderního zločinu. (oficiální text distributora) -
Je tomu už 40 let, co Harriette Vanger, dívka z mocného rodinného klanu, zmizela.. Její tělo nebylo nikdy nalezeno. Strýc zmizelé je přesvědčen, že šlo o vraždu, za níž stojí někdo z rodiny. Vyšetřováním pověří kritizovaného finančního novináře Mikaela Blomkvista (Daniel Craig) a otrlou potetovanou hackerku Lisbeth Salander. Duo netradičních vyšetřovatelů příjde na souvislost Harriettina zmizení s množstvím podivných vražd za posledních 40 let. Mikael a Lisbeth začínájí rozplétat pavučinu záhad rodinné historie Vangerových. (smack)
Komentáře uživatelů k filmu (912)
-
Cival
Pokud to mělo zůstat věrné předloze, nezpřetrhat nitky s trilogií a vejít se pod tři hodiny (nebo spíš pod pět), líp to asi natočit nešlo. Čtenáři mají nicméně velkou výhodu. Za napínavou detektivní linkou, několika intenzivními výlevy násilí a přesně zhmotněnými postavami totiž můžou "číst a doplňovat" propracovanější pozadí. Dvojku a trojku určitě neudělá nikdo líp než Fincher - na druhou stranu by byla škoda,. pokud by ztratil několik let na vrcholu svých sil s látkou, která není plně kompatibilní s plátnem (a nemá filmovou dramaturgii), a tudíž nemůže vyrůst v dokonalý majstrštyk.(15.12.2011)
-
Houdini
Oscar 1 : Střih + 4 nominace: Herečka HR - Rooney Mara, Kamera, Zvuk, Zvukové efekty(24.1.2012)
-
Tosim
SKOLL! Ach, jak umně si Fincher pohrává s našimi znalostmi i zkušenostmi. Na druhou stranu mi bohužel chybí to pozadí, které se za informacemi skrývá, vadí mi, že je jen naznačeno, i když tento postoj nemusí být progresivní. A je mi to jedno. Jsou to prostě jen muži, kteří nenávidí ženy. 90%.(26.1.2012)
-
Tetsuo
Dokonale udělaný zakázkový výrobek, v němž není skoro žádný osobní vklad. Pořád to není typická hollywoodská zábava, rozhodně ne taková, jak se točí v posledních letech, ale tentokrát studený styl nepomáhá, ale spíš odcizuje celému vyprávění (to, že je Lisbeth tak divná, není proto, že má být cool, ale proto, že se jí něco stalo a má na vyšetřování osobní zájem; což z Fincherova filmu neplyne). Jinak jde o další příznačný příspěvek k fenoménu poslední doby - kultu nerdů.(15.12.2011)
-
Isherwood
Moje mírné zklamání pramení paradoxně asi z neznalosti předlohy, která se evidentně ke zfilmování příliš nehodí, jelikož kvantum jmen se po čase stane otravným, i když Fincher jinak ve všech ostatních složkách válí jako obvykle, tudíž se dočkáme skvělého soundtracku (tentokrát je to do Oscarového klání ale příliš ‚mimo tabulky:)), výtečné kamery (která podtrhuje pedantské vyprávění) a přesných herců. Rozhodně ale zajdu ještě jednou. Že je vrahem zahradník dojde brzy i těm pomalejším, což je ale úplně putna. Jak se k tomu dobereme, je tentokrát na prvním místě. Fincher je momentálně nejlepší žijící režisér, tečka.(15.1.2012)
-
Matty
