Čtyřikrát

Počítejte s dost zvláštním, ale obrazově úchvatným filmem, který je třeba ze začátku překousnout. Nicméně jakmile se dokopete ke druhému příběhu o kozičce, tak se roztečete blahem a bude Vám hej. V tu ránu veškeré pomalé střihy a záběry do dáli budete vnímat s takovou lehkostí, že kácení památné jedle (poslední příběh) budete sledovat s absolutní pokorou a budete si představovat, jaké to asi je v Kalábrii žít. (11.08.2017)

Rozhodně to své místo na světě má. Podivný, meditativní film, na který musí mít divák náladu. Chvíli mi to trvalo, než jsem se do té specifické atmosféry ponořil, ale s příchodem prostřední části, tzv. kozí odysei, už jsem nechával myšlenky volně plynout na vlnách nádherných obrazů přírody a kalábrijské arichitektury. Znova bych to asi nedal, ale jako jednorázová zkušenost zajímavé a povznášející. Mlhavé vzpomínky na některé záběry mi zůstanou v hlavě ještě dlouho. (23.03.2018)

Do puntíku splněná pejorativní definice "festivalový film", na druhou stranu poučná zkušenost pro diváky, na které filmy se na KVFF pouze dostanou, nemají-li kartičku se jménem kdejakého obskurního filmového blogu a nechce se jim stát třičtvrtěkilometrová fronta na novýho Kim-Ki-Duka. Významově jasné, formálně to střídmější být nemůže, kozy moc nečuměj do kamery a jen jednou prolomí čtvrtou stěnu. Mravenci taky lezou správným směrem a vítr fouká akurátní intenzitou. Vidět to znova, sežeru si ruku, nicméně uznávám, že to na světě má své místo a jsem rád, že jsem na to popatřil. (22.01.2015)

Homo sapiens, fauna, flora a nakonec základní stavební kámen všeho živého - uhlík. Zcela přírodní recyklační program v prostředí totálně zapadlé italské vesničky. Všední život i obraz místních tradic a zvyklostí, vše pod nádherně nasnímanými scenériemi tohoto kraje. Filmu by bez diskuze slušel i žánr komedie, vedle silné empatie lze cítit i přirozený, lidský humor. (12.08.2017)

Film z podobného ranku, jako třeba Hukkle. A škoda, že nemá vypointovanější konec, jinak bych možná i ty slabé 4* dal. Navenek to totiž působí jako lyrický film o životě lidí, zvířat a rostlin bez děje, jenže on v tom děj je, když nad tím člověk přemýšlí. Celé je to takové zvláštní "poetické fantasy" o divné verzi reinkarnace, ve které SPOILER starý muž, co se nejspíš celý život (nebo minimálně ve stáří) staral o kozy, zemře a díky tomu, kde žil, se znovuzrodí jako kůzle. To se ale jednoho dne blbou náhodou zatoulá, nenajde své stádo a pod jednou vysokou jedlí zemře (což nevidíme přímo, samozřejmě). A pak se stane tou jedlí, která je pokácena a využita tak, jak asi všichni tušíme. Akorát škoda, že to skončilo jen u toho, že někomu z té vesnice přivezou pytel plný dřeva právě z té jedle, protože jsem tak nějak podvědomě očekával, že v tom domě, ke kterému přivezou ten pytel, bude rodina s novorozencem, čímž by celý tenhle proces zvláštního typu reinkarnace (založené asi na přesvědčení autora o silném propojení mezi člověkem, zvířaty a rostlinami?) dospěl k nějakému svému cyklu a uzavření jedné etapy KONEC SPOILERU. Jak už jsem psal, fakt jen škoda, že to není dotažené, protože kameru to má přímo úžasnou, moc se mi líbí, že to CELÉ vypráví obrazem, dialogy zde absolutně chybí a divák tak musí dávat pozor, co se děje a místy to má i slušnou atmosféru (na rozdíl od ostatních se mi ale nejvíc líbilo první "dějství" - to s člověkem, ty ostatní mi přišly zbytečně vleklé), ale na víc jak silné 3* to bohužel nevidím. I tak si ten film ale nechám, rozhodně mě to zaujalo. A kdoví, třeba někdy v budoucnu hodnocení zvednu, až se mi to rozleží v hlavě... Silné 3* (05.12.2020)