Sherlock

Nuže, Watsone, kamže se nám zakutálela pátá hvězdička? Inu, může za to obrovská propast mezi oběma vyšetřovateli, kteří jsou velezajímaví, a vyšetřovanými případy, které naproti tomu nejsou zajímavý ani trochu. Sémioticky bychom to možná trochu vznešeněji mohli říct i tak, že vyšetřování ční nad vyšetřovaným. Přesně obráceně tomu bylo tuším v Aktách X, kde se zas poněkud mdlí agenti ztráceli pod rozkošatělými paranormálními jevy. Problém vězí v žánru. Jak známo, složka Akt X je složkou nevyřešitelných případů, což objasňuje příklon seriálu k thrilleru na úkor detektivky a tedy k tomu, proč nesměřuje k odhalení neznámého padoucha, ale soustředí se na budování podmínek existence hrdinů v nějakém politickém uspořádání plném omezení. Naproti tomu Spock a Dr. Kirk, jak jsem si oba hrdiny ze Sherlocka vtipně přejmenoval, odkrývají skutečný kriminální zločin, žádný fantasma v povětří, a žánrově patří do detektivky. Třebaže ani jeden z nich není profesí detektivem - Sherlock je něco jako neoficiální konzultant, Watson armádní zdravotník -, pohlcuje je vyšetřování paradoxně více než profesionální detektivy z povolání, kteří na to mají papír, ale za rutinérský přístup a menší nadšenectví musejí zákonitě zaplatit přesunem do žánru thrilleru, kde jsou přímými svědky zločinu a ne jen jeho výsledkem v podobě vychladlých mrtvol. Asi se prostě shodneme na tom, že kdyby si měli v Menze vybrat mezi Mulderem a Sherlockem, zvolí Sherlocka. Celou tuhle neokázalost vyšetřovaného ve prospěch vyšetřování, rozuměj thrilleru ve prospěch detektivky, zdvojnásobuje přesun z viktoriánský Anglie do střízlivé a jednotvárné současnosti. Současný Londýn - stejně jako u Conana Doyla - je sice stále záhadné, divoké, nepředvídatelné a nebezpečné místo, ale tvůrci nikdy nezavedou hrdiny do nejšpinavějších a nejnebezpečnějších londýnských čtvrtí, krypt, tunelů a opiových doupat, soustředěném výtažku všech neřestí a hříchů ze všech divů světa, kde lidé, mutanti a tajemné rasy žijí beznadějně a nevázaně ve stínu Temže zanášené odpadem, jak to provedl Simmons v románu Drood s typologicky obdobnou dvojicí Dickensem a Wilkie Collinsem, který Dickensovi s pátráním po tajuplné a děsivé bytosti umrlčího zjevu z názvu knihy asistuje – v Sherlockovi žádná taková bytost není, protože vlastně nemá ani odkud vzejít. Střídmost kulis ulehčuje oběma pánům také dost výrazně práci. Jednak proto, že detektiv odečítá všechny informace z okolí (detektiv není žádný zasněný romantik, jak bychom ho snad chtěli vidět, ale normální pozitivista, jdoucí po povrchu a faktech), druhak z toho důvodu, že z příliš velkého bordelu by detektiv nic kloudného nevykoukal a spíše by se octl v nezáviděníhodné roli pixelhuntingujícího hrdiny ze starých dobrých point-and-click adventur, kde nezbývalo než zběsile posouvat myši po obrazovce za účelem nalezení nějakého hodně malého/skrytého předmětu. Snad navrhnout kompletně steampunkovej háv, ale to by bylo asi příliš drahý, a zas vyloženě hightech gadgety ozvláštňující prostředí novým pohledem si tvůrci dovolit nemohli, protože Sherlock je spíš matfyz-ák než čvut-ák, čímž míním, že onu dobovou osvíceneckou posedlost k přírodovědeckým objevům a expertízám, dnes reaktualizovanou nástupem digitálních možností v pseudovědeckých forenzních CSI fikcích, si nakonec odbývá hlavně ve své hlavě. Stejně jako divák. Čímž samozřejmě nikoho nenavádím k tomu, aby zůstal sedět s rukama v klíně a nevžil se víc do role sadou Malý chemik. (06.10.2010) (méně) (více)