Vzpomínáte na sympatickou dívku, které dala Marku Zuckerbergovi v úvodu The Social Network kopačky? Tak si ji zkuste představit prošpikovanou piercingy, s pankáčským čírem na hlavě a tričkem FUCK YOU YOU FUCKING FUCKER na hubeném bledém těle. Milujte ji, nebo nenáviďte, ona to sama jinak neumí. Lisbeth Salander. Ač film respektuje zdvojenou (v dalších dílech ještě znásobenou) vypravěčskou perspektivu knihy, těžko se ubránit dojmu, že Finchera více fascinuje androgynní hackerka než hledáním pravdy posedlý reportér. Pro asociální hrdiny nabourávající systém projevil tvůrce odjakživa tíhnoucí k anarchii, přítomné v jeho filmech třeba skrze znásilňování žánrových konvencí, slabost již dříve. Pravda, slabost zřejmě není dvakrát vhodný výraz. Vyvolává asociaci soucitu, pochopení, citové spřízněnosti – nic z toho Fincher vůči svým postavám neprojevuje. Nedrží nad nimi ochrannou ruku, což s ohledem na žánr a charakter (s)páchaných zločinů vyvolává intenzivní strach, že se hrdinům může přihodit prakticky cokoliv. I v případě, že jste četli knihu/viděli švédskou verzi a víte, k čemu kdy dojde. Přístup „zajímejte se o postavy, jestli chcete, pro mě jsou důležitější informace“, bych nenazýval bezcitným, je jenom maximálně koncentrovaný na sledovanou problematiku a připomíná Lisbethino uvažování na základě konsenkvenčních analýz. Každá prezentovaná informace bude dříve či později zužitkována. Každá postava, každý čin poslouží vyprávění. Nejchladnokrevnějším příkladem pragmatického chápání lidské bytosti jako nositele zužitkovatelných informací pro mne bylo Mikaelovo setkání s dcerou, které neslouží k přiblížení protagonistova osobního života, pouze k posunutí vyšetřování. Lhostejnost vůči člověčím emocím nevychází jen z režisérova „strojového“ perfekcionismu – patří mezi hlavní témata filmu. Žádná z představených rodin není funkční (Mikael se rozvedl, Lisbeth svého otce zkusila upálit), v té největší byly city nahrazeny penězi. Náklonnost je vyjadřována sexem. Drcení veškerých jistot pokračuje diskreditací systému, který z Lisbeth udělal nesvéprávnou psychopatku a účinný není ani při vyšetřování zločinů, jež lze prokázat leda za cenu jiných trestných činů. Naprostá beznaděj je navrch posichrována dotěrným venkovním mrazem, v němž vám ale nakonec nějaký magor přivodí vážná vnitřní zranění s menší pravděpodobností než v navenek bezpečných vyhřátých příbytcích. V neposlední řadě i díky nervní hudbě, přelévající se nevypočitatelně v hluk prostředí a zpět a tudíž pořád „přítomné“, jsem měl nedobrý pocit nejen během nejbrutálnějších scén, ale od začátku do konce. Natočit podle knižního bestselleru (čili jde v zásadě o takzvaný pre-sold produkt) a v rámci systému postaveného na feel good filmech něco takhle zneklidňujícího, považuji za akt skoro stejně podvratný jako vlepování políček s obnaženým mužským přirozením do filmů pro děti. 90%(15.12.2011)
-
Djkoma
V hodně věcech rozporuplné (Fincher držen příliš na uzdě, Reznor+Ross potvrzují svoji jedinečnost, miluju Rooney Mara, zvláštně zrychlený konec vedlejší linie se soudem, až příliš velká sázka na divákovo spojení s postavami a syrovým dějem, občas komplikované), "bondovské" úvodní titulky, průhlednost pointy, ...), ale ve výsledku působivé. Délka je na první pohled odstrašující, ale sledování uteklo jako voda, možná i díky způsobu, jakým Fincher a jeho kameraman prodávají různé obrazové kompozice a vnitřní symboly (Mikael jezdí vlakem, Lisbeth motorkou, mnoho pasáží, kdy se tyhle dva světy propojují v jednom obraze, atd.). Ve výsledku mám chuť pustit si původní verzi, ale dám tomu chvíli čas, až ve mě tahle moderní variace na Twin Peaks("Za každým slušným člověkem je něco temného, co skrývá", lidská přetvářka, pomsta, rodinný firma/klan, vyšetřovatel/cizinec,...) pevněji zakoření. PS: aspoň jednu Švédskou větu, když to je ve Švédsku! Stellane, aspoň ty!:)(4.3.2012)
-
Renton
Scénář: Steven Zaillian .. David Fincher má můj obdiv. Jako nekompromisní tvůrce s osobitým režijním i vizuálním stylem. Bohužel nyní mám pocit, že udělal až příliš kompromisů a produkt vypadá víc jako „něčí“ než jeho. Vlastně dostál jen té technicko-řemeslné úrovně. Zkrátka, za tohle mu květiny v rámu posílat nebudu. Nejen já, i Akademie bude taktně mlčet. _ Z herců jsem se především těšil, jak se jinak a případně lépe, jako Lisbeth Salander, předvede „Social“ objev Rooney Mara. I když její kreace není špatná, působí bohužel jen tak cool a postupně na jejím podání uvadá celý film (třeba její osobní motivace pro daný případ úplně chybí - a to mají být případné další dva filmy především o ní), protože svou neproniknutelností a finálním zaláskováním se prostě nestane tím silným středobodem, kterým má být. Navíc, nato, že chtěl Fincher stavět tento film na jejím vztahu s Blomkvistem, tak to vzal tedy hodně povrchně. A dopadlo tak spoustu aspektů, nehledě na chybějící spád a emocionální dopady. Ani ta hudba, jakkoliv občas zajímavá, tentokrát prostě správně nenakopává. Vychvalovaná perverze, násilí či dechberoucno se prostě nekoná a řekl bych, že ti, co tam tohle vidí, prostě nemají moc široce nakoukáno. _ Detektivně odfláklé, přesahy obroušeny na minimum, atmosféra vlažná a emoce vyměněné za tu více tu méně vhodné vtipné momenty. I to anální znásilnění potřebuje verbálně vyzdvihnutí namísto pozvolného obrazového dopadu na divákovu empatii s postavou. _ Ve výsledku sice nejde o nic u čeho by hrozilo uzívané nudění, ale do spirál nadšení a blahého lebedění si v přesahu se také nedočkáte. Navíc, den po projekci, marně vzpomínám na nějakou stěžejní scénu, kterou bych měl stále v hlavě (rozsekaná kočička to tedy nezachrání) a mohl na ní stavět (nejsilněji tam působí vzpomínka, kdy na chvíli vypadl v sále obraz). ___ Pročetl jsem si některé komentáře a diskuze a znatelně vyplývá jedna věc. Tento „remake“ (já vím, jiná adaptace knihy) sklízí úspěch zejména za jméno vepsané u režie. Kdyby tam nebylo, odnesla by to patrně stejně tvrdě, jako většina amerických úprav osobitých Evropských/Asijských předloh. No jo, jenže tahle nekompromisní reakce chybí.(16.1.2012)
-
Malarkey
Je neuvěřitelně složité se k tomuhle filmu vyjádřit, když jsem viděl ten původní, švédský. Dokázal mi vlastně to, že David Fincher je výborný režisér, že umí zvolit dobrou muziku, která filmu dokáže dát dimenzi, že dokáže zvolit výborné herce, kteří dokáží výborně ztvárnit postavy z knihy a navíc....dokáží výborně říct pár švédských slov jako například "takk" nebo "skol" a nebo dokáží mluvit anglicky s takovým naprosto přirozeným severským přízvukem. No jo, herci. Vlastně ani nevím, co David Fincher zamýšlel. Natočit další americký film a představit v něm Švédsko?...To kdyby náhodou Američan nevěděl, kde Švédsko je? Nebo natočit Švédský film, ale akorát s anglickými, potažmo americkými herci? Film jako takový je dobrý Není, co bych mu vytknul. Ve výsledku má ale jediné plus. A tím jsou herci. Všecko ostatní už se snaží být jen takové, aby přebilo originál. Jenže originál se prostě přebít nedá. Bohužel. A mrzí mě, že právě režisér, jako Fincher, si zazdil kariéru tím, že se pustil do něčeho, co už jednou zfilmováno bylo. I když, jeho problém. Následovníky, kteří se z jeho filmů mohou ucáknout, tu stejně má, tak co.(26.1.2012)