Once you rule out the impossible, only the improbable remains... Zdá se nemožné přijít na poli kriminálních seriálů přijít s něčím novým. Ne v éře mentalistů a anatomů lži, kteří, aby dodrželi zákon a pořádek a nestaly se z nich odložené případy, musí procestovat všechny kouty světa, aby navštívili kriminálku v každé díře a stejně není jisté, zda nebudou jenom sbírat dávno ohlodané kosti. Naštěstí Moffatovi s Gatissem došlo, že originalita za každou cenu se ne vždy vyplácí a že když se osvědčilo navléknout nový kabát starému doktorovi Jekyllovi a panu Hydeovi, proč troškařit a nezkusit totéž s nejslavnějším čmuchalem všech dob. "Není nad původnost. Každý po ní touží. Lidé chodí přes most. To já půjdu louží," napsal svého času o vyhraňování se za každou cenu Karel Havlíček Borovský a tak zatímco nám Ritchie v té louži se svým druhým Sherlockem vymáchal čumák (tím tě nechci nějak shazovat, Guyi, naopak jsem tě v době tvého prvního příběhu o obyvateli Baker Street 221 hájila, když jiní distinguovaně zvraceli do svého čaje o páté), Moffat a Gatiss nad tou louží vystavěli elegantní moderní most na pevných pilířích. Prvním je vědomí, že akcie excentrických géniů s diagnózou potácející se někde mezi autismem, sociopatií, bipolaritou a schizoidní poruchou, IQ mezi Stephanem Hawkingem a Da Vincim a sociální a emoční inteligencí kdesi mezi ploštěnkou potoční a paúhořem elektrickým jsou dlouhodobě na vzestupu ("měla jsem Aspergera dřív, než to bylo cool," zkonstatovala na toto téma moje sestra). Druhým úcta k předloze a zapracování i nejmenších detailů do nového rámu, takže pravověrný holmesovec spokojeně vrní v souzvuku s moderním divákem. Třetím využívání Sherlockova nového habitu v Londýně jednadvacátého století a mobily, Google a taxíky hrají první housle v příběhu spolu s Holmesovými stradivárkami. Čtvrtým bezchybné herecké obsazení a postavy, kde žádná není jednorozměrná a vztah Holmes-Watson je posílen vědomím, že stojí sami proti světu, do kterého obtížně hledají cestu. Pátým dialogy a jazyk celkově. Šestým... ále kašlu na to, nebudu tady rozebírat cihlu po cihle, podívejte se sami. Druhá série hravě přeskakuje nastavenou laťku a obohacuje humor a napětí předchozích tří dílů o emoce v celé jejich ne/kráse. Skandální čtvrté Sherlockovo a Johnovo dobrodružství dokazuje, že rozum a chtíč nemohou zůstat v opozici natrvalo, i když mezi námi, být zrychlený tep a rozšířené zorničky důkazem lásky, tak jsem hluboce zamilovaná do finančního úřadu při jeho pravidelných návštěvách naplněnými děsem, co ti Vogoni zase vymyslí. Psi baskervillští zase nechtěně dokazují, že starého psa novým kouskům nenaučíš a tak je postihlo prokletí prostředních dílů a v Dartmooru protentokrát poněkud chcípl pes. Ale může to být čistě tím, že tenhle případ zná každý do detailů a neobčůrávat tisíckrát označkovaný plot je hodně těžká práce, takže dost možná štěkám na nesprávný strom. Každopádně přeměna Sherlocka z antisociálního magora ve frajírka, kterému všechno projde, protože velký bratr se dívá a v případě potřeba uhladí cestičku, mi nepřijde úplně nejšťastnější. Ale vem čert všechny výhrady, Reichenbach Falls coby londýnská varianta Temného rytíře dělá čest svému titulu a po setkání s Moriartym, unikátním mixem Alexe z Mechanického pomeranče a Jokera dosvědčujícím, že some men just want to watch world burn, se budete cítit jako po pádu z hodně velké výšky a povzneseně současně - konečně slovy mistra "falling is just like flying, except there's a more permanent destination." A na okamžik zůstane i prostor na pochyby, než si vzpomenete na ďáblův nejpovedenější trik spočívající v tom, že lidi přesvědčil, že neexistuje. Tenhle luxus ale máme jen my, kteří vidíme víc než postavy v Sherlockově univerzu, zatímco tam zůstal Sherlock osamoceně s vědomím, že pavouk i v lidské podobě mívá víc párů očí než jeden. V duchu grimmovského ladění závěrečného dílu tedy rytíř vyráží do boje proti drakovi, kterému nestačí utnout jednu hlavu a my si musíme povzdechnout s vědomím, že dobrého pomálu a počkat si na rozuzlení po konci světa. Vědomí, že než se zase shledám se svým oblíbeným hrdinou, bude můj syn už chodit a mluvit, to moc neusnadňuje, ale snad mi do té doby ještě zůstanou nějaké nehty. (16.04.2012) (méně) (více)