-
Cervenak
Nie je to dokonalý film. Je ale dokonale zrežírovaný. A herecky presný, hoci za tým je tiež vedenie perfekcionistického režiséra. Vynikajúco minimalisticky vystihnuté vzťahy postáv (prvý dialóg Craiga s Plummerom je proste brilantný). Skvostná atmosféra. Každá scéna chirurgicky presne komponovaná, nasnímaná, zostrihaná. Možno je to studené, strojové, až príliš vybrúsené. No stále ma to fascinuje. Fincher je Pán.(28.1.2012)
-
larelay
Pre mna dokonale v detailoch. Uvodne titulky, absolutny vrchol vrcholov! Daniel Craig bol lepsia volba, ako som si zo zaciatku myslela, Mara naopak horsia, a to najma vo svojej bezpohlavnosti a akejkolvek sexualnej pritazlivosti (na rozdiel od Noomi). Fincher myslel na to, na co povodna svedska verzia nie a tym toto dielo dotiahol do dokonalosti.(25.1.2012)
-
Enšpígl
Z vyjímkou filmových serií, spolu jednotlivý filmy zásadně nesrovnám, ale tady ať chci nebo ne se tomu prostě neubráním. Musím se přiznat, že jsem byl dost překvapen z tak vysokého hodnocení těchto mužů, ale pak jsem si přečetl něktreré zdejší komentáře a je jasno, někteří uživatelé ani tak nehodnotí film, jako jméno režiséra, čili další režisérský syndrom made in csfd. Mě osobně tahle americká verze přijde nejen, že nepřinosná, ale i podstatně hůř odvypárvěna než její švédská sestřička například vztah mezi Lisbeth a Mikaelem byl daleko lépší ve švédský verzi, opakovaný šukání je filmařsky mnohem lehčí než "pouhé" pohledy titulních hrdinů. Složitější a pro mě nepřehlednější styl vyprávění v této verzi zcela ubíral na spádu a napětí. Hudba stála taky za hovno a jediný co tenhle film táhne alespoň ke slabšímu průměru jsou výkony herců byť Noomi byla mnohem charismatičtější než Rooney a Daniel taky nedokázal přehrát výkon Michaela a to mám nultou sedmičkou jejího veličenstva setsakra rád. No a teď si tady jdu spočítat kolikrát je zde napsáno, že Fincher je nejlepší režisér na světě, samozřejmě jen do tý doby než uvidíme novýho Batmana nebo cokokoli novýho od Nolana, že ?(24.1.2012)
-
verbal
Tak si pojídači horkých psů zase natočili další hraný dabing, aby nemuseli patriotisticky čumět na švédské filmy. Jsem hluboce konzervován! (Ano, jsem již ve Slovníku cizích slov u "k", tudíž si tu můžu frajersky dovolit mávat i takovýmito složitými termity). A z Finchera se nám vyklubal ubohý replikátor! Do už tak dokonalého, výborně natočeného a skvěle zahraného švédského originálu jen narval anglosaské držky a scénu po scéně jej přeslabikoval do totálního plagiátu pro otylé, zaoceánské dyslektiky, kteří by asi nepřelouskali titulky původní verze. Nedal do toho snad ani kousek Finchera, na kterého jsme zvyklí a dokonce měl tu drzost, uvést pod filmem jméno nějakého amerického scénáristy, který jediné co napsal, bylo heslo do warezu, aby mohl z netu stáhnout švédský scénář! Co se mu však nedá upřít, a hluboce před tím smekám, je skutečnost, že se mu do role Lisbeth podařilo najít snad ještě větší obludu, než je Noomi Rampace! A to jsem si myslel, že už snad není ani možné. Ta Můra je tak hnusná a odpudivá, že být s ní dva roky na pustém ostrově, neustále mlsně pokukuju po těch nádherných, sněhobílých, chundelatých ovečkách nebo vrtám díry do ztepilého, sexy ševelícího dubu. Za mě jedna rána z milosti!(2.2.2012)
-
Marigold
Musím dát plně za pravdu Tetsuovi. Pokud srovnám procedurální rituál Zodiac a tenhle bezpohlavní žánrový pastiš, je jasné, že Fincher plnil studiovou zakázku. Severské detektivky nejsou cool. Jsou pořádně divné. To se téhle verzi vůbec nepodařilo zachytit. Vyšetřování je tu na druhé koleji a co mě u Finchera mrzí dvojnásob - zcela tu proklouzává jakýkoli patologický náboj. To, že si vrah pouští Enyu, je slabá náplast. Anální sex v podobě, v jaké ho film nabízí, může skutečně pobouřit pouze neprošťouchnuté katoličky a těch míst, kde jsem marně hledal Fincherův vklad, bylo víc. Osobně jsem větší část filmu protrpěl - a cosi mi říká, že pokud člověk nezná knihu, některé věci nebudou dávat smysl (v případě detektivky je celkem zásadní motivace vraha a detektiva, což je tady hodně na vodě).(12.1.2012)
-
Superpero
Dobrý, ale zbytečný film. Až na nějaké změny v povaze Lisbeth je to fakt stejný, jak Švédská verze, která se mi líbila více (být první se vyplácí). Přišlo mi, že to vydavatelství časopisu je snad točené přesně v té samé místnosti. I ostatní lokace jsou téměř totožné, prostě fakt, jak přes kopírák. Herecky super, s přidanou hodnotou že Christopher Plummer vypadá přesně jak Josef Fritzl a to se do filmu plného nacistických pervertů krásně hodí.(13.1.2012)
-
J*A*S*M
David Fincher je jedním z nejlepších žijících režisérů, takže mě nepřekvapuje, že natočil výborný film. Rozdílů je mezi americkou a švédskou adaptací poměrně dost (takže argument úplně zbytečného remaku padá), ale stejně nedokážu sám sebe přesvědčit, že bych měl být s novou fincherovkou spokojený. Prostě nejsem, ačkoli její kvalitu naprosto jasně vidím. Zkrátka koukat se na detektivku, když víte, kdo je vrah, je asi takovej zážitek, jako když jedete lodí na moře pozorovat delfíny, ačkoli víte, že v daném moři aktuálně žádní delfíni nežijí. Můžete si vychutnávat svěží mořský vzduch, opalovat se na slunci, popíjet studený alkoholický nápoj ... ale stejně tušíte, že žádný delfíny prostě neuvidíte.(13.1.2012)
-
DaViD´82
Atmosferická ilustrace vedlejší krimi dějové linky z předlohy; nic více a ani nic méně. Na jednu stranu je to na Finchera žalostně málo (jeho předchozích pět adaptací literárních předloh se vždy vyznačovalo vlastní interpretací i pohledem, a zrovna v tomto ohledu má Larsson co nabídnout; škoda že se to osekalo pouze na tu nepodstatnou thilleroidní část), na tu druhou je třeba si říci, že jsou ilustrace od nýmandů a jsou ilustrace à la Zdeněk Burian, které obohacují předlohu a stávají se její nedílnou součástí. A tohle je Burian, stejně jako je Craig Blomkvistem či Mara Lisbeth (ovšem zcela jinou Lisbeth než Noomi). A ano, Fincher je stále puntičkářský formální hračička, pod kterým Reznor roste do nadčasového velikána. Jen ta Enya; jednou provždy nevinnosti zbavená; ostrouhala.(11.1.2012)
-
hirnlego
Trochu vymakanější Hříchy pro pátera Knoxe s pár (možná až moc okatě) vtipnými detaily a pěknou muzikou. Hlavní postava mi hned ze začátku přišla trochu nevěrohodná, protože místo "radikálního" vyholenýho obočí ho měla akorát blonďatý (nebudu zkoumat, jak je to v knize). S postupem času to bylo lepší, ale stejně byla tak plochá (kozičky dobrý), že mě dost brzo přestalo zajímat, co se jí stalo a co se jí stane. Tlustej chlápek z úřadu byl mnohem zajímavější postava a na jeho veselé etudy se svěřenkyněmi bych se rozhodně dívala radši (skvěle vybraný herec – zvrhlý medvídek s ksichtem míliuse). Scéna, která nejspíš měla být vrcholem filmu (Enya) mi krom vtipného "chlapského zjištění" tak nějak vyšuměla. Ale jo, docela se mi to líbilo a neměla bych problém sedět v tom kině dál a dokoukat celou první řadu seriálu, abych věděla, jestli se teda vemou nebocovlastně. (3,5* minimálně) ///Kdyby byly úvodní titulky jako samostatný kraťas, klidně jim dám pozérskou skoropětku.(12.1.2012)
-
Shadwell
Film patří mezi audiovizuální umění, a proto je vždycky otázka, jak spolu hudba a obraz ve filmu vlastně spolupracuje. Konkrétně zde došlo k něčemu velmi zajímavému, protože ačkoliv hudba s obrazem skvěle souzní, oboje se svou podstatou dost zásadně liší. Zatímco obraz, který můžeme ztotožnit s příběhem, připomíná jasně rozvrženou strukturu A-B-C-B-A, tak hudba zůstává po celý čas v temným ambientu bez vývoje X-X-X-X-X. Příběh filmu je v podstatě zcela symetrický (-spoilery-), jelikož začíná úplně stejně, jako končí (bod A - spory s byznysmenem Wennerströmem), identická událost zabírá rovněž druhou a čtvrtou pětinu příběhu (bod B - setkání a rozchod obou hlavních hrdinů) a ve středu se tyčí samotné vyšetřování zmizelé neteře (bod C – těžiště filmu na odlehlém ostrově). Film díky tomu nabízí hned několik začátků a disponuje obrovskou expozicí, kde se všechno zaplétá dohromady, a stejně tak disponuje několika konci a přemrštěnou délkou závěru, v němž se zase všechny události postupně rozplétají. Jako bychom v první polovině neustále sestupovali níž a níž, a to doslova, jak je zřejmé ze sklepa hlavního padoucha (odkaz na slavnou návštěvu sklepa podezřelého ze Zodiaca), a pak se zase desítky minut nořili ven. Naproti tomu stejnotvárná hudba žádnou takovou precizní strukturu nemá, neboť nevrství promyšleně motivy ani neprochází nějakým vývojem a zůstává po celou dobu ve své minimalistické podobě. Hudební terminologii bychom to mohli říct i tak, že příběh filmu připomíná pravidelně členěný a na minulost navazující „expoziční typ“ (například nějaké větší rondo: A-B-C-B-A), kdežto hudba „evoluční typ“, v níž je vyloučeno opakování minulého a podstatná je jen přítomnost (například nějaká složitější fuga: X-X-X-X-X). A přesto to ničemu nevadí a hudba Reznora a Rosse, vzdor tomu, jak je strukturálně odlišná od obrazu, s ním skvěle souzní. Hudba ten obraz vlastně doslova požírá, jelikož není často rozlišitelná a ostře oddělitelná od ruchů z filmu, což souvisí se známou příbuzností elektronické hudby a ruchů. Opačný příklad neostrého a jasně oddělitelného vztahu hudby a obrazu se vyskytuje na začátku Eyes Wide Shut, kde Tom a Nicole poslouchají během oblékání Šostakovičův valčík, a i když se zdá, že ta hudba pochází odněkud zvenčí a postavy ji vlastně neslyší, Tom těsně před odchodem vypne přehrávač, což lze chápat jednak jako skvělý vtípek Kubricka, ale i jako důkaz toho, že klasická hudba zůstává od obrazu vždy nějak oddělena. Na druhou stranu elektronická hudba a reálné ruchy jsou často jedno a to samé, z čehož tenhle film dost těží. Ono, mimochodem, jak vlastně zněl velký třesk, jímž započal před 13 miliardami lety vesmír? Jistě ne jako klasická symfonie, ale spíš jako něco o poznání „přízemnějšího“ podobající se soundtracku k tomuhle filmu. ____ Když už jsme u toho, tak ono existují vlastně čtyři přístupy, jak svázat hudbu a obraz. Vedle případu, kdy hudba jakoby klesne na obraz a pohltí ho, jak se přihodilo v tomhle filmu, může naopak i obraz nějak infikovat hudbu, čehož příkladem jsou slavné Williamsovy leitmotivy a obecně každá hudba, kde různé motivy a témata definují postavy, lokace čí dění na plátně. Pokud si obraz představíme jako základ každého filmu a hudbu jako takové jeho zastřešení, lze za použití stavebního žargonu tvrdit, že ve filmech buďto zatéká děravou střechou voda do baráku (hudba infikuje obraz), nebo je naopak děravá izolace v základech a vlhne zdivo v suterénu (obraz infikuje hudbu). Názorně je ten rozdíl patrný mezi Fincherovými Muži, kteří nenávidí ženy a Spielbergovým Tintinem. (i) Příběh Fincherova filmu disponuje jak řečeno jasnou strukturou A-B-C-B-A („expoziční typ“) a hudbou bez struktury X-X-X-X-X („evoluční typ“), (ii) zatímco příběh Spielbergova filmu neustále kvapí kupředu a podstatná je u něj takřka jen přítomná akce („evoluční typ“) a strukturu tomu dává hudba pracující se s navracejícími se leitmotivy („expoziční typ“). Oba tyto způsoby zahrnují každopádně případy, kdy obraz vznikne prvně a skladatel se dá do práce teprve po té, co mu donesou hotový vizuál. Existují ale i případy, kdy se začíná hudbou a podle ní se uzpůsobuje vizál, (iii) třeba Leone nechával Morriconeho složit prvně hudbu a během natáčení se jí nechal inspirovat. Stejně tak prvně vznikla hudba od Daft Punk k Tronovi a až podle ní se stříhal natočený obraz, podobně jako ve videoklipech. Zde tomu odpovídá úvodní titulková sekvence doprovázená coverem Immigrant songu. V takových případech hudba pohlcuje obraz a má očividně prim, někteří režiséři k tomu sahají i proto, aby neomezovali skladatelovu fantazii hotovým obrazem. (iv) Jediná možnost, jak to obrátit a nechat dominovat obraz, ačkoliv prvně vznikne hudba, je točit živé vystoupení nějaké kapely nebo nechat vystoupit skupinu či nahrávku přímo uvnitř filmu. Tady se něco takového přihodí během písně od Enyy. Tehdy obraz vládne hudbě, jež mu je mírně podřízena. Celému tomuhle filmu nicméně dominuje zřetelně prvně uvedený typ spolupráce hudby a obrazu. ____ Co se týče obou hlavních hrdinů z filmu, tak ty rozdíly mezi nimi nejsou daný jen tím často uváděným příklonem Blomkvista k analogovým postupům vyšetřování (archivy, nástěnky, noviny) a Lisbethino zaujetí pro digitální metody (internet, počítače, hacking). Odlišuje je i kouření, jelikož on je zvyklý kouřit venku a ona vevnitř. On často někam zírá, zatímco ona je pořád v pohybu. Možná proto, že jsou tak rozdílní, nesklouzne jejich vztah nikdy k lásce a zůstane u přátelství. Lisbeth je oproti němu i malinko živější a rychleji ji to myslí, čemuž dopomáhá i střih, jelikož ve scénách, kde se nachází, se trochu svižněji stříhá, což nastoluje takovou až filozofickou otázku – jsou ty scény stříhaný rychleji, protože je tak chytrá, anebo je tak chytrá díky tomu, že je v rychleji střihaných scénách? ____ Když si srovnám Nolana a Finchera, dva pravděpodobně nejtalentovanější filmaře své generace, tak Nolan je jistě komplexnější. Jeho škála sahá od blockbusterů o Batmanovi po takřka artový filmy jako Memento nebo Dokonalý trik, a někde mezi tím se nachází intelektuální velkofilmy jako Počátek. Každý jeho film se liší od toho předchozího. To Fincher točí v uvozovkách pořád to samé, „temné thrillery“, identické i svou temnou modro-zelenou barevnou paletou. Jenže o co je Fincher méně komplexnější než Nolan, o to je preciznější. Kdysi třeba prohlásil: „Lidé často říkají, že existuje milión způsobů, jak natočit nějakou scénu, ale já si myslím, že to tak není. Existují jen dva způsoby. A jeden z nich je často chybný.“ Je také velkým odpůrcem různých extended a unrated edicí, což rovněž dokládá jeho snahu o precizní dokončení díla, na nichž už není třeba dále nic měnit či vylepšovat. Nolan připomíná architekta, kdežto Fincher designéra. Nolan je znám jako příznivec Blade Runnera a třeba batmaní filmy nebo Počátek jsou tím dost ovlivněny (noční město, obří mrakodrapy), kdežto Muži, kteří nenávidí ženy mají svým abnormálním důrazem na detail blíže k Tronovi od Kosinskiho. Nolana zajímá celek, Finchera detail, což je dané i tím, že Nolan jako scénárista řeší celkovou podobu filmu seskládanou z flashbacků a paralelních linií, kdežto Fincher jede lineárněji a přímočařeji a řeší hlavně to, čím a jak přesně film zaplnit. Kvalitou ty režiséry stavím nicméně vedle sebe.(11.3.2012)
-
Bluntman
MUŽI, KTEŘÍ NENÁVIDÍ ŽENY se pravděpodobně budou nejvíce zamlouvat lidem obeznámeným s knižní předlohou, kterou považovali pro její literární specifičnost za neadaptovatelnou, a neočekávajícím tradiční žánrovou podívanou, jakou byla první švédská adaptace. Vše, čím byl první "papírový" díl Milénia tak unikátní, bylo v americké verzi zachováno (vzhledem k žánru detektivky nezvyklé neomezování se na jednu postavu, nadbytečnost informací, konstruování postav a událostí skrze různé pohledy, důmyslné střídání perspektiv). Zklamáni tak mohou být leda Fincherovi fanoušci požadující okázalou formální progresivnost, která je spojována s jeho generační palahniukovskou výpovědí, ale těm unikne, v kolika věcech je dílo přelomové a přitom subitlní (jen zdánlivá transparentnost filmového prostoru; ambientní hudebně-zvukový doprovod, u kterého není dost dobře možné rozlišit náležitost k fikčnímu světu; materiál natáčený na digitál díky užití sofistikovaného přirozeného svícení vypadající "analogově" ad.). Zároveň jde o precizování výpovědi předchozích tvůrcových děl, kdy se něco říká o mediovanosti paměti, a otevřeně feministický text. Bezpochyby film roku 2011. Více v kritice zde.(15.12.2011)
